Advent

Na dohled dalších skromných Vánoc jsem přemítal, co za poklad si nechat zabalit pod stromeček, a volba nakonec padla na box set souboru Doulce Mémoire. Šest cédéček italské renesance? Francesco, ty blázníš! K pobláznění přitom stačily ukázky z jediného disku, který lze koupit (a ochutnat) samostatně — Tizianovo století je první z vánočních tipů, které vám tu nadělím. Vánoce pro mě bývaly svátky matně osvětlených koutů, na zdrbané litinové plotně doutnajících františků a sáňkování ve špinavém sněhu pod sídlištěm, ale dnes už je většina dětské nostalgie pryč a spíš si vzpomenu na Loretu, kde jsem zažil snad vůbec nejhezčí pražskou zimu, nebo na Vánoce rok poté, kdy trčím po uši v lásce sice stručné, ale taky pozoruhodně průzračné a křehčí tajícího ledu.

Nesmírná byla zima; padal sníh a bylo skorem již tma a noc.

Výše zmíněné propriety lze zaslechnout zvonit do ticha v Pašijích děvčátka se sirkami, což je ta chuděra od Andersena, která nakonec neroztaje. David Lang pro ni pět let nazpátek složil něco přes půl hodinu hudby, ze které jde sice chlad, ale je to chlad sněhu, do kterého padnete kdesi uprostřed ničeho a duše visí nad vámi, odpoutaná a čistá.

Hlasy volají "pojď" a tak se tedy odpoutejme na cestu, rozbíhající se nejdřív k osobě Paula Hilliera, respektive jím vedeného a věhlasného sboru Theatre of Voices. Jejich další nahrávka Home to Thanksgiving zpívá už přebalem

a pod ním ukrývá soudržný výběr ze svátečních zpěvů od středověku po soudobé skladatele. Jestli poptáváte alternativu k ohraným koledám, tohle je povznášející volba.

Cesta pokračuje k instituci z nejvyšších, J. S. Bachovi, z jehož Matoušových pašií David Lang přímo vycházel. Bez hudebního vzdělání ty paralely neslyším, ale co slyším naprosto zřetelně je jedno z děl, které mi Bacha konečně přiblížilo — snad i z pozice fanouška händelovských melodií jsem Johanna Sebastiana dlouho shledával těžkopádným a prostým života. Pak ale skotští hráči a zpěváci z Dunedin Consort spustili Kommt, ihr Töchter, helft mir klagen

a já šel do kolen. Bachovu kompozici neumím rozložit na prvočinitele, ale samotného mě rozkládá, až srdce přeskakuje. Slyšíte, jak na Sehet-Wen? a Seht-Wien? nechá dirigent odpověď vždycky zlehka zaváhat? Dělá vám to něco s tepem? Pokud si o Štědrém dnu namísto televize pustíte Matoušovy pašije (za zmiňované poučené provedení dávám ruku do trnové koruny), zvedne to kvalitu vašeho života o 244 %. Ověřené číslo! A vůbec se nenechte zviklat skutečností, že Matouš vypráví o krapet jiných než adventních událostech — svátečnost poslechu to nijak neumenší a alespoň Ježíškovi připomenete, jaká trachtace ho ještě v životě čeká.

Víra v jeho schopnost objevit se u nás na balkoně a v nestřežené chvíli uzmout můj seznam přání mě sice pustila, ale víry v pokoj lidem dobré vůle zatím nenacházím důvody se vzdávat. Tuhle jsem seděl v kavárně naproti mladé, zadumané dvojici, která si patrně ozřejmovala svůj vzájemný vztah. Neslyšel jsem, co přesně je trápí, ale zadumanost postupně vadla, pak se ti dva vzali za ruce, chlapec řekl, že když si něco opravdu přeješ, tak se to stane, a řekl to tak, že nebylo pochyb.

Co jsem si přál v balkonových vzkazech už si vybavím jen matně (italská renesance to obávám se nebyla), ale ani dnes mě nejenom ve vánočních přáních neopouští víra v jejich naplnění. A to je ideální moment vrátit se obloukem k Paulu Hillierovi a od něj přískokem k Arvo Pärtovi, na jehož vokální skladby má Hillier tak trochu monopol. Jako přání hezkých Vánoc, ať už to s nimi máte jakkoli, vám pustím kus, kde však kromě lidského hlasu zaznívají i smyčce. V čem? Berlínské mši. Které části? Credu. Co znamená?

"Věřím." V čase zázraků to jde snadno.

Pýcha a předsudky

Je příznačné, že budova Rudého práva mezi Florencem a Masaryčkou, krom jiného i kulisy filmu Pouta, už něco času nestojí, protože i jeden z časopisů, který tam seděl po Právu (pun not intended), a se kterým se následující povídání pojí, taky nechali zbourat — a bohužel na jeho místě nevzniklo nic nového. Next Level byl solidní pokus o dospělé a přesto nadšením tažené médium, co bohužel nedostalo šanci pořádně se nadechnout a jakkoli lze chápat přechod jeho někdejšího šéfredaktora na druhou stranu barikády, nikdo mi nevymluví, jak tím zdejší herní scéna notně tratila. Napsal jsem pro Farida S. jediný článek, recenzi prvního Mass Effectu. Dočtete se v ní, že

Čím si mě autoři získali nejvíc, je odvaha, s jakou ze své hry vytvořili nepokrytou oslavu lidské civilizace a lidství vůbec.

a právě motiv člověčího hledání se v galaktické pospolitosti mi i zpětně přišel jako páteř celého dobrodružství. Laserové pušky a mimozemské záhady a posádka Normandy, to všechno byla stafáž pro velkolepou space operu o začlenění nevyspělé civilizace do rozvinutého celku. A tady se mi zcela okatě nabízí analogie s naším vstupem do Evropské unie. Aniž bych v nejmenším tvrdil (a aniž by existovala šance, že mi to stejně nebude povrchně předhazováno), že je Unie svatá, její principy a dosavadní fungování mě utvrzují v přesvědčení o správnosti celého projektu a také o správnosti federalizace, protože zatímco jinde se někdo třese strachy z "rozpouštění kostky cukru", já nevidím ani špetku smyslu v jakémkoli vlastenčení. Netuším, proč bych měl být pyšný na náhodu, že jsem se narodil ve stejné zemi, jako Otto Wichterle nebo Antonín Holý nebo Bára Špotáková, chcete-li — mám z jejich úspěchu obyčejnou lidskou radost a pokud za ním stojí dobře nastavený systém, například dotací na základní výzkum nebo tělovýchovu, mám radost (a prospěch) z jeho fungování. Pýcha obecně není dvakrát zdravá vlastnost, ale budiž, pyšný mohu být na to, čeho jsem dosáhl nebo čemu jsem pomohl já sám. Čemu pomáhají lidé, pro které jsou cizí výkony záminka k pocitu vlastní výjimečnosti?

Důležité životní a společenské hodnoty nacházím někde docela jinde. A za jednu z klíčových mám altruismus. Nejde o pozici, do které bych se narodil, naopak: dlouhá léta jsem býval poměrně přesvědčeným libertariánem a dokonce si prošel obdobím, kdy mi dílo Ayn Randové nepřišlo jako pohádka. Naslouchání odlišným pohledům na svět mi ten vlastní naštěstí rozšířilo a prokrvilo. Je potom paradoxní schytávat nařčení ze snílkovství od lidí, kteří sami tíhnou k utopiím, ať už v nich ruce třímají srp a kladivo nebo jde o ty neviditelné, tržní. Odmítám být utopistou a vnímám a přijímám četné slabiny demokratického systému jako skutečnost, se kterou je třeba neustále bojovat jejich poučeným mýcením, nikoli jeho zbouráním.

Mimozemský koncil se v Mass Effectu zadrhnul na vlastních konzervativních principech, ale to není důvod ho rušit a už vůbec to není důvod se mu mstít. Žádný člověk není ostrovem? Žádný moderní národ není a nemá být ostrovem! Myšlenka galaktického soužití turianů a salarianů a bůhvíkoho ještě je stejně půvabná, jako myšlenka soužití ortodoxních Řeků a skandinávských muslimů a českých ateistů, které od sebe navíc nedělí nic, než kultura. A její mísení je tisíciletími prověřený lék na stagnaci. Dějiny znají tolik období a míst, kdy kulturní křižovatky v čase i prostoru nechávaly pučet geniální objevy a díla, až je mi stydno za ty, kdo proti takovému křížení a hlavně systémům, které ho umožňují, aktivně brojí.

Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!

Vyloženě na zvracení je pak pokrytectví hudrujících obránců křesťanské (a postaru rozparcelované) Evropy. Pro všechno své plivání do směrů, kde nikdy nebyli, zapomínají na jeden z pilířů Ježíšova učení: nastavení druhé tváře. To je obecně schopnost, která naší společnosti schází, a kterou se snažím zvládnout nezávisle na skutečnosti, že víře nejenom katolické jsem se dávno a dalece vzdálil. I proto v klíčovém rozhodnutí z finále Mass Effectu obětuji "naše" ve prospěch nikoli "jejich", ale nás všech, a právě touhle obětí dokážu galaktickému společenství podstatu lidství. Že hra moje rozhodnutí reflektovala v celé jeho šíři bylo kouzelné; že druhý díl tuhle volbu bez uložené pozice v podstatě pominul zůstává jedním z důvodů, proč jsem ho otráveně vypnul a dodnes pořádně nehrál.

Myslet pouze na sebe a svůj dvorek není jen otázka morální nevyspělosti, ale především neschopnosti dohlédnout za špičku svého nosu. Což chápu, že šovinistům a xenofobům různého střihu může činit nemalé obtíže — pro všechny ty nestoudné lži, kterými svou nenávist živí, mají nosy delší přídě samotné Normandy.

