Zapomnění

Na rovinu, za všechno může čas čas čas čas čas.

$

V únoru jsem po desetiletí na volný noze nastoupil do tzv. normální práce, ze který jsem v květnu přestoupil do jiný tzv. normální práce a prázdniny strávil hledáním balancu, jak tohle skloubit s Games, Full Moonem, rádiem a tímhle tady.

Jak vidno z tohohle tady, jde mi to fenomenálně. Prej mám taky manželku, nebo se to alespoň říká.

Ale tohle není a nemá být povzdech, naopak. Ve skutečnosti nestíhám ještě práci na nový desce, práci na starý knížce a práci na něčem, o čem zatím mluvit nechci, protože nejvíc tý práce odvádí někdo jinej a až to bude, budeme o tom mluvit víc než dost.

V mezičase jsem dostal nabídku mluvit a gestikulovat na tzv. internetové televizi, tak jsem to vzal, anžto bych byl nejspíš hloupej, kdybych nevzal. Uvidíme, kam dál se to vzít podaří — ideálně někam mimo zavedenej diskurz. Vysílat pro dav ještě neznamená, že s tím davem musíme jít.

Čemu naproti?

!

Čemukoli z média, který v tuhle chvíli skučí vzájemným nepochopením jeho progresivní větve a jeho zahnívajících kořenů, ale naštěstí tu zůstávají ty hry. Sám za sebe jsem zvědavej na

a taky

nebo (enormně)

samozřejmě držím palce

a mít čas, hraju tuhle variaci

na tohle, nebo zkusím

jenže stíhám jen

na recenzi do Levelu, což je ale více než snesitelnej scénář. Napnu struny a jedu!

♪

S nadcházejícím podzimem do těch strun opírám smyčce mýho milovanýho Ralpha Vaughana Williamse, jehož 5. symfonii jsem si ráčil poslechnout až nedávno a zaprášený provedení pod taktovkou Johna Barbirolliho

mě utvrdilo v přesvědčení, že Barbirolli musel být co do vyvážení orchestru moje duševní dvojče.

Paralelně pak tvrdím svý přesvědčení, že Deerhoof, vydávající v listopadu nový album, jsou moje nejoblíbenější aktivní kapela, že o měsíc dřív půjdu v Praze na Swans nikoli na Swans, ale na Pharmakon, a především jsem si pro sebe konečně objevil Grimes, jejíž nejoblíbenější knížka je Duna, což je skvělý, protože to je i moje nejoblíbenější knížka — když teda pominu chvíle, kdy moje nejoblíbenější knížka nepřestává být Poslední samuraj od Helen DeWitt.

❀

Nezapomenu, jak jsem s Helen DeWitt probíral slabiny Společnosti mrtvých básníků a bylo to zhruba tak podivný, jak podivný by to člověk čekal od probírání slabin jednoho ze svejch nejoblíbenějších filmů s autorkou svý nejoblíbenější knížky.

Pokud tohle čtete před 13. zářím, můžeme se na mrtvejch básnících vidět.

See you on a dark night.