(Ozvěna někdejšího blogu; vyloženě pro ten účel, aby to někde viselo. Jistá lingvistka podotkla, jak by textu prospěla spisovná čeština, ale s výjimkou drobnejch oprav ho nechávám v původní formě z března 2012.)
Vyrazil jsem na cestu na konec světa, protože se mi na podzim ten můj sesypal, a protože byl nejvyšší čas, když jsem si přece už před lety slíbil, jak do let třiceti stihnu prověřit svý nitro samotou delší a vzdálenější, než je pár opuštěnejch dní kdesi v horách. Vždycky mě sváděla v praxi debilní myšlenka, aby volební právo dostávali jen ti, kdo vytáhnou paty z kontinentu, ale sám jsem se držel pyšný výmluvy, jak to vlastně nepotřebuju, anžto mi kdysi zcestovalej kamarád řekl Ty to nepotřebuješ. Oddalování nevyhnutelnýho skončilo tím, že jsem se v podstatě vmanipuloval do situace, kdy podezřele levný letenky (a ještě podezřelejší spoj na ose Wrocław – Frankfurt – Soul – Nadi) určily spolu s rozmarem a
Trumanem Burbankem cíl útěku ze situace, která byla koncem ledna dávno odlišná od sebezpytnýho pekla podzimu, ale pořád všelijaká. S přihlédnutím k předchozím zkušenostem mozek vysadil a upnul mě k pátku, kdy jsem na Florenci vlezl do polsky mluvícího autobusu a čekal, co bude.
Ve Vratislavi nebylo nic, jenom hluboká noc, a po hodině zmatenýho přešlapování na nicneříkajících zastávkách taky neskutečně vymrzlej noční autobus, kterej dvakrát obkroužil město, během čehož se uvnitř stihlo zpívat i rvát, aby pak prázdnej vyrazil kamsi do polí, kde svítí letiště Mikoláše Koperníka. Astronomický souznění posílilo klid mý duše a prázdná kavárna poskytla něco spánku pod smířlivým dohledem místních uklízeček a četníků. Kam asi letí ten pomačkaný chlapec? Pucovat stoly do Anglie? Ráno jsem si ověřil teorii, že o navazujícím frankfurtským spoji tu neví a zasmál se představě spousty povyku pro nic. Všechno ale proběhlo better than planned, a když se mi večer uklonila první letuška Korean Air, řekl jsem si Tak schválně.
Po dvaceti hodinách a něco čekání v Inčchonu mě další blankytný letadlo vyplivlo do mokrýho skleníku Nadi (vyslovuj “Nandy”), díry na tečce uprostřed totožně blankytnýho moře, a já se těch prvních několik kroků jen stěží bránil smíchu, protože jsem neměl tušení, jak brzo a jak moc mě přejde. Očistec letištních naháněčů – LUCAS, I AM HERE TO HELP YOU – byl jen trapnou předehrou, která ale naplno rozvinula moje sociální deficity. Bílá kůže, batoh a tápající pohled jasně prozrazoval, že v revíru je kořist, a i když to podobně funguje všude po světě, tady mě to v záludný kombinaci s místní vyhlášenou přátelskostí rychle profackovalo do reality. Ne snad, že bych si s prstem zapíchnutým do mapy představoval učiněnej ráj na zemi, ale stejně tak jsem si nepředstavoval, že byť se ulovit nenechám, budu tu po minutě tak bezradnej. Ještě v letadle jsem nekonečně rovnal nohy ob sedadlo od Čecha Tondy a nějaký jeho mademoiselle, před kterýma když jsem zavtipkoval, že jsme si v kontextu dešťovejch mraků za okny nevybrali zrovna nejpříhodnější dobu k výletu, tak Tonda bez zájmu opáčil, že na Fidži léta žije a vrací se domů.
Já byl od domova nějakejch deset tisíc mil, ale celý mi to připadalo jako podvod. Cestování letadlem ve skutečnosti není cestování, protože v těch výškách jste od všech cest příliš daleko. Sice jsem palubní kamerou rozechvěle šmíroval sněhobílý pláně Mongolska a lesy Číny a odrazy slunečních paprsků na hladině Pacifiku, ale nepohyboval se krajinou, nemohl vystrčit hlavu z okna a nadechnout se všeho toho prostoru, nabrat do plic vůně a smrad, do ucha ryk života cizích přístavů a nádraží. Příště vlakem, poznamenal jsem si do zápisníku, složil se na palandu hostelu u šedivý pláže a spal třináct hodin.
