Mluvím o sobě jako o ateistovi, ale lžu. Bůh existuje — a jmenuje se Eric Brosius. Vzpomněl jsem si na něj u desátého Might & Magic, protože když se v jednom z měst zastavíte na určitém místě, uslyšíte
Anonymní sampl z libovolné zvukové banky? Dnes možná, ale původ si, pokud máte to štěstí na nikoli fotografickou, ale řekněme fonografickou paměť, nespletete. Pokud totiž v instalačním adresáři Thiefa přejmenujete soubor snd.crf na .zip a rozbalíte, vypadne na vás i bells3.wav a jsme u zdroje. Nejenom tenhle zvuk tam kdysi vložil kytarista z někdejší bostonské kapely Tribe.
Z herního pohledu šlo dokonce o superkapelu! Ten divný pavouk, kterému teče přes tvář pramen vlasů? Greg LoPiccolo, basák a dnes vedoucí výroby u Harmonixu se zářezy na System Shocku nebo Descentu. Ta ostýchavá dáma úplně vlevo? Klávesistka, jejíž hlas nejspíš velice dobře znáte:
Eric stojí hned vedle ní, což je příznačné — ti dva se časem vzali a z Terri Barous se stala paní Brosiusová. Manželčin hlas nejdřív zkroutil do nejděsivější umělé inteligence od HALa z Vesmírné odysey a společně pak naplnili svět Thiefa (kde Terri dabovala mimo jiné Viktorii) rozměrem, který nelze snadno podchytit slovy. Jak popsat, co se mnou dělalo, když se v docích druhého dílu odnikud vzedme následující pasáž?
V těch přelévajících se smyčcích jsem slyšel všechno, od melancholie světa, nad kterým se stahují mračna společenských změn, přes tajemství, ukrytá v jednotlivých skladištích, až po dřevo a kov, vlhčené přístavní mlhou. Podobně pak Brosius kouzlil i na daleko stručnějších plochách. Byl snovačem nálad a neopakovatelných témbrů, zvukem vyprávěl. Nevěříte? Pusťte si do sluchátek jednu z klíčových scén Metal Age a všímejte si, co všechno v ní skřípe a vrže a zvoní a zní:
Přesně tohle jsou čáry, které mi, spolu s hlasem Stephena Russella, budou v novém Thiefovi chybět zdaleka nejvíc. Herní svět starých dílů byl definován zvukem, který vydával, a Brosius se postaral o to, aby i nejbanálnější hučení hučelo s unikátní patinou. Držím autorům z montrealského Eidosu palce, ať se původní genialitě zvládnou alespoň přiblížit, ale v duchu už počítám se zklamáním.
Když ale říkám A, musím doříct i B — konkrétně B jako Busoni, křestním Ferruccio. Fenomenální klavírista z druhé poloviny 19. století ve století nadcházejícím složil několik velice odvážných a hudební vývoj předjímajících skladeb. Jednu jsem si zamiloval: opus 43, nadepsaný Nocturne Symphonique. Necelých devět minut v něm vaří přesně tutéž hudební mlhu, kterou jsem potkal v docích.
Busoniho význam se ztrácí v impresionistické mlze jeho slavnějších souputníků, i když existují hlasy (například můj), volající po skladatelově zpětném docenění nad rámec dobou obdivovaného virtuosa. Až bude příležitost, určitě se o Busoniho hudbě rozepíšu víc, jenže teď musím skočit o necelých šedesát let dopředu ke skladbě Rothko Chapel amerického minimalisty Mortona Feldmana.
O něm, a hlavně o vytržení, které jsem absolvoval na koncertu jeho hudby, už tu existuje záznam, ale tentokrát Feldmana zmíním jako hlavního podezřelého. V jaké souvislosti? Božské, pochopitelně. Nepřekvapilo by mě, kdyby Eric Brosius nikdy neslyšel o Busonim, a nepřekvapilo by mě, kdyby slyšel kompletního Feldmana. Když jsem totiž Rothko Chapel konečně slyšel já, okamžitě jsem byl doma.
Domov je pochopitelně tam, kde je srdce, ale v tomhle případě jde o sídlo na útesu a srdce zlámané: náleží vdově po zesnulém námořním kapitánovi. Potkáte ji ve třetím Thiefovi a Brosius se postará o to, aby vás její žal obejmul.
Feldman sice v kapli, „zasvěcené“ malíři Marku Rothkovi, spíš rozjímá, než aby se vyloženě trápil, ale jeho úsporný hudební jazyk by našel místo v libovolném z Garrettových dobrodružství. Podobně jako legendární zloděj i Feldman operuje v prostoru, který je zdánlivě prázdný, jenže když se pak podíváte do klenotnice, zjistíte, že jste měli návštěvu.
Skutečná kaple nepřísluší žádnému konkrétnímu náboženství a zůstává otevřená kontemplaci věřících i bezvěrců. Pokud se mi někdy naskytne šance podívat se dovnitř, budu mít v otázce, komu se tam klanět, vcelku jasno.
