Ale jen málo jich pro mě znamená tolik jako Lighthouse. Najdete ji na desce
dvojice Windy & Carl. Já ji našel pred osmi lety, byl jsem neotesanej a zamilovanej a venku byl mráz, kterej cinkal jako to dvouminutový outro. Celá písnička má dohromady minut devět a jsou chvíle, kdy mi to přijde málo.
Všude se mi dlouhodobě a v různejch permutacích vine motiv ideálu, ke kterýmu lze bez sebemenších obav přimknout celýho sebe, a rock to cling to, jak zpívají Disco Inferno, padnout do náruče jako do mdlob, který jsem zažil jedinkrát v životě a byl to jeden z jeho zatím nejkrásnějších momentů, složit se na podlahu a nechat se z ní zvednout, zcela oproštěnej od tíže zemský i lidský, kolem sebe bílo ne nepodobný sněhu kdesi u polskejch hranic, kde jsem ležel pro změnu dobrovolně, poslouchal tím sněhem utlumenej vesmír a cítil se v naprostým bezpečí.
Doma a přitom daleko. Vysoko na nebi, hluboko v ledu. Devět minut je zoufale málo.
Nevím, o čem v nich Windy zpívá. Onehdy se mi podařilo dohledat text, jenže jsem stihl zapomenout kde — i co v něm bylo. Rozumím slova jako rty nebo políbit, ale jejich potopení do celkovýho zvuku vnímám jako signál jejich podružnosti. Všechno je řečeno tónem hlasu, ale taky Carlovy kytary, tepem spodního pulzu, přelitím jednoho akordu do dalšího.
Proto si namísto utopenejch polibků vypůjčím text písničky úplně jiný, parafrázovaný nadpisem:
Nikam dál už nevedou cesty / Je tam jenom moře / Moře a hvězdyVíc nepotřebuju.
Ty pocity, podzim a světlo hvězd. Svět se točí jen tak trochu a já padám. Diky ti. (Vašek)
OdpovědětVymazat