Zlomky

Pro dnešek a to jeho ocelový nebe za okny jsem měl v plánu doklepat cosi existenciálního o hrách, ve kterých — ALE ČERT TO VEM!

Namísto psaní budu dnes cestovat. Stanu se

nomádem své vlastní hlavy a zmíním u toho několik jmen, které byste si mohli, nebo možná rovnou měli prověřit a zahrát. Dávejte pozor! V Middens trčím na prvním levelu nikoli proto, že by mi činilo obtíže míjet larvy obtočené kol zubatých lamp, že bych si lámal hlavu s obzorem rozhádaných dlaní, že by se mi nechtělo cestovat autobusem ve společnosti pana Hadráka a bublin, rozsvícených tóny mé kytary, a hlavně zdolávat Trhlinu s mluvícím revolverem (hlavně! občas překvapím sám sebe) v patách, ALE protože po tomhle všem hra zamrzla a já neměl uloženo u pana Ciferníka. Vrátím se k ní, až budu mít vybarvenou Hotline Miami? Svrbí mě ruce a s ledničkou poloprázdnou kontempluju, jestli doufat v klíč, nebo ty dvě kila něco pustit. Poslouchám soundtrack a odtud dál doporučím jako lepidlo vodík, protože jeho BPM se s textem kryje.

Kdokoli vám nakecá, že hry nesvedou být tohle či ono — jednu mu vražte i za mě. Hry svedou cokoli svede jejich tvůrce, s tím že

cokoli svede

1. co dokáže

2. co ho inspiruje, zaměstná

Na výročním podcastu z publika zazněl dotaz, jestli bychom sami nějakou vyrobili, mít tu možnost. Stručná odpověď je ano, delší pak za mě obsahuje třeba adventuru z normalizačních let, soustředěnou na morální šrot, co si ho skrze zkorumpovanou společnost vyžíráme dodnes. KGB od Cryo se bolševický šedi dotkla jen zlehka, pořád to byla víc karikatura, a dál? Tady by hráli Psí vojáci, NPC na ulicích by klopily pixely očí a konce to mělo dva, emigraci a kotelnu. Není mimochodem rozkošné, že dělnický režim trestal dělnickou prací? Hra by připomínala, že

nebo

a taky

a obecně se snažila podtrhnout tu nebetyčně důležitou skutečnost, jak si v tomhle děsu ještě pořád výrazný díl národa formoval sebe i sebou vyznávané hodnoty. Publikum se zeptalo, jestli to tedy znamená, že bych se při tvorbě neohlížel na její přijetí. Odpověď je SAMOZŘEJMĚ, ŽE NEOHLÍŽEL — možná se jen letmo znaveně podíval.

Abych poprvé a ne naposled přizval na pomoc hudební příměr: je hračka rozlišit kapelu, fungující z touhy být / mít to či ono, a kapelu kapelující čistě proto, že nemůžou jinak. Tři akordy a pravda? Akordů třeba dvacet a překlopeno do interaktivního média ať je akordem obrazovka nebo ovládací prvek nebo klidně hodinový monolog, který devět z deseti hráčů mine, protože je nenapadne vrátit se pro panenku. Mít tu možnost? Mám dávno. Neexistuje nic krom vlastní pohodlnosti, co by mi bránilo takový monolog napsat. Můžu to udělat teď hned. Můžu si stáhnout aktuální verzi AGS a můžu se zeptat kamarádky, kam do hospody že to chodí Filip Topol, koupit mu tam pivo a zkusit ho uprosit, jako jsem nedávno přes telefon škemral na Floexe, aby nám půjčil Pipe Wrench Dubstep (ale to, pravda, nedalo moc práce, anžto Tomáš je anděl). Můžu se zavřít přes zimu u počítače a na grafiku použít archivní fotky, když by se nenašel nikdo svolný obětovat svůj výtvarný talent cizímu nápadu. Z dostatku píle můžeme vykřesat herní ekvivalent písničky, co zachrání svět.

Jeden mi tu stojí v sousedním okně a skoro neznatelně hučí, už několik hodin v kuse, dílo jediného člověka a jeho kamarádů. Ptá se

a tentokrát za mě odpoví Ikaruwa, 2012-10-24 12:07:51, řka What. I can’t. I don’t. This is amazing. Mluví o Frog Fractions

frac·tion

n.

1. Mathematics An expression that indicates the quotient of two quantities, such as 1/3

2. A disconnected piece; a fragment

3. A small part; a bit

4. A chemical component separated by fractionation

a jestli odsud kliknete na jediný odkaz, ať je v téhle větě. Vypovídá o hrách a jejich potenciálu o ⁴⁄₂ víc, než sebeobsažnější ludologická studie, a kouzelně také odráží, jak jim chybí myšlení osvobozené od formálních dogmat — a to na obou stranách fronty. Když vezmu k ruce milovanou the trouble with a classicist / he looks at a tree / that's all he sees / he paints a tree, tak někdo vidí žábu a jeho imaginace zabrzdí u Froggera. Dokonce ani tu pitomou silnici nepřeskáče. A právě skutečnost, kdy protivně početná skupina (nikoli nezbytně) hráčů odmítá byť jenom zkusit přeskákat normalizaci své (nikoli nezbytně) zábavy, mě při tušení všeho, co už je a co ještě může být ZA silnicí, ponouká myslet si

ale rozhodně

ničeho nelituji. Být nomádem znamená odsoudit se k neklidu. Takže —

14 důvodů, proč hrát Dishonored

Očistec

Nezapomenu ten moment, kdy jsem poprvé chytil Yordu za ruku a ovladač začal pulzovat tepem jejího srdce. Přál bych si, aby tu teď byla se mnou a já jí za tu ruku mohl zase vzít. Kam se otočím, hradby. Nebe je zatažený, ale namísto pomeranče na něj svítí slunce bledý a nemocný a vrána je tu jenom jedna, flegmatická. Její společnosti navzdory mě jímá samota. Svůj díl viny nese i nemožnost připojit se s korektním loginem k pseudoslužbě, díky které můžu poprvé na stránkách sprostě zaklít: Games for Windows – LIVE je píča. Promiňte, děvčata! Chybí mi tlukot spřízněného srdce. Když v Dark Souls pulzuje ovladač, telegrafuje smrt.

