Poslech vážné hudby má oproti hudbám nevážným tu zásadní nevýhodu, že potřebuje soustředění a čas. Samozřejmě si můžete pustit Osudovou, hned zkraje — OHROMNĚ ROMANTICKÉ — zapapádovat a pak už Beethovena vnímat jenom na půl ucha, ale je jasné, že takhle tu skladbu neuslyšíte. Tím nijak nehřímám z mraku kulturní povýšenosti, protože sám nejvíc hudby naposlouchám letmo, a když se mi povede vyhradit si půl hodinu, hodinu čistě na CD přehrávač, sluchátka a NIC JINÉHO, je to svátek.
Ne snad, že by taková hudba nemohla posloužit i jako kulisa! Dlouhodobě brojím za to, že kromě kohoutkové vody by slušným podnikům slušel i vhodný komorní podkres, a dlouhodobě taky píšu s Reichem a usínám s Feldmanem. Tahle odnož soudobé vážné hudby je vůbec vděčná, protože její struktury stíhá mozek z části automaticky a lze tedy v jejich vnímání polevovat, aniž by docházelo k nezvratným výpadkům notového toku. Glassova kontroverzní opera Einstein na pláži přímo funguje jako představení, ze kterého může divák odcházet a vracet se, jak se mu zamane.
(že leckteří odešli a už se nevrátili je samozřejmě druhá věc)
Minimalističtí tvůrci se podobným výkladům (oprávněně — nepostihují takovou hudbu zcela) vzpouzejí, ale jejich práce si na každý pád drží přízeň publika, které jinak o koncertní sál nebo symfonický cyklus nezavadí. Na nic náročnějšího nemá moderní člověk čas, systém mu zahlcují instantní svody. A opět platí, že mluvím víc z vlastní zkušenosti, než bych si upřímně přál.
Byli to právě minimalisté, kým jsem se nechal vysadit do dalších (zdráhám se napsat vyšších) pater vážné hudby a tam už situace houstne. Jak se říká, že v něčem "je všechno"? Mysterium času, passacaglia pro velký orchestr, je skladba přesně taková a opíše oblouk, pod který schová celý vesmír. Astronomický výklad se přímo nabízí, konkrétně ten, kde si pomůžete teorií velkého třesku a také protilehlými teoriemi tepelné smrti vesmíru a velkého křachu. První popisuje, jak rozpínání bude pokračovat a vesmír v podstatě vyhasne, v té druhé se rozpínání na určitých hodnotách zlomí, vesmír udělá čelem vzad a spolyká sebe sama. Křach je na pohled optimističtější scénář, protože jedna z jeho odvozených variant dává prostor k dalším třeskům, které by mohly ze zahuštěné hmoty třísknout. K čemu se přiklání skladatel?
Protože v hudební výchově mi jeho jméno zatajili, musela mi Kabeláče představit až K. (K jako Kamarádka, ale taky Kateřina, protože tak se jmenuje). K. si potrpí na těžké, naléhavé umění a Kabeláčovy exaltované metody se s ničím jako je posluchačův útlocit nepářou. Mysterium má ale nástup kupodivu vstřícný, vtahuje do sebe jako mlha. Třesk nastupuje až kolem desáté minuty a spouští kromě žesťové kanonády také otázku, co tedy skladba doposud vyprávěla? Věda ví, že čas začal tikat teprve se samotným třeskem, ale Kabeláčovi rytmus dávno odtikávají tympány, jejichž pravidelnost se po explozi naopak ztrácí. Beru si z toho určitou smířlivost se stavem, kdy "tady nejsme". Vesmír může být spravedlivý jenom tehdy, když neexistuje. V dojemném závěru se uspořádání navrací a pokud jste stejně jako já nezlomní optimisté, představíte si kromě konce všehomíra i naději, že tomu dalšímu se povede zase o něco líp. U Kabeláče bych se optimismu divil, ale finální pikola je otazníkem. Sám autor nechává záhadu otevřenou.
I proto zůstává její výklad zcela na vás a pokud se k nějakému odhodláte dobrat (držím palce!), nenechte si ho rozmluvit laickým výcucem z kosmologie. Je nepodstatné, co přesně v dané skladbě slyším já, důležitý je samotný poslech:
Mysterium času není hudba vyloženě složitá, ale v tuhle chvíli už nedokážu posoudit, jak moc nepřístupný má dramatický střed, kdy se v ní všechno mele, kdy se vzdouvá k ostrým vrcholům a vzápětí na nich urputně, ale přesto marně odráží pád. Ve dvacáté minutě je rozhodnuto. Mě si skladba podmanila úvodním přeléváním kvantových stavů a trvalo mi (opět — čas!), než jsem se přenesl přes skutečnost, že nabobtná docela jinam, než bych si původně přál. To už tak bývá, že vesmír člověka přehlíží. Hlučnost Kabeláčova třesku a následného víření hmoty mi zněla skoro otravně, nepřipadala mi tím magickým začátkem nikterak podmíněná. V perkusivním zmatku se mi navíc vytrácela struktura, kterou přitom skladatel své skladbě vetknul zcela neochvějnou a fenomenální dirigent Karel Ančerl ji filharmonikům nedovolí pustit (Mysterium ostatně v padesátých letech premiéroval). Vzácná souhra, kdy se pro společný úmysl potkali mistři svého umění.
Je potom příznačné, že totalitní doba oba umělce zardousila, protože to byl její modus operandi a také největší zločin, likvidovat elitu: Ančerl, který měl za sebou Terezín i Auschwitz, odjel lidově demokratickému zřízení po osmašedesátém na západ a nevrátil se, Kabeláč byl ideologií kretenismu vytlačen mimo veškeré hudební struktury. Jeho hudba se nesměla hrát a souborné dílo tím trpí dodnes, kdy postrádá nahrávky i živé provedení a dovolím si předpokládat, že osnovy hudební výchovy stále nenašly pro Kabeláče místo (patří tam stejně jako třeba Dvořák nebo Janáček).
Tím vhodnější je remaster ze "zlaté edice" Supraphonu vyvažovat zlatem skutečným (v digitální podobě stojí naštěstí jen kilo, kilo dvacet). Zvuk sice nemá z nejsilnějších, ale skladba v něm sílu paradoxně spíš nabírá, protože ji tím akustickým odstupem staví mimo — jak jinak — čas. Pokud ho máte třiadvacet minut, devětatřicet sekund nazbyt, tak už by řešení záhady, co obohacujícího s ním vyvést, mohlo být na dosah.
