Maják na konci léta

Když sem píšu o muzice, píšu sem obvykle o dílech rozmáchlejch, tisíc let starejch, ale spousta z nich jsou vlastně jen krásný písničky. Lacrimosa? Písnička. Kommt, ihr Töchter, helft mir klagen? Písnička. Cara sposa? Nejhezčí písnička.

Ale jen málo jich pro mě znamená tolik jako Lighthouse. Najdete ji na desce

dvojice Windy & Carl. Já ji našel pred osmi lety, byl jsem neotesanej a zamilovanej a venku byl mráz, kterej cinkal jako to dvouminutový outro. Celá písnička má dohromady minut devět a jsou chvíle, kdy mi to přijde málo.

Všude se mi dlouhodobě a v různejch permutacích vine motiv ideálu, ke kterýmu lze bez sebemenších obav přimknout celýho sebe, a rock to cling to, jak zpívají Disco Inferno, padnout do náruče jako do mdlob, který jsem zažil jedinkrát v životě a byl to jeden z jeho zatím nejkrásnějších momentů, složit se na podlahu a nechat se z ní zvednout, zcela oproštěnej od tíže zemský i lidský, kolem sebe bílo ne nepodobný sněhu kdesi u polskejch hranic, kde jsem ležel pro změnu dobrovolně, poslouchal tím sněhem utlumenej vesmír a cítil se v naprostým bezpečí.

Doma a přitom daleko. Vysoko na nebi, hluboko v ledu. Devět minut je zoufale málo.

Nevím, o čem v nich Windy zpívá. Onehdy se mi podařilo dohledat text, jenže jsem stihl zapomenout kde — i co v něm bylo. Rozumím slova jako rty nebo políbit, ale jejich potopení do celkovýho zvuku vnímám jako signál jejich podružnosti. Všechno je řečeno tónem hlasu, ale taky Carlovy kytary, tepem spodního pulzu, přelitím jednoho akordu do dalšího.

Proto si namísto utopenejch polibků vypůjčím text písničky úplně jiný, parafrázovaný nadpisem:

Nikam dál už nevedou cesty / Je tam jenom moře / Moře a hvězdy

Víc nepotřebuju.

Zapomnění

Na rovinu, za všechno může čas čas čas čas čas.

$

V únoru jsem po desetiletí na volný noze nastoupil do tzv. normální práce, ze který jsem v květnu přestoupil do jiný tzv. normální práce a prázdniny strávil hledáním balancu, jak tohle skloubit s Games, Full Moonem, rádiem a tímhle tady.

Jak vidno z tohohle tady, jde mi to fenomenálně. Prej mám taky manželku, nebo se to alespoň říká.

Ale tohle není a nemá být povzdech, naopak. Ve skutečnosti nestíhám ještě práci na nový desce, práci na starý knížce a práci na něčem, o čem zatím mluvit nechci, protože nejvíc tý práce odvádí někdo jinej a až to bude, budeme o tom mluvit víc než dost.

V mezičase jsem dostal nabídku mluvit a gestikulovat na tzv. internetové televizi, tak jsem to vzal, anžto bych byl nejspíš hloupej, kdybych nevzal. Uvidíme, kam dál se to vzít podaří — ideálně někam mimo zavedenej diskurz. Vysílat pro dav ještě neznamená, že s tím davem musíme jít.

Čemu naproti?

!

Čemukoli z média, který v tuhle chvíli skučí vzájemným nepochopením jeho progresivní větve a jeho zahnívajících kořenů, ale naštěstí tu zůstávají ty hry. Sám za sebe jsem zvědavej na

a taky

nebo (enormně)

samozřejmě držím palce

a mít čas, hraju tuhle variaci

na tohle, nebo zkusím

jenže stíhám jen

na recenzi do Levelu, což je ale více než snesitelnej scénář. Napnu struny a jedu!

♪

S nadcházejícím podzimem do těch strun opírám smyčce mýho milovanýho Ralpha Vaughana Williamse, jehož 5. symfonii jsem si ráčil poslechnout až nedávno a zaprášený provedení pod taktovkou Johna Barbirolliho

mě utvrdilo v přesvědčení, že Barbirolli musel být co do vyvážení orchestru moje duševní dvojče.

Paralelně pak tvrdím svý přesvědčení, že Deerhoof, vydávající v listopadu nový album, jsou moje nejoblíbenější aktivní kapela, že o měsíc dřív půjdu v Praze na Swans nikoli na Swans, ale na Pharmakon, a především jsem si pro sebe konečně objevil Grimes, jejíž nejoblíbenější knížka je Duna, což je skvělý, protože to je i moje nejoblíbenější knížka — když teda pominu chvíle, kdy moje nejoblíbenější knížka nepřestává být Poslední samuraj od Helen DeWitt.

❀

Nezapomenu, jak jsem s Helen DeWitt probíral slabiny Společnosti mrtvých básníků a bylo to zhruba tak podivný, jak podivný by to člověk čekal od probírání slabin jednoho ze svejch nejoblíbenějších filmů s autorkou svý nejoblíbenější knížky.

Pokud tohle čtete před 13. zářím, můžeme se na mrtvejch básnících vidět.

See you on a dark night.