Masky

Deset let píšu o hrách s cílem psát o nich tak, aby to koplo do jejich vnímání ze strany široké veřejnosti, ale i samotných hráčů a herních tvůrců. Deset let se snažím vypíchnout momenty, které jsou pro interaktivní médium unikátní, za kterých prožití se hráč nemusí ani v nejmenším rdít, a které se ideálně obejdou bez tisknutí spouští a svistotu čepelí. Teď stojím uprostřed nočního klubu v Hotline Miami a červenám se nejenom krví. Kam kurzor dohlédne leží posekaná, rozstřílená těla. Nedávno jsem četl romantický opis povědomého momentu, kdy někomu z pozice herního novináře vysvětlujete svou práci. Vyhrál jsem světovou válku, zachránil galaxii, jedno město postavil a jiné osvobodil, a teď o tom všem napíšu, protože mě za to někdo sice mizerně, ale platí. Uprostřed floridského masakru mi ovšem naskočí představa něčeho daleko děsivějšího, než je hovor o tuctu virtuálních mrtvol a myši od krve: představa doznání, jak strhující to byl pocit.

Má přitom triviální podstatu — vrazíte do dveří, omráčíte s nimi prvního gangstera, druhého složíte pěstí. Pustí z ruky nůž, ten na první dobu seberete, na druhou zakleknete nad omráčeného a podříznete mu krk. Scénu ohodí první a rozhodně ne poslední rudé pixely. Tohle je začátek, předehra. Ouvertortura. Tucetkrát padnete vy, aby pak tucet nepřátel padlo po vašem zavíření rozkolísanou obrazovkou. Pamatujete brutalitu DreamWebu?pokud ne, vyšel shodou okolností před měsícem jako freeware Hotline Miami je horečka příbuzná, jenom v rychloposuvu videokazety, kterou už si před vámi půjčila celá fronta zákazníků. Kolik z nich usíná s dálkovým ovládáním v ruce? Kolik z nich bere prášky na spaní? Kolik z nich v noci vůbec nespí?

Přijdou momenty, kdy se páska zacuchá a obraz skřípne — pláču do inboxu Marka K., jak trčím na samém závěru v souboji, který mám za krajně nefér. Naučil jsem se odhazovat brokovnice setinu po vyprázdnění komory, naučil jsem se balet s katanou i rozpálenou pánví, ale najednou je mi to k ničemu, protože kazeta nechce dopředu ani dozadu, dokonce ani ven. Tak kde to jsme, ve Videodrome? V břiše nikoli motýlci, ale sarančata. Marek odvětí, že jsem vyměklej!

Snad. James Woods s bouchačkou u hlavy zvolá AŤ ŽIJE NOVÁ HMOTA, já na každý pád volám AŤ ŽIJE AUTORSKÁ HRA. Zvlášť když jsou těmi autory

I put it on when I go lonely

tvůrci nesvázaní přetvářkou, jaké se herní novinář dodnes spíš nevyhne.

P.S. O hudbě, doprovázející výše uvedené, jsem psal do nadcházejícího čísla časopisu Full Moon — špička ledovce důvodů si nejenom šestadvacítku koupit.

Bůh nehraje v kostky

Silný týden. V pondělí umřel Elliot Carter, o kterém vám kromě věku — bylo mu 103 let — neřeknu zhola nic, protože se s jeho hudbou teprve chystám potkat. Ve středu končil v New Yorku festival věnovaný Johnu Cageovi, shodou náhod skladatelovou skladbou 103. Shodou dalších náhod jsem se v pátek večer ocitl v odsvěceném kostele sv. Vavřince, kde se hrála skladba Cageovi věnovaná: For John Cage od Mortona Feldmana. Toho doma poslouchám poměrně často a obvykle na dobrou noc, čímž se odkopávám k doznání, že tu hudbu vnímám spíš povrchně. Vlastně si ani nedovedu představit, že bych třeba takové Triadic Memories, kde klavír ospale střídá tóny zdánlivě bez jediného klíče, poslouchal po celou dobu jejich trvání soustředěně. A nedovedu si to představit ani po pátečním večeru.

Bylo to poprvé, kdy jsem Feldmana slyšel v živém provedení a skladba neměla pocitově do klavírních triád daleko, jenom si mezi sebou posílal noty klavír s houslemi a ty housle jich spoustu hrály "falešně". Vytržená z kontextu nočního rozjímání mi taková hudba najednou přišla nejenom neuchopitelná, ale dokonce prázdná. Vždyť je to celé nahodilé! Dřepěl jsem na židli a přes prvotní zaujetí se brzo neubránil dlouhé chvíli. Snažil jsem se příliš nevrtět a začal pozorovat okolní publikum. Mladá dvojice přede mnou se držela za ruce a občas si věnovala dlouhý, neproniknutelný pohled. Přemýšlel jsem, jestli v něm visí hluboké zaujetí nebo výčitky. Minimálně chlapec se ale zdál, že ve skladbě slyší to, co mně uniká: pohazoval hlavou do neexistujícího rytmu, některé momenty si pro sebe oddirigoval. Na protějším konci sálu jsem v mezičase očima pravidelně potkával staršího pána, který byl do hudby pohroužen zcela a úplně a své oči blaženě přivíral, až jsem nejdřív myslel, že klimbá, aby je pak je otevřel dokořán a skoro mu zářily rozechvěním.

Vybavil jsem si, za jak pitomé mám myšlenkové zkraty na ose NEROZUMÍM — ODMÍTÁM, okřiknul své zívající já a konejšil ho nálezem, že s některou hudbou se mi možná báječně padá do mrákot, ale na její koncertní provedení jednoduše nemám dostatečný hudební vhled (vslech?). A zhruba v téhle fázi, kdy se mi neproniknutelná dvojice a rozechvělý pán omrzeli, jsem dosáhl satori skrze útvar z nejbanálnějších — vlákno pavučiny.

Viselo zachycené do proluky sloupu, vedle kterého jsem počítal čas do konce více než hodinové skladby. Vlákno jemně vlálo, jak se do něj opíraly neviditelné proudy vzduchu, občas se celé zhouplo tam a zase nazpátek, a můj pohled ho uchopil, protože nic zábavnějšího v tu chvíli nenašel. Nepustil se ale z důvodu podstatně poutavějšího: vlákno se pohybovalo v kouzelném souladu s hudbou. Housle natáhly tón, vlákno se líně napnulo. Klavír zasekl hlubokým akordem, vlákno zvadlo. Takhle to pokračovalo několik minut, a i když souladu nárazově vypomohla moje představivost, pavučinová choreografie si držela vysokou úroveň. Čas se mi přestal vléct, ale naopak se rozutekl kamsi do pryč, kde ho nebylo třeba pobízet kratochvílemi. A mě napadlo: co všechno se muselo stát, aby k výše zmíněnému okouzlení mohlo dojít?

Začal jsem tu pavučinu nahodilostí rozplétat a za doprovodu Feldmanovy hudby vedla moje myšlenky přes stavitele zdiva a vynálezce malty až po evoluční zásahy, které z pavouků udělaly pavouky a z lidí bytosti schopné vnímat světlo a zvuk a spojovat si to celé do vlastních konstrukcí a vzorců. Je to tedy ještě nahodilost, když si vyžádala tolik snahy? Bylo by odvážné tvrdit, že šlo o snahu cílenou — dělníci samozřejmě nestavěli sv. Vavřince proto, abych tam mohl mrznout a nudit se u Feldmana, a pavoukům je naše pinožení doslova u zadnice. Absence plánu ovšem neubírá nic zázraku jeho naplnění. Autora skladby dohledáme snadno, autorem náhody je nakonec člověk sám, což mi opatrně ladí s laickým ponětím o kvantové fyzice, ale tak daleko si netroufám své úvahy pustit a zůstanu v bezpečí laické teologie. Každý v sobě tvůrcem, každý v sobě bohem? S potleskem vyběhl zpoza zdiva i autor pavučiny.

Je nedělní poledne, doma mi hraje For John Cage. Ze záznamu, bez vrzání neposedného publika a lezavé zimy kostela možná odsvěceného, ale i tak naplněného božskou přítomností, ať už ji člověk odečetl z tváří zamilované dvojice nebo povzneseného pána nebo prachobyčejné pavučiny. Že mi ta skladba přišla nijaká? Je náhodou skvělá.

Zlomky

Pro dnešek a to jeho ocelový nebe za okny jsem měl v plánu doklepat cosi existenciálního o hrách, ve kterých — ALE ČERT TO VEM!

Namísto psaní budu dnes cestovat. Stanu se

nomádem své vlastní hlavy a zmíním u toho několik jmen, které byste si mohli, nebo možná rovnou měli prověřit a zahrát. Dávejte pozor! V Middens trčím na prvním levelu nikoli proto, že by mi činilo obtíže míjet larvy obtočené kol zubatých lamp, že bych si lámal hlavu s obzorem rozhádaných dlaní, že by se mi nechtělo cestovat autobusem ve společnosti pana Hadráka a bublin, rozsvícených tóny mé kytary, a hlavně zdolávat Trhlinu s mluvícím revolverem (hlavně! občas překvapím sám sebe) v patách, ALE protože po tomhle všem hra zamrzla a já neměl uloženo u pana Ciferníka. Vrátím se k ní, až budu mít vybarvenou Hotline Miami? Svrbí mě ruce a s ledničkou poloprázdnou kontempluju, jestli doufat v klíč, nebo ty dvě kila něco pustit. Poslouchám soundtrack a odtud dál doporučím jako lepidlo vodík, protože jeho BPM se s textem kryje.

