Přes všechny vrásky, které mi přivozují spoluobčané děsící se etnik, myšlenek, i uměleckých děl, zůstává moje víra v lidství a tedy i lidstvo vcelku neochvějná — ale to samozřejmě neznamená, že se kvůli lidem občas necítím pod psa. Čílí mě neinformované štěkání, čílí mě předsudky a virální lži, čílí mě neschopnost pracovat s vlastní omylností nikoli jako se znakem sebemrskačství, ale přirozenou součástí zdravé pokory.
Mohlo by se zdát, že můj idealismus je pro mě životní nutností, jenže ono je to s ním ještě trochu jinak. Nestal jsem se idealistou skrze příhodný genofond, ani skrze idylický růst (Nejsmutnější dítě na světě, řekla jednou rodinná známá): idealistu ze mě vychovaly momenty lidského vzepnutí se k věcem lidstvo přesahujícím, momenty pohledů neochvějně upnutých k Danteho věčné růži.
Tenhle konkrétní znáte od potkání: Beethovenova Devátá je jedna z mála Nejlepších skladeb na světě™, kde jakákoli podobná a z principu dutá nálepka nemusí být z totožného principu mimo. Jde o první velkou symfonii, ve které se ke slovu zpěvu dostává sbor, a protože Ludwig van nebyl žádný troškař, napsal pro ten sbor melodii, kterou dnes pozná každý trouba.
Ostatně je to úplná blbost:
Ne každý trouba ale ví, že blbost radost obklopuje hudba, odkud když ji vytrhnete, zůstane její rozměr sotva poloviční. Ve čtyřech větách stihne Devátá rozdmýchat tolik, až bych každé mohl věnovat vlastní text a pořád by mě trápilo, jak vás šidím. A protože trápit se je pruda, napadlo mě dát k dobru jedinou nahrávku a dál to nechat na vás.
Načež mi docvaklo, že něco takového není možné.
Nikoli nechat věci na vás — pevně věřím, že sem nalézají cestu zvídaví čtenáři i posluchači —, ale vybrat jediné, nezpochybnitelné provedení natolik polarizujícího díla. Už jen debaty o správném tempu, se kterým bývá u Beethovena pro jeho matoucí značky samé mrzení, se neobejdou bez kýblu popcornu a od tempa je to co by taktovkou dohodil k pojetím historicky poučeným, staromódně pompézním, moderně spontánním nebo všelijak namíchaným podle toho, jak se zrovna daný dirigent (a jím vedený orchestr) vyspal.
Samozřejmě potkáte znalce (tedy bez ironie posluchače, kteří narozdíl ode mne vážné hudbě doopravdy rozumí), přísahající tuhle na Karajana z třiašedesátého, onde na pro mě zcela neposlouchatelného Furtwänglera z dvaačtyřicátého, kde bych ještě nějak rozdýchal, že muzikanti na živé nahrávce burácí pro nacistické pohlaváry, ale to by jejich burácení muselo znít líp, než když si ze staré nokie pustíte Carminu Buranu! Ikonické nahrávky existují, ale já zatím nenašel jedinou, které by od začátku do konce nespadl řetěz.
Tudíž si jednu takovou sestavíme tady a teď! Čtyři věty, čtyři dirigenti, čtyři orchestry a čtyři sbory.
I. Allegro ma non troppo, un poco maestoso
Úvod nemůže být příhodnější:
Takhle "ladí orchestr" Ferenc Fricsay na nejvyváženější nahrávce, jakou jsem zatím slyšel. Rok 1958 z ní krom snesitelného šumu nepoznáte a přežitá orchestrální praxe hudbě i přes línější tempo nesvazuje nohy.
Jsem za něj rád, protože se nikdy nenabažím způsobu, jakým Beethoven zkraje svého opusu sbírá sílu, jako by hudbu kutal ze žíly samotné její prapodstaty, i když k prapodstatě bytí se teprve odváží vydat. V první větě na pětníku střídá velkolepé burácení s lyrickými tanečky, aby v závěru zaklonil hlavu k mračnům, co se mu posbíraly nad hlavou.
II. Scherzo: Molto vivace — Presto
Věty druhé bývaly v beethovenových časech tradičně pomalé. Ludwigu?
HOUBY S VOCTEM! Otmar Suitner ztělesňuje v molto vivace právě to vivace, a i když je krapet populistické hrát Beethovena PRUDCE a NAHLAS, v tomhle případě nikdy nevylétne dirigentovi taktovka z rukou.
Naopak — jestli už byla řeč o tanečcích, tak druhá věta je tanec rovnou na hraně hysterie, kam ale maestro nenechá Beethovena přepadnout. Tempo mává strhující, ne bohapustě divoké, a vpády tympánů nepodkopnou tanečníkům nohy, ale ty se vzápětí podlamují s každým zhoupnutím, kterých je tu jako v osudové (pozor, s malým "o") lásce.
