Byly to hned dvě premiéry: poprvé jsem seděl v koncertním sále pražské konzervatoře a poprvé se hrála skladba My Life Without Me mladého (rozuměj: živého) skladatele Miroslava Srnky. Miroslav je kamarád Kateřiny a Kateřina je kamarádka mě. Protože ji ten večer odpadlo garde, vzala tohle mě na koncert Pražského jara, kde mimo české hudby zazněly také skladby Jonathana Harveyho, Bruna Mantovaniho a Pierra Bouleze, to vše v provedení Ensemble InterContemporain (rozuměj: věrozvěstů soudobé vážné hudby). Světovou premiérou Mirkova kusu — čekuj to tykání! — večer vrcholil a taky že jo. Dřepěl jsem v tom parádním sále a postupně se zbavoval pochyb, že mě nebude bavit dílo, opřené o dialog sólistky s cizími, nepřítomnými hlasy. Vědět, že se bude zpívat o rakovině, uteču oknem!
(v sále pražské konzervatoře nejsou žádná okna)
(ale to by mě nezastavilo)
Jenomže. Už Harvey a hlavně Mantovani dostali skrze končetiny a ústa hudebníků hlavu do nálady, až se mi dusnem hudebního intelektu zouvaly žabky. Z přestávky jsem se vracel v přesvědčení, že i kdyby InterContemporain sekali už jen variace na Für Elise (ZNÁTE Z TV!), stály by za uctivé nedutání. A že jsem se, obvykle dutý až na půdu, dutání zdržel! Sólistka švihala hlasem tam a nazpátek, tišila ho do provázků, po kterých chodí jen ta nejzdatnější pírka mezi provazochodci, a v hloubce pod napnutými provázky jely noty, které vám tu těžko zapískám, ale potřásal jsem hlavou a fascinovaně poslouchal, co že se to s nimi děje, kam se chystají skočit a kam dopadnou. Bylo to — krásný!
Živé (a dobře provedené) provedení je pro soudobou vážnou hudbu klíčové, bylo mi opakováno, než jsem si na to přišel taky. Iniciační byl koncert FOKu, kde hráli Kabeláčovo Zrcadlení: zdi Obecního domu tehdy ustoupily kamsi do pryč, lakovaná podlaha se roztekla pod nohama a každý další tón stínal pavučiny vědomí, až vědomí rozepnulo náruč na vzdálenost několika světelných let, aby se do ní vešlo přinejmenším celé lidstvo včetně dědků v řadě za mnou, co hudrovali, že Tohle se panu Kabeláčovi opravdu nepovedlo. Jako kdyby byl Kabeláč dvacetiletej fracek a oni něco víc, než dvě konzervy, skřípající přivřenými víky svých uší!
(když jsem později slyšel Zrcadlení z nahrávky, s podlahou a zdmi to ani nehlo)
U podobných koncertů se neubráním dumání, jak by se s nimi popasovaly uši vás, co sem chodíte spíš potřásat hlavou nad tím, jaké hraju hry. Ta základní premisa, tedy odhodlat se k zážitku mimo zážitky zažitý a povědomý — bez té to bezpochyby nepůjde. Sál konzervatoře naplnili studenti a profesoři a kamarádi a kamarádi kamarádů a Mirek seděl o několik řad za námi a díky dlouhohrajícímu potlesku si rozhodně nemusel připadat jako dvacetiletý fracek, kterému se opravdu něco nepovedlo. Navzdory skutečnosti, že odmítá nevypadat na dvacet pět, se mu My Life Without Me povedla náramně, a když jsem si pak dostudoval libreto, vlastně mě jen utvrdilo v přesvědčení, že jsem ho znát nepotřeboval. Jak podotkla K., drama z hudby přímo teklo. Provazochodectví!
Nekonečná, tedy světelné roky vyžadující, vzdálenost mezi skromným sálem konzervatoře a ZBYTKEM CIVILIZACE mě nepřestává rmoutit a plnit chutí tu vzdálenost nějak, jakkoli drobně, umenšit. Jistě nelze nikomu poroučet, aby všeho nechal, zahodil pluh a ponořil se do hudby, co já vím, třeba spektralistů, ale — moment. To mi vlastně přijde jako docela dobrý nápad! Takže pluhy stranou a budeme si chvíli povídat o spektralismu. Mám totiž na ploše už nějaký čas skoro dvousetstránkové .pdf nadepsané Spectral Music, takže si hned připadám jako ten nejerudovanější znalec. Jestli jsem ho už četl?