Kdokoli vám nakecá, že hry nesvedou být tohle či ono — jednu mu vražte i za mě. Hry svedou cokoli svede jejich tvůrce, s tím že

cokoli svede

1. co dokáže

2. co ho inspiruje, zaměstná

Na výročním podcastu z publika zazněl dotaz, jestli bychom sami nějakou vyrobili, mít tu možnost. Stručná odpověď je ano, delší pak za mě obsahuje třeba adventuru z normalizačních let, soustředěnou na morální šrot, co si ho skrze zkorumpovanou společnost vyžíráme dodnes. KGB od Cryo se bolševický šedi dotkla jen zlehka, pořád to byla víc karikatura, a dál? Tady by hráli Psí vojáci, NPC na ulicích by klopily pixely očí a konce to mělo dva, emigraci a kotelnu. Není mimochodem rozkošné, že dělnický režim trestal dělnickou prací? Hra by připomínala, že

nebo

a taky

a obecně se snažila podtrhnout tu nebetyčně důležitou skutečnost, jak si v tomhle děsu ještě pořád výrazný díl národa formoval sebe i sebou vyznávané hodnoty. Publikum se zeptalo, jestli to tedy znamená, že bych se při tvorbě neohlížel na její přijetí. Odpověď je SAMOZŘEJMĚ, ŽE NEOHLÍŽEL — možná se jen letmo znaveně podíval.

Abych poprvé a ne naposled přizval na pomoc hudební příměr: je hračka rozlišit kapelu, fungující z touhy být / mít to či ono, a kapelu kapelující čistě proto, že nemůžou jinak. Tři akordy a pravda? Akordů třeba dvacet a překlopeno do interaktivního média ať je akordem obrazovka nebo ovládací prvek nebo klidně hodinový monolog, který devět z deseti hráčů mine, protože je nenapadne vrátit se pro panenku. Mít tu možnost? Mám dávno. Neexistuje nic krom vlastní pohodlnosti, co by mi bránilo takový monolog napsat. Můžu to udělat teď hned. Můžu si stáhnout aktuální verzi AGS a můžu se zeptat kamarádky, kam do hospody že to chodí Filip Topol, koupit mu tam pivo a zkusit ho uprosit, jako jsem nedávno přes telefon škemral na Floexe, aby nám půjčil Pipe Wrench Dubstep (ale to, pravda, nedalo moc práce, anžto Tomáš je anděl). Můžu se zavřít přes zimu u počítače a na grafiku použít archivní fotky, když by se nenašel nikdo svolný obětovat svůj výtvarný talent cizímu nápadu. Z dostatku píle můžeme vykřesat herní ekvivalent písničky, co zachrání svět.

Jeden mi tu stojí v sousedním okně a skoro neznatelně hučí, už několik hodin v kuse, dílo jediného člověka a jeho kamarádů. Ptá se

a tentokrát za mě odpoví Ikaruwa, 2012-10-24 12:07:51, řka What. I can’t. I don’t. This is amazing. Mluví o Frog Fractions

frac·tion

n.

1. Mathematics An expression that indicates the quotient of two quantities, such as 1/3

2. A disconnected piece; a fragment

3. A small part; a bit

4. A chemical component separated by fractionation

a jestli odsud kliknete na jediný odkaz, ať je v téhle větě. Vypovídá o hrách a jejich potenciálu o ⁴⁄₂ víc, než sebeobsažnější ludologická studie, a kouzelně také odráží, jak jim chybí myšlení osvobozené od formálních dogmat — a to na obou stranách fronty. Když vezmu k ruce milovanou the trouble with a classicist / he looks at a tree / that's all he sees / he paints a tree, tak někdo vidí žábu a jeho imaginace zabrzdí u Froggera. Dokonce ani tu pitomou silnici nepřeskáče. A právě skutečnost, kdy protivně početná skupina (nikoli nezbytně) hráčů odmítá byť jenom zkusit přeskákat normalizaci své (nikoli nezbytně) zábavy, mě při tušení všeho, co už je a co ještě může být ZA silnicí, ponouká myslet si

ale rozhodně

ničeho nelituji. Být nomádem znamená odsoudit se k neklidu. Takže —

14 důvodů, proč hrát Dishonored

Očistec

Nezapomenu ten moment, kdy jsem poprvé chytil Yordu za ruku a ovladač začal pulzovat tepem jejího srdce. Přál bych si, aby tu teď byla se mnou a já jí za tu ruku mohl zase vzít. Kam se otočím, hradby. Nebe je zatažený, ale namísto pomeranče na něj svítí slunce bledý a nemocný a vrána je tu jenom jedna, flegmatická. Její společnosti navzdory mě jímá samota. Svůj díl viny nese i nemožnost připojit se s korektním loginem k pseudoslužbě, díky které můžu poprvé na stránkách sprostě zaklít: Games for Windows – LIVE je píča. Promiňte, děvčata! Chybí mi tlukot spřízněného srdce. Když v Dark Souls pulzuje ovladač, telegrafuje smrt.

Po desítkách hodin bloudění Lordranem OŽÍVÁM s novým účtem, do kterého natvrdo přetáhnu uloženou pozici. Ozvěny dalších hráčů samotu nerozbíjejí, ale pomůžou sdílet: v zatopených rozvalinách podhradí, kde zdmi procházejí duchové s náručemi kos, svítí do namodralé temnoty už zdáli vedle sporadických loučí také cizí vzkazy. Dojdu k jednomu vpálenému do okraje pobořeného můstku — I can't take this! V hlubinách cosi mrazivě zasténá.

Píšu si s hrdiny, které nejspíš nikdy nepotkám, a když ano, možná mi půjdou po krku. Z daného slovníku lepím dohromady "pozor vlevo" nebo "ohniště nedaleko". Druhá zpráva dělá radost zdaleka největší, protože ohniště jsou tu místem odpočinku a obnovení zásob a často také vykoupením ze svěráku ryzího strachu. Zažehnout po dlouhém tápání čerstvý plamen dorovná nejenom zdraví, ale i pocuchané nervy. U jednoho takového nacházím snad vůbec nejvýmluvnější vzkaz:

Není zoufalství bez naděje a hra je ho tím pádem přesycená. Tentokrát přece ohnivý dech toho draka ustojím! Tentokrát se nenechám zahnat do kouta! Tentokrát stihnu vyběhnout na cimbuří, než přiletí šípy! Tentokrát, tentokrát, tentokrát. Tisíckrát. Umíral jsem pod palcáty hromotluků nebo trojzubci démonů, pádem do pastí, propastí i čelistí, proklán a spálen a utopen a rozdrcen čímkoli, proti čemu jsem bláhově vyrazil a neodhadl vzájemný poměr sil. Silnější se tu stáváte skrze kynoucí čísla statistik a ruku v ruce s tím i skrze poznání kam udeřit, jak blízko se odvážit, kdy zvednout štít a jestli vůbec doufat, že něco zmůže. Dark Souls je trpělivá a trpělivost vyžaduje. Zabít vás neváhá, protože smrt je to nejlacinější, co tu pořídíte — vše hodnotné střeží daleko pečlivěji. Mohou to být poklady v podobě zázračných prstenů, vzácné duše nebo ještě vzácnější tajemství, která lze samozřejmě dávno vyčíst z internetových wiki, ale najít je po svém má neopakovatelné kouzlo.

Neopakovatelné jsou pak samozřejmě i chvíle, kdy se váš svět protne se světem jiného hráče. Důvodů může být celá řada a jedním takovým je služba kočce Alvíně, strážkyni čarovného lesa. S nasazeným prstenem jejího cechu jsem nárazově povoláván k obraně lesa před náhodnými hráči a jednou takhle skončím ve dvojici s dalším lovcem, obklíčíme bojácného kouzelníka a čekáme, co bude. Zkusím dotyčného píchnout svým kopím, ze kterého šlehají blesky, a vida, že ho ta jedna rána málem složila, vydává se na útěk do hloubi lesa. Pospícháme za ním, ale v lehkém šatu nám zmizí. Zahlédneme ho teprve z útesu, který shlíží k útlému mostu vysoko nad řekou, zásobící nedaleký vodopád. Most končí zavřenou bránou — náš cíl je v pasti.

Pomalu, až skoro obřadně, jsme po okraji útesu došli až k mostu a tam zůstali stát. Měsíc nám visel nad hlavami, proti proudu sem doléhalo burácení vodopádu. Nikdo neřekl a ani nemohl něco říct. Uklonili jsme se. Postava uprostřed mostu nám úklonu opětovala. Zkraje hry jsem smrti marně vzdoroval, ten večer byl sám jejím nositelem.

Brána, skrze kterou utíká stříbrný svit, mimochodem vede k zážitku, co mi zlámal srdce. Šerý vlk Sif za ní hlídá hrob svého pána, rytíře Artoriase. Vlk se impozantně vzepne proti noční obloze, popadne do tlamy rytířův meč a jde po vás. Vrátil jsem se k němu podstatně silnější, a když ke konci souboje kulhal a tíha meče ho co chvíli povalila na bok, zoufale jsem toužil po možnosti zvíře ušetřit. Poslední rána byla vyloženě z milosti. Abych nějakým způsobem vlčí odkaz uchoval, nechal jsem jednoho bodrého obra zkout meč, do kterého je vetknuta Sifova duše. K řádnému ovládnutí mi schází pár čísel víry, ale jak jich dosáhnu, nepustím meč z ruky.

Víra se totiž od naděje liší — zůstává neochvějná nezávisle na kurzu sázek. Přimknout se k ní hloupě a ze strachu může být slabost, ale víra upřímná, nikoli popřená, ale podepřená skutečným věděním, sílu jedině násobí. Je to, slovy Chestertona, ona věčná růže, kterou spatřil Dante.

A ten, jak jistě uznáte, zmapoval svět zatracených duší vskutku božsky.

Láska Bystrouška

Kromě toho, že muziku poslouchám, občas zkusím i sám nějakou nahrát. Posledních pár let jsem tímhle způsobem lepil písničky a skladby, kterých teď dvanáct vydávám jako album k volnýmu přehrání a placenýmu stažení na bandcampu.