Po desítkách hodin bloudění Lordranem OŽÍVÁM s novým účtem, do kterého natvrdo přetáhnu uloženou pozici. Ozvěny dalších hráčů samotu nerozbíjejí, ale pomůžou sdílet: v zatopených rozvalinách podhradí, kde zdmi procházejí duchové s náručemi kos, svítí do namodralé temnoty už zdáli vedle sporadických loučí také cizí vzkazy. Dojdu k jednomu vpálenému do okraje pobořeného můstku — I can't take this! V hlubinách cosi mrazivě zasténá.

Píšu si s hrdiny, které nejspíš nikdy nepotkám, a když ano, možná mi půjdou po krku. Z daného slovníku lepím dohromady "pozor vlevo" nebo "ohniště nedaleko". Druhá zpráva dělá radost zdaleka největší, protože ohniště jsou tu místem odpočinku a obnovení zásob a často také vykoupením ze svěráku ryzího strachu. Zažehnout po dlouhém tápání čerstvý plamen dorovná nejenom zdraví, ale i pocuchané nervy. U jednoho takového nacházím snad vůbec nejvýmluvnější vzkaz:

Není zoufalství bez naděje a hra je ho tím pádem přesycená. Tentokrát přece ohnivý dech toho draka ustojím! Tentokrát se nenechám zahnat do kouta! Tentokrát stihnu vyběhnout na cimbuří, než přiletí šípy! Tentokrát, tentokrát, tentokrát. Tisíckrát. Umíral jsem pod palcáty hromotluků nebo trojzubci démonů, pádem do pastí, propastí i čelistí, proklán a spálen a utopen a rozdrcen čímkoli, proti čemu jsem bláhově vyrazil a neodhadl vzájemný poměr sil. Silnější se tu stáváte skrze kynoucí čísla statistik a ruku v ruce s tím i skrze poznání kam udeřit, jak blízko se odvážit, kdy zvednout štít a jestli vůbec doufat, že něco zmůže. Dark Souls je trpělivá a trpělivost vyžaduje. Zabít vás neváhá, protože smrt je to nejlacinější, co tu pořídíte — vše hodnotné střeží daleko pečlivěji. Mohou to být poklady v podobě zázračných prstenů, vzácné duše nebo ještě vzácnější tajemství, která lze samozřejmě dávno vyčíst z internetových wiki, ale najít je po svém má neopakovatelné kouzlo.

Neopakovatelné jsou pak samozřejmě i chvíle, kdy se váš svět protne se světem jiného hráče. Důvodů může být celá řada a jedním takovým je služba kočce Alvíně, strážkyni čarovného lesa. S nasazeným prstenem jejího cechu jsem nárazově povoláván k obraně lesa před náhodnými hráči a jednou takhle skončím ve dvojici s dalším lovcem, obklíčíme bojácného kouzelníka a čekáme, co bude. Zkusím dotyčného píchnout svým kopím, ze kterého šlehají blesky, a vida, že ho ta jedna rána málem složila, vydává se na útěk do hloubi lesa. Pospícháme za ním, ale v lehkém šatu nám zmizí. Zahlédneme ho teprve z útesu, který shlíží k útlému mostu vysoko nad řekou, zásobící nedaleký vodopád. Most končí zavřenou bránou — náš cíl je v pasti.

Pomalu, až skoro obřadně, jsme po okraji útesu došli až k mostu a tam zůstali stát. Měsíc nám visel nad hlavami, proti proudu sem doléhalo burácení vodopádu. Nikdo neřekl a ani nemohl něco říct. Uklonili jsme se. Postava uprostřed mostu nám úklonu opětovala. Zkraje hry jsem smrti marně vzdoroval, ten večer byl sám jejím nositelem.

Brána, skrze kterou utíká stříbrný svit, mimochodem vede k zážitku, co mi zlámal srdce. Šerý vlk Sif za ní hlídá hrob svého pána, rytíře Artoriase. Vlk se impozantně vzepne proti noční obloze, popadne do tlamy rytířův meč a jde po vás. Vrátil jsem se k němu podstatně silnější, a když ke konci souboje kulhal a tíha meče ho co chvíli povalila na bok, zoufale jsem toužil po možnosti zvíře ušetřit. Poslední rána byla vyloženě z milosti. Abych nějakým způsobem vlčí odkaz uchoval, nechal jsem jednoho bodrého obra zkout meč, do kterého je vetknuta Sifova duše. K řádnému ovládnutí mi schází pár čísel víry, ale jak jich dosáhnu, nepustím meč z ruky.

Víra se totiž od naděje liší — zůstává neochvějná nezávisle na kurzu sázek. Přimknout se k ní hloupě a ze strachu může být slabost, ale víra upřímná, nikoli popřená, ale podepřená skutečným věděním, sílu jedině násobí. Je to, slovy Chestertona, ona věčná růže, kterou spatřil Dante.

A ten, jak jistě uznáte, zmapoval svět zatracených duší vskutku božsky.