Z Hlaváku toho nicméně do Oceánie moc nejezdí, takže co teď? V zájmu svý rodiny, která byla z jindy přece tak statickýho (kam mě postavili, tam jsem zůstal klidně do zítřejšího večera) a náhle utečenýho potomka poměrně dost vyplašená, jsem si vzal mobil a do něj napěchoval místní datovou kartu, což vyústilo v bizarní pat, kdy jsem nebyl schopnej udělat přesně to, co jsem si na cestu zabalil do torny s odhodláním: odseknout se od domácích peripetií a soustředit na přítomnost o jedenáct hodin napřed Praze. Místo toho jsem zůstal viset na pupeční síťový šňůře a cítil, jak mě ta svině škrtí každou novou zmínkou o věcech, který se na opačným konci zeměkoule dějou a já – přitom takovej samotář – u nich najednou nejsem.
Že v místě, kde zprvu probíhala moje úmorná aklimatizace, chcípnul toulavej pes, samozřejmě ničemu nepomohlo. Zpětně vím, jakou chybou bylo otálet na turismem zkaženým západě hlavního ostrova, ale v těch ztracenejch hodinách jsem jen seděl na verandě hostelu a díval se, jak lije. Koncem zimy na Fidži vrcholí období dešťů a v praxi to kromě lacinejch letenek neznamená jeden odpolední slejvák denně, jak jsem se někde dočetl a mylně si podle toho odvodil program, ale za přítomnosti mraků víceméně konstantní dávky vody, od májovejch deštíků po vypouštění nebeský přehrady a výjimečně nějakej ten cyklón navrch. Čtrnáct dní bylo zataženo víceméně pořád a nákup deštníku se ukázal jako jediná rozumná věc, kterou jsem v Nadi stihnul.
Špinavý město je roztažený podél Queens Road, silnice lemující spodek ostrova: střídají se tu indický sámošky a žrádelny a drogerie a lékárny a vlastně indický skoro všechno, kde se operuje s penězma, zatímco původní Fidžijci se zdají žít kromě vesnic hlavně za ploty plážovejch hostelů, kde zametají podlahy a nosí talíře a dřepí na recepcích, kudy touhle dobou prochází jen minimum zbloudilejch duší. První spřízněnou jsem poznal v Alexis, Američance z Madridu, který mizerný počasí zaseklo lodní spoj kamsi, tak strávila večer tím, že mi vyprávěla o lvech v Africe a poslouchala moje marný snahy definovat, proč tu vlastně jsem.
Pravdou bylo, že jsem opravdu nevěděl a jenom neochotně kýval na všudypřítomnou otázku Vacation? Vyrážel jsem víc kvůli sobě, než kvůli destinaci, a neplánoval se válet u moře, ale poválet věci v hlavě, což jsou (ne)činnosti, který spousta lidí míchá dohromady, jenže když se jednou narodíte přemýšlivej až příliš, jak mi bylo nejednou osobou blízkou vytýkáno, potřebujete čas. Já ho měl najednou tuny, takže jsem přehazoval myšlenky lopatou stavů, který celý tohle trhání přiškvařený kůže uvedlo do pohybu. MELE SE TO VE MNĚ NEUVĚŘITELNĚ načmáral jsem přes půl stránky zápisníku a přesně tak to bylo, ideální moment se zbláznit nebo vzít nohy na ramena.
Vybral jsem si opět to druhý a chytil autobus do Suvy, hlavního města a přístavu, odkud vyplouvá hned několik klíčovejch lodí na další ostrovy. Uvést se do pohybu je skutečně to nejlepší, co můžete ve chvílích sebežravýho zmaru udělat, a krajina, utíkající v protisměru, je spolehlivým vysvobozením. V té za okny dálkovýho autobusu barevně vítězila zmáčená zelená stromů a trávy, odkud se čas od času vyloupla vesnice: pár plechovejch střech, šňůry na prádlo, mávající děcka, kvokající slepice. Zatímco mi na rameni bez ostychu usínala nějaká místní holka, sbírala se ve mně kuráž ten venkov projít a poznat, jenže to bych si nesměl vzít jen skromnej batoh, se kterým jsem se sice už několikrát ztratil v Alpách, ale tady v něm zbývala jen špetka místa na zásoby. Navíc oproti horám, kde mi nedělá problémy odchodit desítky kilometrů za den, jsem v tropickým slunci sotva došel na nákup a pak si hodinu lízal ani ne tak spálený, jako hlavně užehlý rány, mrakům i klobouku navzdory.
Moje přivykání tropickýmu klimatu ulehčil hostel South Seas, skanzen poválečnýho Pacifiku, kde jsem se zlehka plácnul přes kapsu a zaplatil si noc v jednolůžkovým pokoji s větrákem, bez kterýho jde v místních vedrech usnout jen velice obtížně (pokud zrovna nepotkáte takovej, co dělá KLAK KLAK KLAK a zapnutej vás spát nenechá). South Seas je místo kouzelný a zapomenutý v ulici nad Albert Parkem, obrovskou loukou, co slouží jako veřejný sportoviště. Později za dobrýho počasí jsem tam míjel tréninky rugby i kriketu a bavil se pohledem na partu odrostlejších školáků, pokoušejících se o fotbal. V den příjezdu byl park nacucanej vodou a obestavěnej cedulema “mimo provoz”. Na Fidži jsem dorazil v závěsu záplav, byť jižní strana ostrova zůstala problémů víceméně ušetřená. S parkem sousedí vládní budova, což je přesně to místo, kam za státního převratu napochoduje pár oddílů armády a dupne si, že teď bude zase po jejich. Dědek na lavičce přes ulici vzpomínal na lesk vojenskejch bot a pochvaloval si, že posledně – před šesti lety – se vlastně nikomu nic nestalo.