Celý se jmenuje jako nadpis a zpívám na něm třeba o tom, že

koncept mý víry
je soustavný chvění
když je slyšet hudba
i tam kde nic —

a taky o Pražským jaru a 5. listopadu, ale album je k dispozici už ode dneška. Jak s touhle informací naložíte nechávám jenom a jenom na vás.

Co dělat v Kodani, když nejste milováni

Zdá se to věčnost, ale není to tak dávno, co jsem seděl v jedné z lavic Mramorového kostela v Kodani a přemítal, jestli zaříznout vztah, ze kterého se vytratila láska. Kostel byl poloprázdný, jenom varhany opakovaly stručnou, nekonkrétní pasáž. Možná mám na tyhle solitéry u píšťal štěstí, protože něco velice podobného se mi přihodilo pár prázdnin nazpátek v Saint-Rémy, kdy jsem sice neřešil otázky rozvodového řízení, ale kontemplace to jinak byla příbuzná, tehdy navíc v obklopení zdí černých jako uhel. Bude to pomalu století, co těmi mramorovými rezonovaly preludia Rueda Langgaarda, toho času pomocného varhaníka a nadějného skladatelského mláděte. Zvuk tamních varhan mu učaroval už jako tříletému, když ho do Marmorkirken vodili nábožní rodiče, a já jsem dnes očarován jednou z Langgaardových stěžejních skladeb, Sfærernes Musik — Hudbou sfér, ke které mě dovedla čirá zvědavost a pokud víra, tak víra v sugestivní názvy. Tíhnu k takovým, když se dotýkají věcí a hodnot, co mi přijdou.. inu, asi věcný a hodnotný. Autor k tématu skladby třicet let po jejím vzniku krypticky píše:

„Hvězdy se zdají laskavě nám kynout, jejich zápisem je ale nelítostný chlad.“

Těch třicet let zároveň trefuje dobu, za kterou vážná hudba dohnala Langgaardem načrtnuté myšlenky. Jsme na startu padesátých let, východní Evropa se barví do ruda vlajkami i krví a na Liszt Ferenc Zeneművészeti Egyetem absolvuje György Ligeti, aby po Maďarském povstání utekl na západ a stal se jednou z hudebních ikon 20. století zdaleka nejenom pro svoje metronomy. Když se k Ligetimu v osmašedesátém dostane partitura Sfærernes Musik, s údivem se prohlásí za Langgaardova imitátora. Dánského samotáře pochopitelně neznal, protože Langgaarda neznal skoro nikdo: po slibném dospívání byl Rued pro svou radikální povahu a nekonvenční názory vytlačen mimo veškeré hudební struktury, jeho žádosti o práci padaly pod stůl a skladby mu nikdo nehrál.

Taková škoda! V jedné z deštivých nocí, kdy tenhle text lepím dohromady, mi tu do sluchátek burácela fantastická Endens Tid a to mám většinu Langgaardova repertoáru ještě před sebou. Ze symfonií jsem zatím slyšel jedinou a teď pozor, ten zážitek s vámi hodlám sdílet. Jedenáctá s podtitulem Ixión trvá necelých šest minut, které už pár posluchačů stihlo označit za "nejhorší hudbu všech dob". Máte strach? Nemusíte, stačí se vyzbrojit znalostí kontextu. Ixión byl nevděčný král svržený z Olympu a skladatel do jeho sisyfovského údělu zapletl svůj marný boj s dánskými institucemi. Jediný motiv symfonie se tak dokola vzpíná do nikam a její ironický tón se zdá být pohrdlivým výsměchem hudebnímu měšťáctví. Na každý pád jde o unikátní šanci pro všechny z vás, kdo jste v životě žádnou symfonii neslyšeli a slyšet ani neplánujete, protože stačí chvilka trpělivosti a můžete se chlubit svému okolí, jak jste jednu — nota bene takhle skandální! — poctivě zvládli. A abych to případné poprvé vynásobil, dávám sem Ixión v její britské premiéře, která se odbyla na letošních (dílo z roku 1945!) Proms.

Ten sarkastický závěr! Mám za to, že Langgaard nebyl žádný cvok, ale že mu dělalo problémy obstát ve společnosti, se kterou se míjel především pro své nadšení do věcí sférických. Divte se mi, že s takovým autorem souzním! Především se mnou ale souzní jeho hudba a právě tu sfér bych se odvážil doporučit, kdyby nebyla tak náročná nikoli na souznění, ale na soustředění. Kolik ho máte po ruce a hlavně jak odolné? V nahrávce Dánského symfonického orchestru trvá skladba čtyřicet minut a její stručný vrchol ve mne probouzí citu, že bych s ním mohl rozjet síť emocionálních frančíz.

tonalita ≠ banalita

Čtvrtlibrák dojetí? Na Langgaardově menu ho dostanete s extra porcí jímavosti, ale k té se nejdřív musíte, když už jsme u těch stravovacích analogií, prokousat. Hodnota věcí bývá obecně násobena způsobem jejich dosažení, ale Sfærernes Musik trpí na opak neprostupnosti: je chvílemi až neuvěřitelně řídká. Potřebuje k tomu přitom hned dva orchestry, sbor i varhany a letmé chvíle, kdy jejich společnou sílu uvolní, třesou vesmírem (živé provedení musí být ÚCHVATNÉ). Všechny ale vedou k něčemu daleko silnějšímu, o čem vám nedokážu nepovědět. Ještě před ohlušujícím finále totiž smyčce, které celou skladbu tolik chtěly, ale tympány je nepustily, štěstím rozepnou křídla a na pár taktů ulétnou všemu, co tíží.

Hrál jsem si s myšlenkou, že sem tuhle osvobozenou pasáž vykrojím a ticho a hluk, které jsou podmínkou jejího zásahu, nahradím Ixiónem nebo hlukem svých soukromých strastí, abyste to jakože neměli úplně zadarmo. Nakonec jsem vám ale vnutil symfonii a odměnu nedostanete žádnou. Ty dvě minuty vnímám jako natolik křehké, že bude o to krásnější, pokud si na ně vy, co se rozhodnete hledat, přijdete sami a zastihnou vás zvědavé, ale nepřipravené. Jejich místo je skladatelem vetknuto do mramoru a mimo něj by působily banálně, což jsou ostatně po hudební stránce i tak. Jak jsme si ale předvedli s Ixiónem, zdánlivou banalitu umí kontext přetavit do vodopádu emocí.

Skutečnost, že podobnými snadno přetékám, může mít dva různé důvody: buď jsem podstatně mělčí, než bych si přál, nebo potkávám emoce natolik intenzivní. A protože už mám nejenom v citových sférách něco odžito, dovolím si vsadit na druhou možnost. Však si to zkuste, nepřetéct vodopádem! Když jsem napsal "nedokážu nepovědět", nebyla to fráze — taková hudba napíná srdce k nesnesení.

Jako láska.

Vzpomínky na léto

(Text původně vyšel na vysloužilém blogu a otevírám s ním téma navíc, téma povšechný a pokrývající zážitky, kterým přikládám váhu. V horní nabídce nově pod symbolem květiny.)

Budu psát o výletu čtyřčlenný skupiny, protože po tolika pouštěli dovnitř:

Přišla na nás řada. Jsme odvedeni chodbou k anonymním dveřím přízemí kancelářské budovy, za nimi pár schodů a další dveře. Opatrné zaklepání, po chvilce ticha se dveře otevřou, objeví se v nich stařec v pyžamu a svítí si na nás lucernou. Mluví rusky. Rozumím jen rozmrzelost, ale nakonec nám kyne dál. Pažalstva. Vstupujeme do tmy, světlo lucerny prozrazuje detaily naopak ze tmy vystupující: noční stolek, postel, na kterou dědoušek s obtížemi ulehá. Náhle se kolem nás rozblikají stropní zářivky a prozradí celek, prosklenou výlohu, kterou za sklem obíhá chodba, vytapetovaná reklamními nápisy. V chodbě se polekaně zastaví dvě ženy s nákupními košíky a vzápětí i muž v košili. Začne se rozčilovat, prudce gestikuluje, pospíchá otevřít výlohu a vyhání nás (v ruštině) pryč. Narozdíl od spáče nijak neprotestujeme a muž nás cpe do dalších dveří, které za námi promptně zavře. Ocitáme se v zaprášeném pokojíku s nízkým stropem, ústí do dalších částí domu, kde sto let nikdo nebydlel. Kolem nás artefakty: plechový hrnek, kamna, staré fotografie a obrazy. V další místnosti okno, za kterým se rozsvítí zahradní altán a v něm zastihneme dvojici u odpolední siesty. Na stolku před nimi čeká konvice a jablka. Muž zvedne vycházkovou hůl a s jedním hraje biliár. Když jablko shodí, žena se čertí, ale pak společně zpozorní a vstávají k oknu, kterým je pozorujeme. Dívají se tázavě skrz, zahrada zhasne.

Pokračujeme do skromné ložnice, kde se na cinkajícím hracím strojku točí keramická soška novomanželů. Ve stěně se rozsvítí další výjev, postava v dávném potápěčském skafandru nám mlčky pokyne a zase mizí. Poslední dveře vedou zpátky na chodbu a k patám požárního schodiště. Vyrazíme nahoru, odkud nás vábí sílící zvuk vichru. O několik pater výš čeká rozlehlá místnost zavátá sněhem. Po jejím obvodu vede pěšina, podél které líně postupují ostatní návštěvníci. Ti na opačném konci místnosti na pohled vypadají jako součást instalace. Shrbeni k průzorům ve zdi se dívají kamsi ven — co vidí? Vybraná okna protější kancelářské budovy. V jednom sedí pár v obývacím pokoji, jsme svědky jejich němé hádky. O průzor dál se připotácí opilec, opře se o sklo okna a zpozoruje, že se díváte. Mává, volá, nemůžete se slyšet.