III. Adagio molto e cantabile — Andante Moderato — Tempo Primo — Andante Moderato — Adagio — Lo Stesso Tempo
Pokud by někoho trápila ryčnost druhé věty, ve třetí mu to skladatel vynahradí vpravdě královsky: napíše jednu z vůbec nejlíbeznějších. Adagio, tedy volně, bývá ta část symfonie, kdy člověka začne volně tlačit sedačka. Adagio Deváté představuje vítaný pit stop, kde tentýž člověk rozdýchává vše, co už se v jeho uších stihlo přihodit. Já zároveň stihnul napsat slovo "nejlíbeznější", a přesně to náleží také nahrávce pod vedením Klause Tennstedta.
Ten(nstedt) se s melodií, kterou Beethoven nechává bez sebemenší námahy zvolna vykvést — a vážně mě nenapadá přiléhavější (!) popis —, vyloženě miluje.
Aby toho citu nebylo málo, vplétá skladatel do tklivých pasáží nečekaná vzedmutí a momenty, ze kterých jste perplex dávno po jejich odeznění. Jeden konkrétní mám za vůbec nejlepší v celé Deváté:
*
Slyšíte, jak melodie na okamžik sklopí oči, aby se pak podívala přímo do těch vašich? Jestli tedy melodie může mít oči a může je klopit a může se s nimi někam dívat. Já myslím, že jo! A jen co mě uhrane, je navždycky pryč.
* řekl jsem čtyři dirigenti a nahrávky, ale tohle je pátý a pátá a takhle pod čarou ji doporučím šťastlivcům s audiosestavou vyšší třídy — podobně zvládnutou dynamiku uslyšíte málokde
IV. Presto; Allegro molto assai (Alla marcia); Andante maestoso; Allegro energico, sempre ben marcato
Všechno vylejt! Nastupuje John Eliot Gardiner a Beethoven jeho rukama boří, co v předchozích třech větách vystavěl.
Bořit ostatně musí, protože potřebuje vztyčit nové a lepší uspořádání věcí.
Ale ne, ještě ne! Víme, co přijde. Víme, že tenhle zápas už nemůžeme prohrát. Přešlapujeme? Možná. Couvneme? Nikdy. Poslední rána a pak už, freunde, hlas!
A věřte, že pokud je někde třeba lidského hlasu, Gardiner se svým Monteverdi Choir poskytnou hlas nejzvučnější. Sbor nemá sólisty, respektive sólistou může být libovolný z jeho členů — tak vysoký mu perfekcionista Gardiner vytknul standard. Pojďme si tedy společně zazpívat!
Na každého se dostane, každý může přiložit slovo. A když přiložím slova klasikova,
"..the powerful play goes on, and you will contribute a verse."
Já vím, já vím! Měl bych citovat Schillera, ale není čas! Gardiner s orchestrem už se dali na vítězný pochod
a to znamená, že vrchol (nikoli však finále) je na dohled. Ať už jsme si od cesty slibovali cokoli, ať už nás stála sebevětší výdej sebe sama, to tázavé zaváhání před cílem nejsou pochyby, to je nádech k —
Skáču radostí, přestože se stejně jako vy potýkám se společností, které dělá problémy rozeznat zlo, jakkoli se jí vysmívá do ksichtu. Skáču radostí, přestože musím přežívat v civilizaci, prohýbající se pod tíhou nevzdělanosti a z nevzdělanosti pramenící zloby. Skáču radostí, přestože mi často do skoku není. Nejsem si jistý spoustou věcí: kouskováním Beethovena především.
Co jsem naporcoval, teď spojím. Potřeba lepit různé přístupy dovede být otravná, protože člověk by si z pohodlnosti sobě vlastní přál jedinou jasnou odpověď, jedinou celistvou nahrávku. Kompletní posluchačský i existenciální komfort, pokud možno na lusknutí prstů. Když ale tutéž skladbu uslyším v několika různých provedeních, když ji z těchto provedení poskládám do souvislého celku, nedostanu sice její dokonalou podobu, ale doberu se spíš k jejímu jádru. A tím je jak u Beethovena, tak u každého, kdo kdy bloumal po téhle planetě, srdce.
Jednou horoucí, jindy sotva doutnající — třeba když dřepíte v poslední řadě na koncertu FOK, Nejlepší skladba na světě™ s vámi nedělá vůbec nic a vy se snažite rozklíčovat, jestli je na vině vzdálenost od pódia nebo mizerní sólisté. Dokud mi ale tohle srdce bije ve světě, kde je Devátá vůbec možná?