Večer na pokoji jsem si našel, že pokud se chci dostat na druhej z hlavních ostrovů, odvezou mě tam lodě společností Bligh Water nebo Consort Shipping. Po jménu jsem si vybral tu druhou, ráno našel jejich kancl v pasáži naproti bollywoodskýmu multiplexu, za šedesát dolarů koupil cestu na Vanua Levu a vzal to do přístavu pěšky, podél začazený hlavní silnice a s hlavou napěchovanou kalkulováním, jestli budu mít mořskou nemoc. V životě jsem nestál na lodi.
Na druhej největší ostrov Fidži mě skoro krokem dovezla jedna nadepsaná Sofi, celým jménem Spirit of Fiji Islands, i když jsem taky zaslechl Spirit of Free Enterprise a nebyl si jistej, jestli to není nějakej místní fór. Touhle dobou je Sofi v péči novozélandskejch doků, což snad dostatečně ilustruje, jak moc se chuděra na jedinej funkční motor šinula – a jak moc páchnul naftovej dým z jejího komína, když ho zrovna mořskej vánek poslal přes horní palubu, kde jsem se na prknech laviček kupodivu vyspal líp, než do té doby v postelích hostelů.
Hned po nalodění se mě chytil malej, opuštěnej klučina, kterýmu nemohlo být víc než deset. Ptal jsem se ho, kde má rodiče, ale cestoval sám; představa, že někdo pošle takhle malýho kluka na celonoční plavbu rezavou, původem řeckou (jak prozrazovaly dvojjazyčný nápisy na všech palubách) lodí, by patrně západním rodinám přivodila šok. Billy, jak se ten kluk jmenoval, za mnou táhnul jako ti psi, kterých jsou ostrovy plný, rozbalil svačinu, když jsem já rozbalil jídlo, pil limonádu, když jsem se napil vody. Bavilo mě mít tu zničehonic kamaráda, ale zároveň jsem se chtěl soustředit na svý světy a hlavně první cestu po moři. Chvíli jsme v podpalubí koukali na rugby, a když jsem řekl, že jdu na vzduch, Billy šel samozřejmě taky.
Sofi vyrážela s dvouhodinovým zpožděním, ale trefila tak slunce, který svým západem podpálilo obzor. Vypluli jsme přímo do toho ohně, naneštěstí tak pomalu, že stihnul zhasnout a ani to nezasyčelo. Byl jsem u vytržení a všechno vnímal zostřeně: vlny, čeřený lodí, okolní ostrovy ztrácející se ve tmě, světla konkurenční Lomaiviti Princess, v jejímž závěsu jsme pluli a se kterou mi bylo souzeno se ještě potkat.
“The time you’ll be back, the book will be full,” shrnul to pokérovanej, bezzubej chlap po padesátce, kterej nás s Billym pozoroval a zajímal ho můj zápisník. Dali jsme se do řeči, a když jsem se ho zeptal, odkud je, zaznělo poprvé to kouzelný slovo, “Taveuni”. Zahradní ostrov. V rámci minimálních rešerší jsem z něj ještě doma zahlídnul fotku, jen obyčejnou cestu špalírem pestrobarevnejch keřů, ale okamžitě mě do sebe vtáhla a tehdy utvrdila v rozhodnutí letenky koupit. Chlap byl bezpochyby sígr, na místní neobvykle tichej a od pohledu obezřetnej, a každou chvíli se u něj někdo zastavil na kus spiklenecký řeči. Nabídnul mi hrst buráků v čemsi, říkal tomu “moje večeře”, a když se mě zrovna neptal na trávu, zkoušel do noci posílat zprávy a telefonovat z omlácený Nokie. Nakonec s Billym vyrazili do podpalubí, on koukat na nějakej důležitej zápas a Billy spát. Nahoru se mezitím vyvalila banda rozchechtanejch mladejch, bavících se nad mobilem něčím, co znělo jako porno. Ječení a chlapeckýmu chechtání navzdory jsem odepnul spacák, plácl ho pod hlavu místo polštáře a nechal se houpat do roztrhanejch snů.