Pěšina končí u výtahu, který nás vyveze do nového patra. Vstupujeme do obchodního domu, kde se nás okamžitě ujmou nadšení prodavači v uniformách. Každý mluví jiným jazykem: dvě Španělky nám vnucují svetry a kabáty ze šedesátek, soukám se do nepadnoucího saka a všichni společně před zraky dalších skupinek absolvujeme kolečko oddělením konfekce. Happy shopping! zní dokola jediná slova v angličtině, mantra celého patra. U nábytku brebentí černoch svahilsky, za rohem nám mladá Polka entuziasticky nabízí přístroj, přehrávající vybrané zvuky přírody. Všímáme si nenápadných dveří: vedou do chodby, obcházející část oddělení. Chodba je zalitá rudým světlem, které přichází z výhledu na zasněžené prostranství před nákupním střediskem. Okamžitě mi to asociuje předrevoluční zimu v Praze, jednobarevné výlohy v mlze osmdesátkových vánic. Postava v obleku se s obtížemi probojovává vichrem, ale padá vysílením.

Nezbývá, než se vrátit k nákupům. Tentokrát se nás ujme Ital a srší entuziasmem na adresu manželské postele. Najednou je patro plné povyku. Mezi prodavači a návštěvníky z dalších, dávno roztrhaných skupinek, se proplétá dědoušek z úvodního pokoje, stále v pyžamu. Vyplašení prodavači volají ochranku a nechají dědouška i přes jeho zoufalé protesty odvést kamsi pryč. Celou scénu sledujeme jen útržkovitě, protože nás mezitím Ital donutil postel vyzkoušet a teď nám dokonce notuje ukolébavku. Když konečně odběhne, zvedáme se a pátráme po starci. Leží v posteli v tajné místnosti za jednou z inzerovaných skříní. Pokračuje s vyprávěním a nám se nechce pryč, i když nerozumíme skoro ani slovo. Loučíme se (s hercem, nebo jeho postavou?) a hledáme východ z nákupního patra. Cestou ven se za našimi zády cyklus opakuje: stařec rozespale vykukuje ze skříně a vydává se prozkoumat, co je to za ruch, který ho budí.

Jsme zpátky ve výtahu, zastavuje v patře, kde nás uvítají dva snídající potápěči. Obsluha výtahu se omluví a pokračujeme do přízemí. Projdeme závěsem a stojíme ve výloze do amsterdamské ulice. Neoholený muž v županu nás zve na kávu ve společnosti figurín a občas zamává na kolemjdoucí za okny, ať se k nám přidají. Nezdržíme se dlouho a výtah nás naposledy odváží pryč, do vybydleného poschodí s opuštěnými pokoji a rozlámanými zdmi, zaplavenými skly a prázdnými šatníky. Následujeme matnou hudbu, někdo se zdrží u projekce, zabírající podzimní park, do kterého po dlouhém čekání zabloudí náš stařec, místo pyžama frak a v ruce hrnek s kávou. Sám dlouhé minuty kontempluju na dalším rohu, kde už melodie sbírá konkrétní obrysy a odnáší mě pryč ze světa nízkých starostí a tužeb.

Tehdy tu skladbu ještě neznám – je dalším z prvků na pomezí snu a neskutečnosti celého zážitku. Ten brzo končí, ale konec uměle natahujeme loudáním se poslední místností, sálem ořezaných stromů, jejich holých kmenů uprostřed ticha. Pouť adaptací Višňového sadu je za námi.

Prý se tomu říká "site-specific performance", ale najít akurátní slova je vedlejší. Scénář herci narozdíl od diváka návštěvníka znají, průběh ve velké míře ovlivňuje vzájemná improvizace. Poskládat takovou věc v podobném měřítku stojí kromě nápadu hlavně šílené peníze a Holland Festival byl jednou z mála příležitostí, kde se dá něco podobného provést, aniž by lístky přišly na majlant. Kdykoli pak slyším nebo čtu agresivní řeči o seškrtávání rozpočtů na kulturu, tiše si zkouším představit, co by s dotyčnými udělalo Before I Sleep, a ještě tišeji doufám, že by to s nimi pohnulo směrem k rozumu.

Jestliže umění obohacuje naše životy, obohacuje celou společnost, píše se pravdivě v odkazované glose. Skutečnosti, že za státní peníze budou vznikat absurdity a blafy, se pochopitelně nevyhneme, ale jde přece o nedílnou součást celého procesu: umění není a nemá být produkt a investice ti nezaručí, že dostaneš nazpátek Mozarta. Pokud ale investici předem vzdáš, zbyde ti trčet v bahně pokleslosti a hnilobný tradice. Ve světě, kde je mecenášství zapomenutou ctností a na bohatství sedí až příliš často lidé chudí na duchu (což je konstatování, nikoli výzva k třídnímu boji), jsou veřejné finance zcela únosnou alternativou. Kéž by obecná hysterie směřovala tam, odkud z rozpočtů tečou ve velkém — a motivem je namísto kultury prachobyčejná chamtivost.

Danse Macabre

Možná jste si stihli říct, že dobrovolně (tedy ne z pracovních důvodů) hraju jenom hry, na které můžu navázat své oblíbené básníky, ale to je

Ceci n'est pas un corbeau.

ptákovina. Ke dvojce Darksiders bych se sice sám od sebe nedostal, protože první díl mě přestal bavit během minuty, ale rozhodně jsem jeho pokračování sám od sebe dohrál. Co mě udrželo? Drzost a pokora. Darksiders II nepokrytě krade z her, které už tu byly a zanechaly silnou stopu: principy Zeldy a God of War notně nastavuje akrobacií i architekturou Sands of Time, nestydí se citovat Shadow of the Colossus a jakoby z rozmaru vás do závěrečné čtvrtiny vyzbrojí portály. Austin je jedno z vývojářských epicenter a tamní Vigil Games tímhle destilují to nejlepší, co akční mainstream umí. Z nepůvodního galimatyáše se dá odvodit vděčná rovnice, ale její výsledky neobsáhnou celou pravdu. Darksiders se nehraje jako žádná z výše zmíněných institucí, Darksiders se hraje jako Darksiders.

A v čem je tedy pokorná? Ve způsobu, jakým svou rozmáchlost kočíruje. Hlavním hrdinou je další z Jezdců apokalypsy, tentokrát Smrt. Kde nic není, tam by toho moc nenabral, ale tady je obsahu k naučení, odemčení a překonání na desítky hodin. Záplava herních mechanismů obvykle svádí k marnotratnosti, která celek rozmělňuje a hru v důsledku škrtí — mimochodem jeden z důvodů, proč nedokážu milovat Assassin's Creed, kde mi nános efektních prvků a jejich didaktického vnucování se nedovolí doopravdy hrát. Když ale v Darksiders nakoupím nové kombo nebo je mi vysvětleno, jak zaměřovat nepřátele, je to jenom a jenom proto, abych mohl roztočit kosu a pálit z koňského sedla, abych mohl tancovat smrt.

Akce je o to poutavější, že má systémy funkčně provázané s výzbrojí, kterou svého hrdinu ověsíte. Píšu "svého" a není to detail: herní styl formujete jak rozdáváním bodů ke stručným schopnostem, tak především samotným taktizováním na bojištích, probíhajícím ve frenetickém, ale zcela čitelném taktu — jak jsme si řekli, jde o tanec. A ti taneční partneři! Postav k zulíbání je nejenom mezi nepřáteli celá řada a skoro si troufám tvrdit, že nejširším srdcem vůči nim oplývá samotný hrdina: snad nikdy nebyla zosobněná Smrt takhle soucitná, takhle milosrdná.

Ostatně role, kterou v příběhu zastává, z ní dělá přes všechny ty spektakulární popravy nositele života. Vyráží zachránit svého bratra Válku, s urputností pobízí koně do trysku krajinami listí i popela, ale není otrokem, na kterého by autoři sváděli vlastní nevkus. Úkoly plní prosté a účelné a taková je i mluva, kterou jsou podávány. Slovním výměnám často nechybí překvapivá elegance a výborně se doplňují s kompozicí daných scén a obrazovou zkratkou. Je blahodárné vidět tyhle detaily pod povelem tvůrců, kteří si jejich potenciál uvědomují a zároveň danému řemeslu rozumí. Nešlo by něco takového ustanovit zákonem?

S těmi básníky jsem nakonec možná trochu lhal. Díky talentu, který do své napůjčované kůže vsákla, může mít i bohapustá mlátička poetických momentů na rozdávání (zůstává tedy ještě bohapustá?). Zmínil bych svůj nejoblíbenější, ale odehraje se až v samém závěru. Probijte se k němu! Stojí za to.

Rentgen hlavy

Co myslíte, chystám se psát o Dear Esther, protože se perfektně trefuje do mé pověsti melancholika, toulajícího se virtuálními světy, ve kterých se „nic neděje“? Hráče, který stráví víc času pozorováním bitmapy obzoru, než vlastní hrou?

Press 'W' to move forward

Ne. O Dear Esther chci psát, protože je to hra výjimečná. A abych dostál pověsti alespoň alternativní, tu výjimečnost vztáhnu především k původní, zdarma dostupné modifikaci. Prodávaná verze je obdivuhodně vypucovaná po audiovizuální stránce a nabobtnala i obsahem, ale má z mého pohledu jeden zásadní průšvih: závěrem zcela podkopává vše, co tak pracně vystavěla. Budu o něm mluvit bez rozpaků, takže pokud jste neměli tu čest, berte to jako varování.

