Já nevnímal co ostatní.
Já nepoznal vášeň či cit, jež druhé rval.
Z tohoto zdroje netryskala ani má trýzeň,
nezlákala mých druhů radost duši ke svým hrám.
Co miloval jsem..
..miloval jsem sám, píše Poe, kterého čtu ve dvanácti ze sbírky od sestřenky a je snadné se v něm vidět, zvlášt když máte ego atrofované slohovkami, předčítanými češtinářkou celé třídě. Ve skutečnosti jsem miloval řadu věcí, které šlo s vrstevníky bezproblémově sdílet — hokejbal, hry a Hvězdné války —, a cokoli mimo střední proud teprve číhalo na příležitost mě strhnout proti němu.
Výjimkou byli The Residents, ale fascinaci jejich pražskou produkcí Freak Show nebylo jak rozvinout: o hudbu jsem se aktivně nezajímal, poslouchal tak možná první dvě desky The Prodigy, Different Class od Pulp a filmové soundtracky, a ještě nemohl tušit, že basová kytara z Červeného pokoje v Twin Peaks mě uhranula na celý život.
S definitivou mi krustu nezájmu rozláme až David Bowie. V televizi běží klip Thursday's Child, v intru Omikron: The Nomad Soul spustí flétny New Angels of Promise a — a new life awaits you in the Off-world colonies!
Bylo příhodné nakročit mu vstříc hrou, která si na přecházení mezi životy potrpí dokonce do takové míry, až první z hrdinů mluví v dramatickém úvodu přímo k tobě jakožto bytosti na opačné straně obrazovky. Může to znít směšně, ale pocit, že stiskem klávesy do světa za zrcadlem vstupuje nikoli tvůj hráčský vklad, ale přímo TY, měl na konci tisíciletí — a puberty — svou sílu.
Něco velmi podobného totiž moje generace čerstvě provozovala na internetu. Z kaváren a později přes domácí dial-up píšu poprvé do chatů, poprvé čtu diskuzní fóra, poprvé bloudím po webech konkrétních kultů a poprvé zjistím, že co se zrovna učím milovat, to rozhodně nemiluju sám. Propadnutí Bowiemu mám úzce svázané s propadnutím kyberprostoru a snad i proto dokážu poslouchat jinak podprůměrnou 'hours...', a snad i proto se mi neoposlouchá geniální 1. Outside. If I can't control the web we weave / my life will be lost in fallen leaves!
Ikonka, přezdívka a byli jste kýmkoli jste se cítili být. Ne nutně z potřeby klamat, ale z možnosti se zcela novým způsobem najít. Jak že se jmenoval tehdy nejzásadnější zdroj nových obzorů?
Zatímco v Omikronu jste duše střídali, na síti jsem střídal avatary a poznával duše spřízněné, o kterých se mému solitérství nikdy nesnilo. To nejzajímavější přitom probíhalo ne ve fázi, kdy jsme si navzájem přitakávali, ale když jsme si navzájem otevírali a drželi další a další dveře. Lou Reed, Brian Eno, krautrock, Pixies, minimalismus, art brut, sexualita i sexuální identita, červené pokoje a černý kafe... Kdyby někdo překlopil kyberprostor přelomu tisíciletí do tří rozměrů? Podobal by se maglajzu Off-Peak.
A tady se koleje konečně sbíhají do jednoho vlakového nádraží. Off-Peak mi živě připomenul další z realit, ve kterých bylo fascinující se ztrácet. Pod hlavičkou Worlds.com v devadesátých letech vycházely v podstatě chatovací místnosti přesazené do „worlds“, kde jste si mohli povídat v tělech trojrozměrných avatarů a kulisách polygonů a textur.
Ve zpětném zrcátku šlo o slepé rameno internetu, vedoucí když už někam, tak k Second Life (a ten je dnes kde, hm?), ale bokem rozkvetl svět Davida Bowieho: v dalíovskému přelivu, s něco málo interaktivními prvky a hlavně s MIDI smyčkami, ulitými na míru nočnímu vytáčenému transu. Představte si PlayStation Home (a ta je dnes kde, hm?), ale optikou Normality.
A představivosti vlastně netřeba! BowieWorld je pořád k dispozici, pořád ho jde rozběhnout (dotazy na registraci ignorujte) a pořád si umí stahovat jednotlivé oblasti, rozparcelované do megových pomníčků připojení 28,8 kilobitů za sekundu.
Korzovat jeho zákoutími je dnes sotva fetiš pro fanoušky vaporwave, ale když o patnáct let později bloudím zákoutími Off-Peak, provází mě podobný úžas a podobně intenzivní slast z pádu do prostoru, kam svobodně konverguje tolik věcí, ke kterým jsem za svůj dosavadní život cítil lásku.
Kecal bych tvrdit, že mi tu spolu dávají nějaký souvislý smysl — bohatě stačí, jak mě objevování toho prostoru zasahuje, jak se mi líbí, co na nádraží vymknutém z kolejí potkávám a nacházím, co vidím a slyším. Ne, protože je to jiné, ale protože je to takové, jaké to je: přetékající bezbřehou fantazií, silné v nečekaných detailech, vtipné i zneklidňující.
Jasně, jinakosti přiznaně fandím už proto, že po proudu plují mrtvé věci, ale především jí fandím z principu, který nádherně shrnul Jean-Paul LeBreton:
If everyone made more things that were not for everyone, there would be plenty of something for everyone.
— JP LeBreton (@vectorpoem) October 24, 2011
A žádná duše už by se nemusela cítit opuštěná.