Savusavu je ulice a svah a přístav v jednom, kde už se odér turismu tolik nedrží, protože jeho nositele pochytají rezorty rozstrkaný po okolních ostrůvcích a zátokách. Jedním takovým, s Cousteauovým jménem v názvu (provozuje syn, proti vůli zesnulýho otce), končí silnice na jižní cíp, opačným směrem pak proudí autobusy bez oken na veskrze indickou Labasu a dál. Vidět bílou kůži tu v devadesáti procentech případů znamená vidět důchodce, ale jsou to tváře dávno místní – ve smyslu, že v okolí přístavu dlouhodobě bydlí a taxikářům, rozvážejícím je po těch několika málo restauracích, léta tykají. Zamířím do vyhlášenýho hostelu Hidden Paradise, kde mají plno a posílají mě o dům dál, do oranžový budovy s ospalým stařečkem na recepci a mravenci v pokoji, kterej je ovšem za ucházející peníze luxusní a hned přes chodbu má opuštěnou terasu s výhledem na zamračenou zátoku. Den nato ale trajdám z nákupu kolem Hidden Paradise, tamní správce se mě zeptá, kolik vedle platím, a když mu to řeknu, najednou má volno a nabídne ještě lepší cenu. Řeknu si PROFIT a hned několik dní strávím na místě, kde jsou ti mravenci sice taky, ale zase je tu klimatizace, kterou jsem z Evropy naučenej nesnášet, jenže zdejší klima mi rychle poopraví zásady.
Snídám tousty, novozélandský kafe z prášku a melouny, courám po hlavní ulici a přemýšlím, kam dál. Poprvé v životě tu taky slyším zpěv muezzina, intonuje ospalým odpolednem a mě na jeho hlase utíkají myšlenky k ženě tou dobou taky někde fuč, v obklopení patrně velkolepějších mešit, než je ta skromná místní. Čas se táhne, kafe stydne nekonečně pomalu, větráky hned pod zářivkama fungujou jako stroboskopy. Když se zlehka rozetne obloha, vyrazím ulovit západ slunce, asfaltka se za městem brzo ztrácí a absurdně vysoký palmy mi shovívavě kynou na zabahněnou cestu. Minu Split Rock, prý nejlepší místo na potápění široko daleko, i když korály jsou tu v podstatě všude, stačí se odvážit na okraj útesů, což se mě zatím netýká, protože ještě nemám ani plavky. Zpátky chytnu stopa s manželskou dvojicí Australanů, kteří mě v tichosti pobaveně sledovali, když jsem do mobilu pěchoval kýč potápějícího se slunce. Perfektní načasování: vyhlíželi tágo zpátky do města, takže unikám návratu pod nálety komárů na večerní směně. Manželé vyprávějí, jak si tu v devětaosmdesátém pořídili dům a jak svou dceru pojmenovali Sofi, byť tou herkou sami nikdy necestovali. Vyklopí mě před bělošskou štací All Decked Out, kde jindy cucám zdejší vodu s příchutí piva, a přejou šťastný putování. Jsou oba kouzelní (minimálně proto, že se zjevili naprosto odnikud) a jestli se mi podaří s někým takhle zestárnout, budu patrně velice šťastnej a bude to na mně podobně vidět.
Do vlahý noci, kdy jachty pokojně spí v sousedství hlavní silnice, poprvé vytáhnu sluchátka a sic je to na papíře patetický, zapomenutá empétrojka s Vltavou mě, nekecám, dojme k slzám. Pamatuju, jak nám učitelka v nevím kolikátý třídě vysvětlovala strukturu celý skladby, čmárala u toho na tabuli šumavský stromečky, ale tady se mi toho spojí daleko víc, než jen studenej a teplej pramen. Den nato hledám brzkej ranní autobus na Buca Bay, zátoku, odkud přes úžinu Somosomo pendlujou desetidolarový bárky na
Tříhodinová plavba v podstatně divočejších vlnách utekla jako nic a skoro jsem si i přál, aby se natáhla k věčnosti. Štěstí, do kterýho mě pohyb po moři dostává, mi bude scházet. Sdílel ho se mnou i delfín, kterej v jednu chvíli proskotačil kolem a pak si plul po svejch. Já na těch mejch zůstal přešlapovat na skromným molu ucpaným taxíkama a dodávkama, a když konečně rozvezly všechny cestující do pryč, vyrazil jsem směrem, jakej se mi zdál příhodnej. Můj orientační šestej smysl je kupodivu docela spolehlivá věc i v situacích, kdy nemám tucha, kde vlastně jsem, a tady mě dovedl ke křižovatce, u který stojí Sunset Accommodation, koloniál s přidruženým ubytováním pod palcem naoko zběsilý indický čarodějnice, vítající mě záplavou slov a lišáctvím, probleskujícím z těch vrásčitejch očí a šejdrem odbíhajícího přízvuku. Když jsem se jí přeptal na mapu, převrátila koloniál naruby a vítězoslavně mi podala prospekt, kde byl v rohu velmi letmej obrys ostrova s hrdě vetknutým názvem. No dobře.