Pro vyřešení konce musíme nejdřív rozebrat začátek. Je s podivem, kolika hráčům utekla možnost, že na ostrově kdesi v náruči Hebrid vedete kroky samotné Esther. Do téhle nedůvtipné skupiny se počítám také, ale zkusím z ní obratem vyklouznout konstatováním, že v původní verzi neznělo vypravěčovo „vrať se“ zdaleka tak jednoznačně. Roviny jeho vyprávění jsou samozřejmě otevřené interpretacím — když zmíní, že si připadá, jako by celý ostrov povil ve své vlastní hlavě, může i nemusí to být předmluva k doznání. Esther je podle náznaků obětí autonehody (déjà vu!) a není jasné, jestli na nehodě nese vinu alkohol, mechanické selhání, nebo obojí.

Pokud přijmeme tezi, že ostrov je konstruktem Estheřina kómatu, potom si lze snadno představit i vypravěče, zpytujícího svědomí ze židle u nemocničního lůžka. Tohle všechno ale nabourávají zmínky o dalších postavách a jejich pozvolných propadech do pasti šílenství, a především vypravěčovo předjímání cesty, kterou sami podstupujete. Jedním z důležitých motivů je nákaza (rány, syfilitidou..) a její vliv na duševní stav nakaženého. Horečnatost vyprávění a v původním provedení i pošmournost kulis připomenou horečnatost hrdinů Edgara Allana Poea, zde stupňovanou spolu se stoupáním hráče vstříc vysílači. Poslední úsek mi napoprvé sebral dech — zatímco na začátku jsem pospíchal, protože mi trvalo, než jsem ze sebe oklepal hráčské instinkty být všude rychle a všechno vidět, na konci mě hnala síla okamžiku.

Hra ji zdánlivě kouzlí z mála: z tónu vypravěčova hlasu a tónů kongeniální hudby, z mihotání svíček a měsíčního svitu. Role jednotlivých složek jsou ale nezastupitelné a zabydlují jinak prázdný ostrov něčím podstatně důležitějším, než jsou polygony. Když se zastavím na mořské pláži, vnímám daleko bohatší vjem

než by naznačoval strohý snímek. Na skály protějšího pobřeží nemám jak se dostat, ale existují. Ať už je ostrov dílem libovolné imaginace včetně té autorské, hráč jeho břehy nastavuje svou vlastní, básnicky zjitřenou.

I stand amid the roar

Of a surf-tormented shore,

And I hold within my hand

Grains of the golden sand —

How few! yet how they creep

Through my fingers to the deep

While I weep — while I weep!

O God! can I not grasp

Them with a tighter clasp?

O God! can I not save

One from the pitiless wave?

Is all that we see or seem

But a dream within a dream?

Edgar Allan oplakává zrnka písku, unikající jeho stisku — mluví o ztrátě. V případě Dear Esther jde o klíčové slovo. Ztráty patří mezi věci, které v životě nepřeskočíš, kterými musíš projít. Cesta ostrovem je v tomhle ohledu milosrdná: trvá sotva hodinu, ale možná taky celé odpoledne, protože zpracování svádí k výše nastíněným zastávkám. Námitky, že hře by lépe sedělo pasivní médium, míjejí podstatu. Copak se ve filmu můžu rozhlížet? Zastavit tam, kde zastavit chci? Fascinuje mě, s jakou zatvrzelostí je při někdy až hysterickém sčítání herních prvků přehlížena hráčova přítomnost ve virtuálním prostoru. Ostrov na pomezí života a smrti  je přitom místem, které přetéká významy a zbývá na vás, jak se vám překlopí do vašeho chápání.

Biblické aluze se přímo nabízejí, ale vedou někam? Třeba se spíš rozhodnete pídit po smyslu jedenadvacítky, která se vrací v různých obměnách a podle vypravěče to „nemůže být náhoda“. Dojdete tak ke knize The Vanished Messenger, kde se píše

„I came,“ he went on, „because it occurred to me that, after all, I had my duties as your guardian, dear Esther. I am not sure we can permit flirtations, you know. Let me see, how old are you?“

„Twenty-one,“ she replied.

Nebo zkusíte najít spojnice mezi geniálním šachistou a pošukem Bobby Fischerem, z jehož dopisu vychází textura papírových loděk, případně rovnou vyrazíte na trasu od překladu, povalujícího se na ostrově hned v několika exemplářích,

přes jméno autora — M. Maeterlinck — pokračujete dál k jeho hře (jak široký je význam slova hra, n´est-ce pas?) Pelléas et Mélisande, kde symbolicky pracuje s motivem vody, až vám dojde, že jste vdechli život ostrovu svých vlastních otázek a pochyb a namísto pointy, načrtnuté ve druhém odstavci, se vaše myšlenky tříští o kameny.

Kam tedy celé vyprávění ústí? V původní modifikaci do ztracena, v prodávané verzi naneštěstí do náruče zbabělosti: hra vám sebere ovládání z rukou, vyšplhá na špičku vysílače a skočí. Dojemnému stínu racka navzdory si rvu vlasy! Dear Esther, tolik silná díky odvaze neohlížet se na hráčské předsudky, na samém vrcholu přešlápne skriptovaným divadélkem. Snesl bych pád do tenat smrti, ta vás ostatně pozoruje z nejednoho útesu, ale přijde mi jako ohromná škoda, že tenhle poslední krok nenechají autoři udělat hráče. Z konce hry by se tak stalo první a poslední místo, vyžadující opravdové řešení. Představte si tu sílu, kdy bloudíte v zajetí ostrova a teprve zoufalý krok poskytne vysvobození a — křídla.

Komerční i grátis hra nacházejí v závěru společnou řeč skrze tón, na kterém se hudba zastaví: pískot přímky na EKG. Čí je to tedy smrt? Je dost dobře možné, že ani protichůdné teorie si ve skutečnosti neodporují. Vypravěč ostatně zmiňuje rozpor jako určující princip, ke kterému dospěli pastýři, kteří ostrov kdysi obývali. A možná nejsou jeho rozeklané skály a jeskynní systém ničím víc, než metaforou lidského těla, sužovaného infekcí.

S jistotou vím jediné: že tenhle sen ve snu stojí za procházku v obou svých inkarnacích. První je strohá a klaustrofobní, placená druhá se chce možná až příliš líbit, ale dokáže být skutečně krásná a pokud by většina ceny šla jen do kapes smyčců z Měsíce v mé dlani, pořád by šlo o výnosnou investici. Odmítat ji na základě středním proudem vymletých zvyklostí je zabedněnost, vedoucí k odklízení hry do posměšné škatulky „simulátorů chůze“ — jako by chůze byla ve světech osedlaných autorunem a obtěžkaných zbraněmi něčím automaticky podřadným. Už jsme si řekli, že klíčové slovo je v tomhle případě ztráta. Obecně ztrácíme schopnost kontemplace.

A Esther? Doktor jí řekl, že může bejt klidná, výsledky testů vypadaj dobře. K žádnýmu zhoršení zatím nedošlo.

Mozartův efekt

Konečně jsem hrál Zeno Clash a nebavilo mě. Naštěstí mi Pavel D. aka Pán much aka Toho času v exilu uložil, ať se k tomu ještě vrátím, protože Loďka je jeden z nejsilnějších herních zážitků, cituji. A taky krčím rameny, anžto jsem se k ní zatím nepromlátil, ale dokážu tomu věřit, protože silný zážitky mají tendenci dít se uprostřed toku. Sice mě hra samotná pořád nijak zvlášť nebaví (i když teď v nádherný pustině zaznělo ještě nádhernější "Doufám, že lidé se nevracejí z pouště, protože našli něco na jejím druhém konci"), ale těším se, ať už to se zábavou dopadne jakkoli. Na každý pád stihli ACE Team od svého debutu ještě Rock of Ages a to je zábava náramná — když jsem poprvé proboural nepřátelské brány a poprvé zaznělo mozartovské Dies irae, vyprsknul jsem smíchy. Je to příhodně zvolená pasáž nejenom pro ten smích v prvním plánu: hra doopravdy mapuje jeden takový Den hněvu, konkrétně hněvu Sisyfova.

"Je třeba si představit Sisyfa šťastného," citovala jedna moje Osudová dívka Alberta Camuse, tužkou na zeď pokoje. Jak už to u těch Osudových bývá, vděčím jí za mnohé: otevřela mi oči filozofii, uši písničkářům a nos lapsangu a půjčila mi Posledního samuraje, což je kromě debilního filmu taky fantastická kniha. Můžu jen hádat o kolik, ale je nesporné, že jsem díky Osudové, té i Té, chytřejší. Ten nápis je tu doteď a udělám od něj skok, nad kterým by se jistě ušklíbla, jako to ostatně dělala pokaždé, když jsem byl povrchní, tedy líný přemýšlet. Ale vydržte, zkusím to hned vzápětí.

Představme si tedy Sisyfa rozlíceného! Chilští fantastové ho osvobozují a z balvanu dělají zbraň, to všechno optikou Gilliamových koláží pro Monty Python. Jasně, celé to není víc, než variace na libovolný Něcoball, ale variace kompaktní a vtipná. Co se nepozdávalo kritice — především souboje s patrovými monstry — mi přišlo jako mazané zosobnění zeitgeistu, který je třeba porazit na hlavu, aby se svět pohnul do další éry. Není to poprvé, kdy mi ke štěstí stačí v první řadě silný nápad, kterým autoři důsledně obalí jinak stručnou a dobře, dobře, v balancu "jednotek" rozhrkanou hru. Přešlapy se nestíhám trápit, protože balvany se valí dějinami a historické postavy legračně kvičí a hudrují, aby si v závěru společně skočily na Freude schöner Götterfunken a bylo zase hej. Nejvíc hej by samozřejmě bylo, kdyby Rock of Ages dokázala satiru doopravdy kousavou, ale už takhle mě dokopala například k tomu prohlédnout si klasické malby, ze kterých čerpá. A toho si u her vážím obzvlášť, protože kolik jich inspiruje zajímat se dál? Kolik vás udělá chytřejšími?