(zakašlání)
Ve skutečnosti jsem znalec tak možná přes úvod Partiels pour 18 musiciens (poznávací znamení soudobé vážné hudby: často vám v názvu vysvětlí, kolik je čeho potřeba) Gérarda Griseyho. Čím svou skladbu začíná?
A když píšu znalec, tak tím myslím člověka, který se zamiloval do zvukové záře, rozpínající se po každém, jak to nazvat, zavrčení? Tohle je zrovna případ, kdy se láska obešla bez živého provedení, ale dovedu si představit, že teprve naživo bych té záři padl k nohám a žádal ji o ruku TADY a TEĎ, respektive TAM a TEHDY. Můžu jen doufat a taky doufám, že budu mít někdy tu příležitost, stejně jako bych podobnou příležitost přál všem, kdo jste se mi toho večera v Obecním domě vešli do světelné náruče.
Poslat někoho naslepo na koncert bude naneštěstí vždycky těžší, než odkázat ho k poslechu zdarma. Alespoň jsem takový shodou okolností nedávno objevil v internetovém obchodě jiného veleslavného hudebního tělesa, Bang on a Can. Právě odtud dám k dobru dva čerstvé (rozuměj: z tohoto století) nálezy, které se mě dotkly i z nahrávky.
O Davidu Langovi jsem tu letmo mluvil, držím si k jeho práci obezřetný odstup, jenomže pak uslyším třiačtyřicetiminutovou Men z
a cítím, jak mě k sobě začíná přimykat. Men je neuvěřitelná tím, na jakou plochu dokáže natáhnout svůj stručný základ, a i když prostotu mívají puristé (rozuměj: dědci z druhé řady) soudobé hudbě za zlé, proti téhle nenacházím důvod se vzpírat. Je to ještě melodie? Nemám tušení. Nabírá k melancholii, které se odmítá podvolit. Nabírá k pláči, kterým není.
Jestli se vám ale nechce plakat ani naoko (jde to vůbec jinak?), nemusíte. Soudobá scéna má svou přivrácenou tvář a přesně takovou se k posluchači lísá
Čitelný rytmus a vděčný, karamelový zvuk violoncella vychází vstříc nezkušeným uším a závěrečnou částí úvodní skladby, příhodně nadepsanou Ascension, vás na pizzicatech vynese nad mraky. Nebojte, je odtamtud krásný výhled! Dokonce i ta zpropadená Ave Maria (ZNÁTE Z TV!!!) zní v závěsu Harrisonových smyček jako něco, co vlastně chcete doposlouchat do konce.
Požadavek pozorného poslechu je obecně prokletím vážné hudby, ale já jsem chodící roztržitost a porucha soustředění v jednom a vážná hudba si mě k pozornému poslechu poctivě stahuje. Ta soudobá si navíc nese kouzlo příslibu, že uslyšíte něco z podstaty nového, tóny & harmonie & frekvence & témbry poskládané tak, jak se to dosud nikomu nepoštěstilo. A právě odvážné tvrzení o "nikdy neslyšené" hudbě mě přivedlo k dílu, kterým doplním tenhle teď už bermudský trojúhelník tipů, ve kterých stojí za to se ztratit.
In Vain, tedy Marně, Zbytečně nebo Nadarmo rakouského spektralisty Georga Friedricha Haase snad názvem nepostihuje snahy přiblížit soudobou vážnou hudbu širšímu publiku, a rozhodně může být otvorem, kudy do jejího světa vstoupit. Cesty do cizích světů ale nejsou jen tak: zrovna na tuhle je vůbec nejlepší doma zhasnout, nenasazovat sluchátka, ale nasadit sebe do sluchátek a nechat se vést skladatelem, který už „tam“ byl před vámi a dohasínají po něm lampiony zvuku. Pospěšte! Než zhasnou úplně..
Nové neznamená automaticky dobré, ale pokud se autorům i jejich interpretům daří z nových nápadů vykřesat krása, je to krása dosud nepoznaná — krása, na kterou se nemáte jak připravit, a proto vás zasáhne intenzivněji, než krása sebevíc toužená. Ať už ji zahlédnete zaslechnete ve svitu monitoru, nebo ještě lépe v koncertním sále.
