Hledám klíč k textu, který chci věnovat Cart Life, hledám ho už skoro rok a skoro ho i nacházím v týdnech před výplatou, kdy převracím každou korunu, abych se přesvědčil, jestli to náhodou nejsou koruny dvě. Nestěžuju si. Mám co na sebe, doma mi pořád teče teplá voda a hlavně je to celé adekvátní daň ze skutečnosti, že valný díl života obětuju věcem, které jsou pro mě důležité — a které v tomhle vesmíru nevydělávají peníze. Už proto mám nad Andrusem navrch: takový život jsem si svobodně vybral a nic mi nebrání z něj přestoupit jinam, pokud bych naznal, že chci. Nesnesitelná lehkost bytí, first world problems a tak. Kdo je Andrus?
Tohle je Andrus. Sdílíme holou zadnici, ale jinak nás od sebe dělí oceán trápení. Nedávno rozvedený přistěhovalec se v ulicích amerického velkoměsta zkouší skrze čerstvě nabytou trafiku odrazit ode dna. Každé ráno před roletami čeká balík nového vydání Georgetonianu, který musíte zbavit provázku, noviny pečlivě vyskládat do stánku, ocenit, prodávat pokud možno s úsměvem a nazpátek vracet přesně. Můžete taky nakoupit kafe a plastové pohárky a prodávat to kafe za dejme tomu dolar padesát kolemjdoucím, kteří tudy pendlují tam a nazpátek a někteří si chtějí povídat a někteří ne. Andrusova angličtina je kostrbatá, ale srdečná. Hned od prvního dne jsem mu — těžkému kuřákovi — přestal kupovat cigarety a čekal, co to udělá. Frekvence kašle, který zatřese celou obrazovkou, vyskočila do obtížně snesitelných hodnot, a kdyby měl i žaludek svůj příslušný zvukový efekt, povídal by si s plícemi o tom, jak je Andrusovi mizerně. Jak?
Když mi bylo jedenadvacet, nastoupil jsem do obchodu s muzikou a hrami a rok tam přesvědčoval lidi, aby si namísto Heleny Vondráčkové koupili Radůzu a namísto Diabla radši Divine Divinity, zatímco jiné lidi jsem hlídal, aby totéž nekradli. Moc jsem toho tehdy nenaspal a na celodenních směnách kňučel tak, že teď vnímám Andrusův ztrápený pohled o to vyčítavěji. Cart Life si říká "retail simulation for Windows", ale moc dobře ví, že toho dokáže nasimulovat daleko víc. Mám rád hry, přečuhující z předpokladů.
Tahle konkrétní den za dnem vtahuje do světa, kterého retro patina je zároveň patou k hlavě, bobtnající starostmi. Neměl bych dokoupit ubrousky? Stihnu cestou domů nabrat žrádlo pro kočku? A kdy budu jíst JÁ? Osmibitový kapitalismus, one man tycoon bez sluníčkových ikonek a cinkátek sterilizovaného zisku, hrdina ryjící držkou v zemi, pokud ho odtamtud nezvednete zaťatými zuby. Útok na systém? Na rozdíl od extrémních levičáků nehodlám kapitalismus věšet na kandelábry vlastní nezodpovědnosti, na rozdíl od extrémních pravičáků odmítám přehlížet jeho lidský rozměr. A vida, klíč: Andrus je na prostoru málo krát ještě míň pixelů člověkem daleko skutečnějším, než panáci s pohledem, jaký rozpálí tak možná vaši grafickou kartu.
Pokud si výše uvedené vykládáte jako hořekování za staré dobré cokoli, vykládáte si to špatně — toliko konstatuji, že život něčemu už z principu nemůže vdechnout technologie, ale jenom a pouze tvůrce. A doopravdy se potkat s herní postavou pak není otázka textury, dabingu nebo možnosti vybrat si barvu vlasů, protože vždycky půjde v první řadě o to, co se postavě děje, s čím se potýká, co si sebou do klidně zcela fantasmagorického prostoru nese a co v něm díky vám dokáže.
Andrus není jediný, koho v Cart Life můžete potkat a zkusit provést týdnem existenčních nejistot. Už v základní (zdarma šířené, pozn. týden do výplaty) verzi můžete dát přednost svobodné matce Melanie a za pět dolarů je váš i pekař Vinny. Jejich do jednoho města svázané příběhy jsem zatím nenašel čas hrát: rád bych, jenže potřebuju platit i nevirtuální nájmy.