Dostal jsem vlastní zchátralou světničku s kuchyní, elektřinou na generátor od soumraku do půlnoci a zajásal, že tohle bude ideální základna pro výpravy do okolní džungle. Ještě tu noc mi jásání naneštěstí rozmluvil nikoli gekon, jak jsem se s čelovkou v ruce těšil, ale “kurevsky velkej šváb” (cituju zápisník, bůhví, co to bylo doopravdy), kterej se prokázal být první bestií, na jakou moje do tý doby úspěšný sebeovládání akutní insektofobie jednoduše nestačilo. Svině hnusná blbá ošklivá ještě zavrtěla krovkama, aby se ujistila, že odtamtud ráno iracionálně vypadnu, a tak jsem taky udělal, pěšky po tý jediný silnici, obtahující celej ostrov.
Prošel jsem městečko Nagara, kde mě tiše oslovil Charlie, tichej poskok v místní samoobsluze, a důsledně mi vychválil místo jménem Lavena. Do paměti jsem si přidal, že je tu bankomat, koupil si zmrzlinu a pokračoval dál na sever s cílem do večera dosáhnout Matei, kde je krom letiště i miniaturní kemp s možností půjčit si stan. Za pochodu jsem neustále míjel přejetý žáby a kraby a těch krabů taky pár živejch, utíkajících přede mnou do strany s klepety výhružně v pozoru – nebo tak možná zdraví cizince.
Na Fidži se v protikladu k místní jinak velkolepý vstřícnosti paradoxně skoro nestopuje, na mávnutí vám zastaví jedině autobus (když zrovna není školní), ale tady mě posledních pár kilometrů jedna dobrá duše sama od sebe nabrala a přiblížila k místu, kde jsem starou paní majitelku a její pohublou kočku zjevně zaskočil. O kempu Beverly’s na internetech psali, že ho už desítky let provozuje milej manželskej pár, ale teď jsem tam uondanej stál a jeho něžnější polovina mi vysvětlovala, že manžel před měsícem zemřel. Cítil jsem se provinile, ale paní můj pocit viny přebila svým vlastním, když se velmožně omlouvala, že dneska mě ubytovat nemůže, ale když přijdu zítra, tak to nějak zařídí. Ujistil jsem se, že nebudu na obtíž, a nechal si doporučit pár set metrů vzdálený Bibi’s Hideaway.
Padesát fidžijskejch dolarů za noc vyhrálo cenu pro nejdražší ubytování, ale dostal jsem za něj postel s nebesy a moskytiérou a obývák s gaučem, kde jsem večer při svíčce zatavený do plechovky od coca-coly poslouchal Händelovy suity pro cembalo a jak barokní struny zvonily a tancovaly jedny kol druhejch a po stropě k tomu dva gekoni naháněli zmatenou můru, až ji ten šikovnější konečně chňapnul do tlamy a zmizel s ní do tmy, bylo mi vpravdě božsky. Ráno jsem poděkoval místní velemilý správkyni Pauline, omluvil se, že jdu za levnějším, a na rozloučenou si utrhnul banán z trsu na ohromný zahradě, kde roste všemožný divný ovoce a je vosám i hostům volně k dispozici.
V kempu takovej luxus neprovozujou, ale je to flek hned u skromný pláže, kterou mám následujících pár dní celou pro sebe a stejně tak chatku a kuchyň a verandu a ohromnej rozlezlej strom, pod kterým věším prádlo. Beverly’s je taky první místo, kde po snídani padnu do euforie a s vědomím svý přítomnosti TADY rozpřahuju ruce štěstím, až se kočka, která mě tu jinak nepouští na krok, upřímně zarazí. Na návštěvu se zastaví Asijka s filipínskými kořeny, která se po letech cestování s kalifornským pasem na Taveuni přivdala a teď tu maluje na trička a hrnky květinový, křesťanskou vírou prodchnutý motivy. Její muž je Fidžijec se zvědavýma očima a společně mi vysvětlujou systém místních autobusů. Chci chytit jeden do Charliem prozrazený Laveny, “end of the line” v obráceným gardu. Do konce pachtění se za fatou morganou, kterou konečně nahradí skutečnej ráj, tedy místo doteku země a duhy.
Večer mi ovdovělá paní, vida moje sycení se instantníma nudlema, nabídne kus vejslužky, kterou tam má nachystanou pro vnuka. Poprvé tak žvejkám taro a cassavu, místní variace na brambory, a nemůžu se toho nabažit, patrně hladovější, než jsem na instantní dietě stihnul vnímat. K tomu vepřový, který je mi po babičkovsku (jez, jez, jez!) vnuceno a potají ho dostane kočka, takže jsme v závěru dne v ráji úplně všichni.