Tím spíš mě pak čílí, když hráči podobné přesahy pomíjejí, nebo se jim nedejbože vzpírají. V časech, kdy je směšně snadné zaseknout se na hodiny v metaverzu Wikipedie, už mám tohle dovzdělávání v podstatě zautomatizované. Jasně, často takhle doháním věci, které mi utekly s rozhodnutím dát vale školám, ale o to víc k vzteku je potkávat nejenom u hráčů vazbu nerozumím-vzdávám, v horším případě nerozumím-nadávám. Sakrapráce! Vždyť třeba recenze, které jsem hltal jako náctiletý ucho, mě bavily mimo jiné i pro to souběžné ponoukání zjistit si, na co všechno autor naráží, co všechno cituje, co všechno mu daná věc asociuje. Neříkám, že to dokážu taky, ale rozhodně mi to přijde jako jeden z cílů, které by měla kritika z principu ztečovat. Už proto mě napadlo při psaní o druhém Portalu operovat s Mozartem a proto jsem po dlouhém váhání, jakou formou komentáře doplnit videorecenzi Limba (co do střihu pak paradoxně jednu z nejpracnějších), vybral jeho Lacrimosu. V obou případech mi pomohl sdělit, co jsem sdělit chtěl, a navrch se snad připomenul těm, kdo jeho hudbu třeba i slyšeli, ale nikdy ji doopravdy nevnímali.

A tady přijde myšlenkový skok #2: v kontrastu k Mozartově věhlasu se to možná zdá nepravděpodobné, ale takovou množinu bych tipoval na zdaleka nejpočetnější. Zrovna u konstantně vytěžovaného Rekviem (tedy zádušní mše) to příhodně připomíná situaci s Biblí, o které má člověk často i vcelku konkrétní povědomí, ale málokdo ji doopravdy otevřel, nota bene přečetl. Ve světě vážné hudby existuje jen málo děl s výraznější disproporcí mezi počtem lidí, kteří dokážou zanotovat jejich fragmenty, ale neznají celek. O Deváté i Osudové (těch od Ludwiga van) si tu určitě ješte povíme, ale jak byla řeč o Jediném správném provedení™? Rekviem je příkladová studie: nahrává se donekonečna, nahrává se všelijak a nahrává se v různých kompletacích (Mozart skonal uprostřed práce, víme). Poctivě odvedené živé provedení samozřejmě strčí do kapsy většinu nahrávek, ale přiznávám, že nemám tucha, jak moc je u nás Mozart ke slyšení bez nánosu rutiny — zrovna v turistikou zamořené Praze bych čekal, že sbory a orchestry jedou na autopilota (ale budu jedině rád, když mě někdo vyvede z pesimismu).

Než abych pod sebe narovnal několik úryvků, napadl mě pokus poslepovat z nich jednu celou část. A když už se dneska hněvám, konkrétně na lidi líné jít poučení naproti, tak tedy v úvodu zmíněnou Dies irae. Její útok lze vést všelijak a je na něm dobře slyšet, jak se přístupy dirigentů tříští. Zamíchal jsem do sebe čtyři: Harnoncourta, Böhma, Mackerrase a Herrewegheho. Všechno jsou to velké kalibry a hned Harnoncourt patří (po Formanem proslaveném Marrinerovi) mezi nahrávky obecně uznávané za zlatý standard — pokud někde slyšíte Rekviem, je dost velká šance, že jsou to právě jím vedení vídeňáci. Nepřekvapivě s tím nesouhlasím, ale to je spíš moje vrtošivá vybíravost, než nějak závratně podložený nález, a minimálně Lacrimosu ždíme Harnoncourt fantastickou. Mým uším ideálně znějící celek jinak nepřestávám hledat a stihly mě zklamat jména, na které je jindy spolehnutí. Böhm je mohutný, tvrdošíjně Mozarta rozebírá na základní stavební kameny a tesá z nich UMĚNÍ, ale také mu to chvílemi až nesnesitelně trvá. Pravým opakem je Mackerras a jeho provedení moderní levinovské edice se Skotským komorním orchestrem, kde barokně kvaltuje, jako by ho naháněla sama smrt (takže je možná Mozartovi ze všech nejblíž). A Herreweghe? Ten trčí někde mezi a Orchestre des Champs-Élysées, taktéž vyzbrojený dobovými nástroji, má pod jeho rukama sytý, vyvážený zvuk. Pokud bych měl doporučit jedinou nahrávku, tak v tuhle chvíli Herrewegheho. Nejdřív ale anoncovaný hněv:

Nedávám za úkol rozšifrovat, kdo je v té míchanici kdo (prostřídají se na přeskáčku a nadvakrát), ale snad z ní jde slyšet, jak tvárná může být hudba zapsaná do not. O těch v Rekviem se traduje, že patří mezi vůbec to nejlepší, co ve vážné hudbě vzniklo, a i když jsou takové soudy na pytel, není úplně od věci si tohle kanonické dílo alespoň jednou za život poslechnout v jeho — ať už Süssmayrem nebo dalšími dovršené — celistvosti. Dlouhodobá praxe z Rekviem nenasytně uždibuje působivé části, ale teprve na svém, skladatelem určeném místě řežou Lacrimosy & spol. do krve.

A kdybyste k tomu snad poptávali obrazový doprovod, tak nelze nedoporučit rozkošný "loutkový balet", který na Mozartovu hudbu natočil výtvarník a písničkář Petr Nikl s výpomocí Laurychova divadla. Netuším, jestli je film nějak rozumně k sehnání, ale já ho před několika lety chytil po Niklově koncertu v Městské knihovně a bylo to pitomé, pohádkové i povznášející. Snad proto mě bitky ve světě Zeno Clash tolik iritují: nebaví mě zdržovat se něčím přízemním, když jsem v obklíčení věcí nadpozemských. Mají na člověka obvykle ten nejlepší vliv.

23:29

Poslech vážné hudby má oproti hudbám nevážným tu zásadní nevýhodu, že potřebuje soustředění a čas. Samozřejmě si můžete pustit Osudovou, hned zkraje — OHROMNĚ ROMANTICKÉ — zapapádovat a pak už Beethovena vnímat jenom na půl ucha, ale je jasné, že takhle tu skladbu neuslyšíte. Tím nijak nehřímám z mraku kulturní povýšenosti, protože sám nejvíc hudby naposlouchám letmo, a když se mi povede vyhradit si půl hodinu, hodinu čistě na CD přehrávač, sluchátka a NIC JINÉHO, je to svátek.

Ne snad, že by taková hudba nemohla posloužit i jako kulisa! Dlouhodobě brojím za to, že kromě kohoutkové vody by slušným podnikům slušel i vhodný komorní podkres, a dlouhodobě taky píšu s Reichem a usínám s Feldmanem. Tahle odnož soudobé vážné hudby je vůbec vděčná, protože její struktury stíhá mozek z části automaticky a lze tedy v jejich vnímání polevovat, aniž by docházelo k nezvratným výpadkům notového toku. Glassova kontroverzní opera Einstein na pláži přímo funguje jako představení, ze kterého může divák odcházet a vracet se, jak se mu zamane.

(že leckteří odešli a už se nevrátili je samozřejmě druhá věc)

Minimalističtí tvůrci se podobným výkladům (oprávněně — nepostihují takovou hudbu zcela) vzpouzejí, ale jejich práce si na každý pád drží přízeň publika, které jinak o koncertní sál nebo symfonický cyklus nezavadí. Na nic náročnějšího nemá moderní člověk čas, systém mu zahlcují instantní svody. A opět platí, že mluvím víc z vlastní zkušenosti, než bych si upřímně přál.

Byli to právě minimalisté, kým jsem se nechal vysadit do dalších (zdráhám se napsat vyšších) pater vážné hudby a tam už situace houstne. Jak se říká, že v něčem "je všechno"? Mysterium času, passacaglia pro velký orchestr, je skladba přesně taková a opíše oblouk, pod který schová celý vesmír. Astronomický výklad se přímo nabízí, konkrétně ten, kde si pomůžete teorií velkého třesku a také protilehlými teoriemi tepelné smrti vesmíru a velkého křachu. První popisuje, jak rozpínání bude pokračovat a vesmír v podstatě vyhasne, v té druhé se rozpínání na určitých hodnotách zlomí, vesmír udělá čelem vzad a spolyká sebe sama. Křach je na pohled optimističtější scénář, protože jedna z jeho odvozených variant dává prostor k dalším třeskům, které by mohly ze zahuštěné hmoty třísknout. K čemu se přiklání skladatel?

Protože v hudební výchově mi jeho jméno zatajili, musela mi Kabeláče představit až K. (K jako Kamarádka, ale taky Kateřina, protože tak se jmenuje). K. si potrpí na těžké, naléhavé umění a Kabeláčovy exaltované metody se s ničím jako je posluchačův útlocit nepářou. Mysterium má ale nástup kupodivu vstřícný, vtahuje do sebe jako mlha. Třesk nastupuje až kolem desáté minuty a spouští kromě žesťové kanonády také otázku, co tedy skladba doposud vyprávěla? Věda ví, že čas začal tikat teprve se samotným třeskem, ale Kabeláčovi rytmus dávno odtikávají tympány, jejichž pravidelnost se po explozi naopak ztrácí. Beru si z toho určitou smířlivost se stavem, kdy "tady nejsme". Vesmír může být spravedlivý jenom tehdy, když neexistuje. V dojemném závěru se uspořádání navrací a pokud jste stejně jako já nezlomní optimisté, představíte si kromě konce všehomíra i naději, že tomu dalšímu se povede zase o něco líp. U Kabeláče bych se optimismu divil, ale finální pikola je otazníkem. Sám autor nechává záhadu otevřenou.

