Nejlepší z možných světů

Chcete poslouchat, jak dřív bývalo líp? Já taky ne. Ale když se na redditu prezident Sony Online Entertainment vyjádřil, že

tak sice nemám tendenci mu věřit, ale spustí mi to v paměti proces, který si sem s dovolením odložím.

Star Wars Galaxies byla moje první online hra, ale to není důvod, proč byla nejlepší. Star Wars Galaxies byla online hra ze světa, na kterém jsem od devíti let vyrůstal, ale ani to není důvod, proč byla nejlepší. Těch důvodů bylo ve skutečnosti víc, ale především — Star Wars Galaxies chápala, že kouzlo tzv. role-playing games nespočívá, slovy klasika, v rolls, ale v roles.

Ne snad, že by se v Galaxies neházelo kostkou, naopak. Systémovější hru byste pohledali! Všechny systémy ale sloužily (respektive se o to v záplavě nedodělků zoufale snažily) jediné věci: zabydlování fiktivního vesmíru hráči různých povolání, motivací a snů o jejich naplnění. A když říkám povolání, nemluvím o světelných mečích. Stará trilogie tepe životem díky pilotům, pašerákům, konfidentům, řadovým povstalcům a farmářským snílkům, kteří to narozdíl od Luka Skywalkera dotáhnou tak možná do situace, kdy je sestřelí první TIE fighter v dohledu. Tepe životem díky mimozemské pestrosti, rozházené po zapadlých koutech galaxie velmi, velmi vzdálené. Kýmkoli z výše uvedeného jste se mohli stát a naplnit svou virtuální existenci čímkoli od barového povalečství přes obchod a politiku až po to nefalšované hrdinství. A světelný meč? Ten jste si museli vydřít způsobem, který zajistil, že většina hráčů nikdy žádný neviděla — a když už, znamenalo to mít na chvostu lovce odměn, kteří dokázali jakékoli použití Síly stopovat.

Namísto instantních rytířů Jedi se tedy v kosmických přístavech potkávali obyčejní lidé i nelidé, vysedávali na promenádách, tlachali ve svých jazycích (které bylo potřeba se naučit, abyste namísto řeči neviděli jen shluk znaků) a radovali i škorpili se vzájemně, dokud nepřiletěl další raketoplán a nevzal je na nějakou z planet, kde ještě nebyli.

Fungovalo to a nefungovalo zároveň. Hra trpěla na stovky programátorských kiksů a třeba ty jazyky? Ty vás kompletně naučil první dobrák, kterého jste ve hře potkali. Jinak ale systém odolával chronickým min-maxerům, tedy hráčům, kteří nehledí kolem sebe a jedou striktně podle Svatého návodu™ za Nejlepším z možných hrdinů™. Žádný takový ale v Galaxies neexistoval. Mohli jste být nejobávanější lovec v soustavě, nejoblíbenější muzikant v Mos Eisley, nejzkušenější stavitel lodí, lékař nebo krejčí. Mohli jste být dobří v libovolném z cílů, které jste si vytyčili, a hra to neměřila levelem vaší postavy, ale schopnostmi, ovládnutými praxí v oboru.

Což je jednak model, který mám za svůj od Daggerfallu, ale hlavně je to model, který neredukoval společný herní zážitek na přebíjení se abstraktními čísly. Každý hrál v Galaxies nějakou roli, ať už aktivně jako hráč, který se do své postavy chce a dokáže vžít, nebo jako komparz, zabydlující prostředí. Žádné povolání tu nebylo jen na okrasu, všechna plnila konkrétní funkci: řemeslníci a konstruktéři zbrojili do mezigalaktické války, na zábavu se chodilo setřást bitvami kumulovaný stres, architekti stavěli hráčská města, politici je spravovali. Šíře záběru ve mně zapálila vášeň, pro kterou jsem už v žádné další online hře nenašel dostatek kyslíku. Samozřejmě existovaly výjimky, ke kterým jsem se buď nikdy pořádně nedostal (A Tale in the Desert), nebo mi nebylo dáno proniknout do jejich svébytnosti (Ryzom), ale jak celou scénu znormalizoval mustr World of Warcraft, odvaha jít v ní vlastní cestou zůstala v podstatě jen EVE a ta na svůj virtuálně hmatatelný sociální aspekt pořád ještě čeká.

Právě v reakci na monstrózní úspěch Warcraftu došlo v Galaxies k překopání základů celého zážitku. Zavedly se levely, proškrtala povolání a světelné meče se rozdávaly hned na startu. Hře sice zůstalo určité kouzlo — pořád to byly staré dobré, nikoli nové špatné Hvězdné války — a hlavně i odolná komunita věrných, ale já ztratil důvod se vracet.

Moje nejsilnější vzpomínky se netýkaly luxování úkolů a nahánění co možná nejlepšího vybavení, ale společné přítomnosti ve fikci, kterou jsme si zamilovali už jako děcka. Myslel jsem na náhodná setkání i náhodné konflikty, na večery při západech tatooinských sluncí i zbloudilé výpravy pustinami, vyplňujícími většinu herní kilometráže. A myslel jsem na všechny ty twi'leky a wookiee a trandoshany a sullustany, a taky Američany, Němce, Francouze nebo Španěly, se kterými šlo odžít víc, než jen nejkratší cestu k dalšímu vykřičníku. Ať už jsme kopali za rebely, Impérium nebo prostě jen kapku corelliánské brandy, byli jsme svobodní, jako už nikdy potom.

Když jsem před necelým rokem oplakal LucasArts, neslzel jsem z nostalgie po tom, jaké to bylo — i Galaxies zůstávají připomínkou, jaké to může být.