Ten absolutní se ale krčí ještě další dvě hodiny autobusem a čítá pláž a chatu provozovanou vesničany, kteří ze zisků vydržujou tamní školu a přidružený civilizační výdobytky. Příjezd autobusu, byť se ve vesnici otáčí dvakrát, třikrát denně, je událost, která rozetne zastavenej čas, a kromě zvědavejch očí v černejch tvářích mě tu vítá i holka ještě vybledlejší, než jsem já. Jmenuje se Megan a byť na to zdaleka nevypadá, bude slavit třicetiny už pozítří. V Laveně pomáhá z pozice Peace Corps, dobrovolnický organizace, kde startoval i Paul Theroux, jehož ironicky nazvanou Happy Islands of Oceania den nato dočtu. “Travel without confidence is misery,” byla jedna z vět, kterou jsem si odtamtud přepsal do zápisníku a nezdráhal bych se cestování nahradit slovem život. Therouxovo jméno tu nikdo nezná, ale název knížky si vybavuje Simone, famózní chlap s cíleně burácivým, srdečným projevem, a schopností propašovat fóry tam, kde je nikdo nečeká (“Počkej, snad jste si nemysleli, že tu fakt jíme psy – copak jsme ti burani ze sousední vesnice?”). Simone dělá průvodce na udržovaný pobřežní cestě, která tě podél divokýho Pacifiku a přes kus džungle dovede ke dvojici vodopádů. Když chceš vyrazit sólo, cestu ti předvede správkyně Litiana a vehementně při tom tříská pravítkem do mapy, i když sama nebyla ani v sousedním národním parku, kterej Laveně stahuje většinu turistů (protože má vodopády hned tři a cestičky pečlivě umetený). Když potom na jedný z nich stojím, poznám pestrobarevnou fotku, o kterou jsem zavadil před odletem. It is accomplished.
Zpátky v Laveně se věci mají, jaká je zrovna ve vesnici nálada, a hranice návštěvy a našince rychle blednou, jak ostatně dokazuje Rakušan Stefan, druhej běloch široko daleko. O Stefanovi mám tendenci psát ošklivě, protože mi byl skrze jeho vrozenou jednoduchostí a hulením pěstěnej pohled na svět brzo nesympatickej, ale nesmím mu upřít kuráž: do vesnice dorazil jako turista na týden a teď už šestým měsícem bydlí u místních kousek od vodního pramene. Je mu jedenadvacet, vzpomíná na křižácký výpravy za levným pražským chlastem a ptá se mě na cosi ohledně drog, co bych asi nedokázal zodpovědět, ani kdybych jeho mizernou angličtinu rozšifroval správně. Jsem utahanej z cesty k prvnímu vodopádu, do kterýho jsem se jakožto pozdní a stále neohrabanej plavec sám neodvážil, a hlava mi třeští sluncem, který se mi opíralo do zátylku. Ráj musí počkat do zítřka.
Zítra rozšíří cestovatelskou kliku Němka s podivným jménem Almut a Australan Peter. Almut má po škole a roce v Bolívii, Peter mě zaskočí, když z něj vypadne jeho pravej věk – dlouhý blonďatý vlasy a vypracovaný tělo maskujou skutečnost, že tomuhle surfaři je třiašedesát. V Laveně po nocích rybaří a vypráví o tom se zápalem člověka, kterej je uvnitř prostej, ale za toho víc než půl století zažil věci, který jeho rozumovej deficit dorovnávají. Slova a historky z něj lezou tiše a pomalu, ale stojí za to: výlet do rozdělenýho Berlína i sjednocený Číny, táhlá romance s někdejší (a vdanou) miss Jižní Afriky, zmínky o lidech, kteří Peterovu ochotu zjevně využívají, ale on, dnes pomocnej laborant na základní škole, si vždycky naběhne a pak jen napůl smutně a napůl pobaveně potřese hlavou.
V mezinárodní trojici se vrátíme k vodopádu, potápíme se mezi zvědavejma rybama, cpeme se jídlem z vesnice a mluvíme o našich světech i plánech, co v nich se sebou provedeme. Dva večery po sobě se přidáme k Litianě, která nás vezme do svý chýše na kavu, fidžijskou národní drogu, jejíž společný popíjení patří k tradičním (a legálním) způsobům, jak zavřít den. Kava uvolňuje a umrtvuje, pocitově nemá daleko k trávě, ale pokud s ní začínáte, vydržíte podstatně víc, než dlouholetí konzumenti. Skrze tenhle podraz zvládnu druhou noc až do závěrečnýho nálevu, někdo z místních to vypočítává na pětadvacet kol s kokosovou miskou, kterou vyexujete a pošlete dál. Chýše je tou dobou plná, děcka spí jako zabitý, díváme se po nich a usmíváme se, já v přítmí poslední světlej. Místní jsou na hadry, ale nepřestávají se mě přeptávat, jestli jsem v pořádku. Jeden s děravou hubou trochu prudí, ale prý to mám nechat být. Nenapadlo by mě to nechávat jinak! Cítím se malátně, potopenej do myšlenek na lidi doma, ale avizovaná paralýza rtů jen tancuje na hraně rozlišitelnosti. “You can drink kava,” vysouká ze sebe s obtížemi Litiana. Ráno si všimnu, že jsem si na odchodu s někým vyměnil pravej pantofel.