I proto zůstává její výklad zcela na vás a pokud se k nějakému odhodláte dobrat (držím palce!), nenechte si ho rozmluvit laickým výcucem z kosmologie. Je nepodstatné, co přesně v dané skladbě slyším já, důležitý je samotný poslech:

Mysterium času není hudba vyloženě složitá, ale v tuhle chvíli už nedokážu posoudit, jak moc nepřístupný má dramatický střed, kdy se v ní všechno mele, kdy se vzdouvá k ostrým vrcholům a vzápětí na nich urputně, ale přesto marně odráží pád. Ve dvacáté minutě je rozhodnuto. Mě si skladba podmanila úvodním přeléváním kvantových stavů a trvalo mi (opět — čas!), než jsem se přenesl přes skutečnost, že nabobtná docela jinam, než bych si původně přál. To už tak bývá, že vesmír člověka přehlíží. Hlučnost Kabeláčova třesku a následného víření hmoty mi zněla skoro otravně, nepřipadala mi tím magickým začátkem nikterak podmíněná. V perkusivním zmatku se mi navíc vytrácela struktura, kterou přitom skladatel své skladbě vetknul zcela neochvějnou a fenomenální dirigent Karel Ančerl ji filharmonikům nedovolí pustit (Mysterium ostatně v padesátých letech premiéroval). Vzácná souhra, kdy se pro společný úmysl potkali mistři svého umění.

Je potom příznačné, že totalitní doba oba umělce zardousila, protože to byl její modus operandi a také největší zločin, likvidovat elitu: Ančerl, který měl za sebou Terezín i Auschwitz, odjel lidově demokratickému zřízení po osmašedesátém na západ a nevrátil se, Kabeláč byl ideologií kretenismu vytlačen mimo veškeré hudební struktury. Jeho hudba se nesměla hrát a souborné dílo tím trpí dodnes, kdy postrádá nahrávky i živé provedení a dovolím si předpokládat, že osnovy hudební výchovy stále nenašly pro Kabeláče místo (patří tam stejně jako třeba Dvořák nebo Janáček).

Tím vhodnější je remaster ze "zlaté edice" Supraphonu vyvažovat zlatem skutečným (v digitální podobě stojí naštěstí jen kilo, kilo dvacet). Zvuk sice nemá z nejsilnějších, ale skladba v něm sílu paradoxně spíš nabírá, protože ji tím akustickým odstupem staví mimo — jak jinak — čas. Pokud ho máte třiadvacet minut, devětatřicet sekund nazbyt, tak už by řešení záhady, co obohacujícího s ním vyvést, mohlo být na dosah.

Always crashing in the same car

V dočasným panelákovým azylu, kde momentálně bydlím, se vzduch i při otevřených oknech sotva hne. Letní noci jsou ve třináctým patře tropický a jedním z těch oken je tu mám jako na dlani, panorama světel přes filtr tetelícího se vzduchu. Před půl životem jsem tudy civěl ven, z věže hrál soundtrack Blade Runnera a já si na oranžový pražský nebe domýšlel spinnery. Červencová tma ve městě se zdá být vytržená z času, co protekl asfaltem, a jenom člověk v ní trčí, protože metabolismus mu dávno nahradila fotosyntéza sodíku. Říkám si, že to mám v genech — otec strávil půl podstatně delšího života na nočních směnách hvězdáren.

Ve městě hvězdy pro světelný smog naneštěstí skoro nevidíte a nezbývá tedy, než se zabavit jinak. Instinktivně věnuju zvýšenou pozornost věcem, kde se mi estetický a životní linky sbíhají, a Trauma je jedna přesně taková: momentky z osiřelých ulic jsou nasvícené výbojkami a hráč v nich po vzoru Ricka Deckarda pátrá po stopách, které ho posunou vpřed. Vyprávění fotografiemi pak odkazuje k jiné legendě, experimentální La Jetée, odkud si půjčovali Gilliam i David Bowie. A polaroidům a čmáráním po nich holduje pro změnu Leonard Shelby z Nolanova Mementa. Pro hru společnost více než solidní a ono taky kdo by chtěl tyhle rozteklý noci trávit sám?

Kromě nočních dravců možná i sama hrdinka hry, anonymní účastnice ošklivé bouračky. Na nemocničním lůžku čeká, až ji pátráním v zacyklených snech vysvobodíte z bezvědomí. Jde o sny lucidní, protože se v nich můžete pomocí jednoduchých gest nejenom pohybovat, ale především jejich obsahem i zlehka manipulovat. Pro mě další styčná plocha: posledních několik let se mi daří do lucidního snění nárazově padat a postupně se i lepšit v jeho ovládání. Pokud s ním nemáte osobní zkušenost, patrně vám bude připadat jako esoterická ptákovina, ale věřte, že já jsem ten poslední, kdo by esoterii fandil. Lucidní sny jsou "ověřený" (jak jenom lze vědecky ověřit veskrze subjektivní prožitek) jev a léta mi trvalo, než jsem si je spojil s tím, co se mi jednou za čas zdálo. Jeden z těch zlomových se odehrával na sídlišti, kde teď dřepím, v prostoru za místní ikonickou sámoškou, kudy se táhne vysoká betonová zeď, o kterou jsme pinkali tenis (říkalo se mi pochopitelně "Becker"). Zeď je nahoře lemovaná zrezavělým zábradlím, které po dešti specificky voní, a přes které jsme se v pozdějším věku jednou odvážili přelézt a balancovat tam mezi frajeřinou a zlámanýma nohama. Doteď se divím, že jsem to se svou závratí, která mě z výšek stahuje silou průmyslového elektromagnetu, ustál. Možná se mi to jenom zdálo.

Co se mi ale zdálo stoprocentně byl právě lucidní návrat k té samé zdi, tentokrát se schopností skákat deset metrů vysoko a poletovat kol pouličních lamp. Zpívání v dešti naroubované Matrixem, lucidní Neo Kelly. S lítáním se obecně mořím nejvíc — teprve nedávno se mi podařilo kontrolovaně vznést ze svého ležícího těla (a vsadil bych se, že přesně tohle jsou všechny ty rádoby mystický astrální výlety) a po kolečku bytem vyrazit stěnami do města. Ještě to nemám úplně v malíku, ale učím se s každým dalším snem.

A tady můžu konečně navázat nit zpátky k Traumatu. Každý ze čtyř snů lze procházet opakovaně a objevovat v něm nové, navzájem propojené souvislosti. Každý má také několik konců, kdy jeden konkrétní vždy drcne do stavu hospitalizované hrdinky a ty další napínají snovou realitu k surreálnu, polykajícímu klidně i věžáky. Nejde o souvislé drama s jednoznačným vyústěním, ale o útržky cizího, byť povědomého života. Právě do nich jsou podle všeho promítány četné autobiografické prvky, kotvící jinak nedějový, abstraktní zážitek. Podmanivý přízvuk vypravěčky ostatně patří ženě, která přežila skutečnou automobilovou nehodu. Když se dívá na fotografii kavárny, není jasné, jestli sem před zkouškami chodila ona nebo autor hry, ale to je podružné. Když si prohlíží polaroid ze svého prvního podnájmu, vzpomenete si na první stěhování i vy. Kolik je to let, deset? Ve stínu zdi jsem ládoval auto skromným majetkem, díval se přes ni na okolní paneláky a říkal si, co bude.

Už proto je zvláštní tu zase na moment bydlet a courat povědomými kouty, jakkoli se sídliště stihlo proměnit a za jeho zády dokonce vyrostlo další, moderní. V takovou chvíli není těžké vcítit se do postavy, která je lasována smyčkou osudu. Hrdinka snové výjevy glosuje lakonicky a pokud ji něco přivádí k údivu, jsou to většinou prvky, prosakující sem z bdělosti: jazyk billboardů podél silnice, bezpečnostní kamery na zdech. Foceno bylo v Kolíně nad Rýnem, se kterým mě kromě herní výstavy pojí hlavně dávný výlet na koncert už zmiňovaného Bowieho. Přehrál na něm jedno ze svých nejlepších alb, z krautrocku vyklíčené Low. Jak že se jmenuje jeho pátá písnička?

A Německa se držme — ze slova trauma získáme odmazáním písmene traum, sen, odkud už je to jen kousek k weltraum, tedy do vesmíru. Řekli jsme si, že tenhle komorní tvoří navzájem propojené fotografie a ty jsou po vzoru snů zabydleny volnými asociacemi a také otisky lidské přítomnosti, "duchy" (tedy není zase takovou náhodou, že tónem hra připomíná interaktivní duchařinu Amber: Journeys Beyond). Bát se jich nemusíte, zůstávají nehybní a je na vás, jestli si za ně dosadíte bezejmenné chodce, metaře a techniky, nebo spíš tváře, které se otiskly do vašich nocí.

Nice shot, Leibovitz.

Fotky jsou vůbec tvárný zdrojový materiál: onehdy jsem z nich zkoušel lepit podobně stručnou adventuru podle Camusova Cizince, stahoval anonymní výcvaky pláží, převáděl je do černé a bílé a podložil zvukovou smyčkou oceánu s instrumentálním ždibcem od Sdružení rodičů a přátel RoPy. Fungovalo to fenomenálně a někdy se k tomu chci vrátit.

Krystian Majewski naštěstí nespoléhal na někdy a svůj nápad dotáhl do inspirativního celku. Ten je komplet k přehrání na webu, stejně tak si můžete pustit i přiléhavý soundtrack. Je to asi bezpečnější, než do hry rovnou investovat cenu, kterou si ale jinak sami určíte — rok staré recenze skuhrají nad hodinovou délkou a prahnou po složitějších výzvách. Je pravda, že Trauma naťukává nálady a mechanismy, které by nebylo od věci rozvést i v něčem obsáhlejším, ale vytýkat to autorovi mi přijde jako kritika tahaná z paty. Vyvolat fotku je řemeslo, vyvolat pocity poezie.