Není čas na stránky, doktore Jonesi, ale na lásku? Vždycky. Do Händelovy opery Rinaldo jsem se ve skutečnosti zamiloval až napodruhé, ale do její nejlepší (a skladatelovy nejoblíbenější) árie zhruba měsíc před první návštěvou Stavovského divadla. Láska moja, kde si, nezpívali protentokrát moji oblíbení Hudci prérie, ale Mariana Rewerski v titulní roli, a mně došlo, že tohle musím vidět celé, že tohle bude zážitek nad zážitky, že tohle bude srdcebol nasvícený svíčkami a dílo hlubší propasti, kam by ani Nietzscheho nevyhnal. Tohle všechno jsem četl z tváře zpěvačky, zpívající udatného křesťanského rytíře.
Ve skutečnosti je to úplná blbost. Udatný rytíř miluje líbeznou princeznu, ušlechtilý král mu ji slíbí za vítězné křižácké tažení, neušlechtilý musulman si přivolá na pomoc zlovolnou manželku černokněžnici, černokněžnice s pomocí fúrií princeznu unese, princezna pláče, rytíř si zoufá, černokněžnice se do něj zamiluje, musulman se zamiluje do princezny... až všechno dobře dopadne a všichni si společně zazpívají, jak všechno dobře dopadlo.
Když šla opona definitivně dolů, napoprvé jsem to málem zaspal. Rinaldo má tři dějství a řetěz mu spadne už ve druhém. ALE. Hned první napěchoval Händel hudbou, pro kterou jsem se vrátil na další představení, a pak na další, až nakonec za necelých deset dní půjdu, jestli dobře počítám, popáté. Tentokrát už jen na stojáka, ale jen co orchestr spustí
začnu se tetelit nejspíš podobně, jako se tetelilo publikum na londýnské premiéře zhruba před třemi sty lety. A co teprve, když se do noblesní ouvertury vloží rozjařené housličky
to už si budu podupávat jako děcko, do kterého nitrožilně naprali směs marcipánu a cukrové vaty. Co je pak vůbec nejlepší — jak má Händel sešlápnuto, pere to do nás celé první dějství. Princezna, volající svého reka do boje?
Svého času jsem to měl dokonce jako vyzvánění. Fanfáry nástupu muslimského vládce Arganteho?
Jak říká moje žena: Nejlepší. Miluju. A konečně árie Cara sposa, devět minut pláče, který když pláče Mariana
tak se mlží oči i nazgûlovi před Stavovským. Jestli existuje něco jako žebříček nejlepších prvních dějství v opeře, Rinalda z něj porota preventivně diskvalifikovala, aby ty ubožáky moc neztrapnil. Do nebes ale zaslouží vynést i to druhé, nebo alespoň jeho úvod, kde je ke slyšení jedna z mých nejoblíbenějších melodií vůbec:
Vilné víly s ní (sní?) vábí titulního reka, aby si vyrazil na lodičky. A co myslíte, že udělá?
Vyrazí si na lodičky! Blbec.
V provedení, ze kterého sem sázím audio, Rinalda zpívá chlap, konkrétně David Daniels. Co tak vysoko, ptáte se? Kontratenor, odpovídám. V barokních časech se tyhle role psaly na rozkrok eunuchům, ale s těmi je dneska kříž, tudíž se doba musí spokojit s kontratenory. Ti se původnímu záměru sice blíží, ale hudební obec je ve při, jestli vlastně podobné role nepřenechat hlasům ženským.
A mimochodem, jak jsme si tu párkrát povídali o rozličnostech provedení, obzvlášť v baroku? Tak poslouchejte, jak lllllíííííínnnněěěěěě do boje volá dirigent Jean-Claude Malgoire svůj Le Grande Ecurie et La Chambre du Roy!
Ty vado, to bych nechal kopí válet v předsíni a šel si dát na kanape dvacet, než aby mě šnečí, dnes už přežité (nahrávka z roku 1977) tempo probralo k životu, nota bene k jeho pokládání za křesťanské hodnoty. Na druhou stranu, princeznu Armidu tu zpívá Jeanette Scovotti a zpívá ji nádherně, jak si lze ve druhém dějství spolehlivě ověřit na megahitu operního repertoáru, árii Lascia ch'io pianga.
Nechme stranou, jak únavné je potkávat ji na každé druhé kompilaci ZBYNĚK MERUNKA UVÁDÍ OPERNÍ VÁLY K VALCHOVÁNÍ PRÁDLA, a nechme stranou, že u Larse von Triera během ní vypadne dítě z okna — když ji ve Stavovském zpívala Kateřina Kněžíková, čas nejenom, že se zastavil, on rovnou zapomněl, kolik bylo. Už tak malé divadlo se scvrklo na jeden barokní obývák, ve kterém jsme všichni pospolu nedutali jako plamínky svíček, lemujících scénu. Nechte mě plakat, fňukala princezna Almirena a my s ní, prokřehlí krásou hlasu i melodie, po které stoupal.
Inscenaci ve Stavovském provádí jeden z nejlepších souborů staré hudby vůbec, Collegium 1704. Což neříkám, protože se s lidmi od něj kamarádím, ale protože mě dávno před tím kamarádstvím uchvátili jednak Purcellem, jednak Zelenkou (na toho tu taky přijde řeč, čestný dismasovský), no a Georg Friedrich? S tím se Collegium mazlí přesně tak, jak si baroko žádá, nebo alespoň jak mi přijde, že by mělo znít: chvíli zpívat, chvíli plakat, chvíli ryčet a chvíli zůstat tiše, ve svitu právě těch plamínků, o kterých už byla řeč.
Čtyřiadvacátého června budou hořet možná naposledy — a zbývá třiadvacet lístků.