Pokud se mi tu ale z něčeho doopravdy podlomí kolena a zatočí hlava, jsou to hvězdy. První jasná noc je odzbrojující, s Almut a triedrem klopýtáme na pláž, kde zblázněnej vší tou svítící nádherou hledám věci, který na severní polokouli nepotkáte. Magellanovy mračna! Odmítám uvěřit, že se ty nejjasnější hvězdy zrcadlí v moři. Na pláž se pak vracím noc co noc, sám i v doprovodu Medvěda, místního zrzavýho psa, kterej se do vesnice přitoulal z džungle, kde se nejspíš ztratil cizím lovcům. Teprve zakloněnej proti rozsvícenýmu nebi cítím, jak se odpoutávám od lan napnutejch k domovu. Rezignuju na plán vracet se přes Vanua Levu a severní ostrovy a prodloužím si pobyt v Laveně, protože právě tady jsem šťastnej. Doprovodím Almut na přívoz, loučí se pozvánkou do Berlína, kam dorazí po zastávce v Jižní Americe. Petera mezitím stihne popálit zbloudilá medúza, sedí proti mně a svaly mu cukají bolestí, a když ta nejhorší po pár hodinách odezní, vrací se k momentům svýho pestrýho života, kdy mu ten život visel na vlásku. Břišní tyfus na Bali? Check. Žraloci v Timorským moři? Check.
Tyfu se díky očkování nebojím, jenom mě mrzí, že jsem už nestihnul béčko žloutenky, takže si nelajsnu nechat se tu pokérovat, jak mi doporučuje sdílnej vesnickej rybář, sám s bicepsem počmáraným za bratru pět fidžijskejch dolarů. Tetování tu má skoro každej bez rozdílu věku a postavení, většinou ale jen malý značky poschovávaný na tmavý kůži. Dívám se na hřbet svý ruky, na nový pihy vylákaný z kůže pacifickým sluncem, na tvář velmi pozvolna zarůstající rzí. Poprvé od školy si připadám na svůj věk.
Tohle mi potvrdí Asiatka, když se na cestě zpátky zastavím rozloučit v Beverly’s. “Máš jiný oči,” říká a hezky se to poslouchá. V městečku, rozetnutým poledníkem na dneska a včera, koupím lístek na Lomaiviti Princess, a pak sedím za odlivu pod silnicí na dohled přístavu, střídavě čtu a houpu se na laně, který mi kyne ze stromu, a myslím na ranní náhodný setkání s Pauline, se kterou se v plným autobuse loučíme bez rozloučení, protože si dovedu představit návrat do vesnice na konci cesty, do ráje veskrze obyčejnýho, ale stejně tak skutečnýho, na ostrov zahrad a švábů a sámošek a lidí, po kterých se mi bude stýskat. Nalodím se a pluju z něj pryč.
Princezna je oproti Sofi za totožný peníze luxusní plavbou s bufetem a vyhlídkou na zádi, kde ke svýmu překvapení potkám Stefana a tlacháním pak zkracujeme dlouhou chvíli do tmy, než se na levoboku vyloupne Jižní kříž. Stefan pospíchá chytnout letadlo na Tongu a zpátky, aby do pasu dostal razítko s čerstvým vízem. Doma ho zjevně nikdo nepostrádá, ani ta holka, který zmlátil otce, protože ten pro změnu mlátil ji, a ani ta ženská, který prodal limitovanej model nějakýho Porsche za trojnásobnou cenu. Přemýšlím, co jsem dělal v jedenadvaceti já, ale pak toho nechám a jdu se dívat na hvězdy. Kolem půlnoci dorazíme do Savusavu, světlomet protíná noc a plete obrovský můry, a dál už se plavba jenom vleče, ustelu si na pravoboku a ráno mě budí světlo a maminka s capartem, kteří si bůhvíkdy ustlali vedle mě.
V Suvě kotvím zpátky v South Seas, koupím parádnickou pánskou sukni, po kavárnách dopíšu zbylý pohledy a v pajzlu s přiléhavým jménem Traps listuju zápisníkem a směju se poznámkám, který jsou sotva čtrnáct dní starý a přitom se čtou jako ozvěny velmi vzdálenýho a ještě velměji pitomýho já. Oblouk cesty dokončím autobusem po severní King’s Road a do Lautoky, kam dorazím za tmy a poprvé mám na Fidži v těch černejch ulicích opanovanejch divnejma partičkama nahnáno, takže se uklízím do hotelu Cathay, kde plýtvám zbývající bankovky za jednolůžko s tvrdohlavým větrákem, bledýma zářivkama a Biblí strategicky pod zrcadlem, který si nenechává pro sebe, jak moc jsem za ten měsíc zpustnul. Víkend trávím couráním nazdařbůh, podáváním rukou a už naučeným odpovídáním na “where from?”. Večer si vždycky vlezu do opuštěnýho hotelovýho bazénu a marně přitom hledám nějakej závěr, nějakou tečku za větou.
Nakonec si mě najde sama: zpátky v hotelu slyším z patra klavír, kterej zní podezřele živě, tak se tam vyrazím podívat a najdu salonek s televizí a zástěnou, zpoza který se line variace na druhou vídeňskou školu, tóny zrovna tady zcela nečekaný a přes jistou hrubost natolik soustředěný, až mě posadí do jednoho z křesel, kde ve vytržení čekám, kdo bude tím zázračným hráčem. Těším se na hovor o Schoenbergovi s Webernem, na cestovatele, kterýho si z těch tónů zkouším stavět, a kterej tu musí být podobně ztracenej.
Noty se definitivně rozsypou, klapne víko. Holka z recepce, se kterou jsem vedl nicotný hovory o autobusech a počasí, mě pozoruje z poloviny tak překvapeně, jako já zírám na ní, protože tím klavíristou se ukáže být právě ona. Stydlivě odpovídá, že si na to zdejší – vzápětí vidím, že zcela rozhrkaný – piáno chodí čas od času z rozmaru brnkat. Co všechno s hudbou dokáže kontext! Pokouším se na tu dřevěnou trosku zahrát něco z mýho omezenýho repertoáru, do baroka nebo klasicismu to má daleko, ale vadný tóny zní po svým skvostně a ponoukají k improvizaci. Sonáty pro preparovanej klavír alla Oceania.
Vydržel bych u něj věčnost, ale v salonku si někdo pustí televizi. (“Jsou dva druhy lidí: jedni vstoupí do pokoje a televizi zapnou, druzí vstoupí do pokoje a televizi vypnou.”) Zůstanu vzhůru přes noc, za rozbřesku se mátožně vydám na autobusák, jeden zrovna odjíždějící mi kyne, nastoupím, zaplatím dva dolary a pak mě najednou budí soused, že míjíme letiště. Popadnu batoh a vyskočím ven, projdu zpátky špalírem pokuřujících naháněčů, v odletový hale plný Novozélanďanů si připadám jako na cizí planetě a pak už mi za oknem utíkají dozadu a do pryč tyrkysový lívance ostrovů v azurový polevě po obvodu. Na jednom takovým tu natáčeli Trosečníka, a když vypláznete dostatečnej obnos, vezmou vás tam v jachtě s vlastním kuchařem a satelitem s tisíci kanály, kdyby vás to všeobjímající modro kolem nedejbože nebavilo. Díval jsem se za ním, dokud nezmizelo pod mraky.
Deset hodin nad mořem uteklo kupodivu jako nic, ale do dalšího letu zbývalo ještě devatenáct plonkovejch na letišti, který je naštěstí jedním z divů světa. Jedenadvacátý století tu tepe v každý informační tabuli a pokud by snad na gate bylo plno, neupejpal bych se natáhnout na podlaze a možná z ní i jíst, jak tu mají čisto. Za zbývající eura jsem ve směnárně dostal něco přes třicet tisíc wonů, což je bohužel podstatně menší jmění, než to takhle napsaný a na bankovkách natištěný vypadá. Stačilo ale na zelenej čaj a výbornej pozdní oběd a snídani, a taky na karton cigaret s kočkou, kterej jsem v lehkým sebezapření napral do báglu a vzal kočce, čekající doma. Tranzitní den jsem zalomil na gate s letem až ráno kamsi do Japonska a po nerušeným spánku se na ní probral v obklopení podobně vyoranejch Japonců, v odrazu oken si rozcuchal přeleželý vlasy a vyrazil najít svůj let do Evropy.
Zřejmě díky stávce, obcházející Frankfurtem už přes týden, byl bleděmodrej Airbus poloprázdnej a já si tak z economy udělal byznys, ve kterým jsem blaženě zaspal zbývající časový pásma a najednou se našel u tyče automatickýho vlaku směr exit, mžoural vstříc vytáhlejm barákům všude kolem a naposledy zaslechl ozvěnu Pacifiku, odeznívající do minulosti. Poučenej první cestou jsem z trasy návratu vyřadil Polsko a zbývalo jen potkat autobus na lince Amsterdam – Praha. Přesně ten mě dalšího rána vyklopil před Hlavním nádražím, do osmi nad nulou a podezření, jestli neprocitám z přeludu.
Vůně zmoklýho březnovýho rána mi rozmlouvala, že ještě předevčírem jsem na rozpáleným letišti v Nadi utrácel svoje poslední fidžijský dolary. Bylo jich deset a přesně tolik stála první knížka, která mi v duty free padla do oka – Conradovo Srdce temnoty. Na straně sedmnáct se dočtete, že
 |
| In the tropics one must before everything keep calm. |
a zhruba tak nějak to opravdu bylo.
