Škoda prázdných budov

V den startu Colours of Ostrava jsem dřepěl na nejmenované ostravské ubytovně, zíral do holé zdi a poslouchal vyzváněcí tón. Lhal bych tvrdit, že jsem nebyl nervózní. Narychlo domluvený rozhovor znamenal bezesnou noc nad otázkami a vlastně jsem pořád úplně nevěřil, že se dovolám. Ale pak to ve sluchátku cvaklo – a já spadnul do hlasové schránky Philipa Glasse. Stroj odrecitoval telefonní číslo a mě napadlo, že to byla vlastně taková další „knee play“, jaké uvozují Glassův operní debut Einstein na pláži. Schránka byla plná, ale druhý telefonát už skladatel zvednul.

Na Ostravských dnech vystoupí váš soubor se skladbou Music in Twelve Parts, kterou hrajete už přes třicet let. Proměnila se za tu dobu její podoba, respektive proměnil se váš přístup k ní?

Na hudbě samotné se nezměnila ani nota. Ale proměnila se celá řada věcí okolo – třeba skutečnost, že už tu skladbu dokážeme zahrát! Zkraje bylo její provedení neuvěřitelně obtížné. Šlo o zcela nově pojatou záležitost, kterou jsem psal postupně a jednou za zhruba tři měsíce přidal další část. Náročnost jednotlivých částí se navíc výrazně lišila. Když bylo v roce 1974 hotovo, šlo ve skutečnosti o začátek našeho snažení se skladbu naučit v celku. Je důležité si uvědomit, že nový hudební jazyk vyžaduje i nové hráčské návyky. Pokud chcete napsat něco skutečně nového, musíte najít i nové způsoby, jak to zahrát. Nám tohle hledání zabralo dalších zhruba dvacet let. Šest lidí přehrává obrovské množství not na ploše několika hodin a musí přitom hrát spolu. Musí v té hudbě najít místa, která jim pomůžou udržet krok se svými spoluhráči. Jde zároveň o amplifikované vystoupení, takže jsme souběžně hledali cestu, jak ho správně nazvučit, a časem přibrali odposlechy pro jednotlivé hráče.

Music in Twelve Parts začíná, jako by člověk narazil na skladbu, která už dávno hraje. Odráží se v ní váš přístup k hudbě jakožto k něčemu, co už tu je, ale skladatel to teprve musí objevit?

Nevím, jestli bych to popsal přímo takhle, ale ten popis se mi líbí. Zní mi velice povědomě.

Skladbou zahájíte letošní ročník festivalu Ostravské dny. Předpokládám, že vaši účast spískal Petr Kotík…

Jsme s Petrem vrstevníci, i když mám myslím náskok. Léta žije v New Yorku, takže jsem jeho hudbu poznal už v sedmdesátých letech, kdy jsme často vystupovali ve stejných prostorách a celkem se spřátelili. Music in Twelve Parts bývala vždycky jeho oblíbenou skladbou a nepřekvapilo mě, když o její provedení požádal, protože v Československu (sic) jsme ji nikdy nehráli… a vlastně jsme u vás vůbec nehráli, jestli se nemýlím. Vystupoval jsem v Praze sólově s Allenem Ginsbergem  a podílel se tam na různých projektech, ale nabídka přijet s celým souborem přišla ve správný čas. Petrovi se líbí, že Music in Twelve Parts je na jednu stranu zcela přímočará a srozumitelná, ale zároveň jde o hudbu, o kterou se nikdo další nepokusil. Nepřestalo platit, že když ji slyšíte poprvé, slyšíte něco nového a zcela svébytného.

Pořád jde ale o hudbu, která nemusí být přístupná každému, na rozdíl od vaší pozdější tvorby, kdy jste se stal posluchačsky stravitelnějším. Šlo o vědomý posun k přístupnosti, nebo si posluchači prostě jen zvykli na váš hudební jazyk?

Těch faktorů je celá řada. Je samozřejmě snažší poslouchat něco, co už jste dřív slyšeli. A moje hudba zároveň nemůže být donekonečna unášena proudem změn. Když si ale poslechnete některou z mých posledních oper, vracím se v nich k některým otázkám harmonie a hudební ornamentace a řeším je odlišně. Samozřejmě mě v tom pořád poznáte, ale výsledek se liší od hudby, kterou jsem skládal před třemi, čtyřmi lety. Jestli to zní jinak i ostatním, to musí posoudit oni – osobně se tím jako skladatel vůbec nezabývám. Netrápím se nějakou autorskou kontinuitou a soustředím se na přítomnost. Pokud mám co říct, řeknu to.

Zmínil jste operu a letos se v Ostravě konal i první ročník festivalu NODO, zabývající se jejími novými polohami. Právě v operním žánru je rozkol mezi soudobou tvorbou a uznávanými klasikami nejmarkantnější a publikum bývá výrazně polarizované. Pracovat v opeře mi přijde jako pohybovat se minovým polem... jak to při své plodnosti v tomto žánru snášíte?

Já si operu užívám. Mám tam k ruce sbor, mám k ruce účinkující, kteří umí zpívat, umí hrát, zvládají choreografii – operní dům je vlastně nakumulované množství talentu pod jednou střechou. Prostě něco báječného! A operní publikum? Vloni jsem se účastnil jedné premiéry v Rakousku, šlo o poměrně odvážný kus, a vyprodali každé představení. Díval jsem se kolem sebe a říkal si, co je to za lidi? To jistě nebylo publikum, které o týden později přijde do té samé budovy na Růžového kavalíra a budou mu přitom hrát ti samí muzikanti a zpívat ti samí zpěváci. Ale právě proto je podstatné nabízet v opeře i kusy, zajímající mladé diváky. Protože co se stane za dvacet let s lidmi, kteří chodí jen na Strausse? Umřou! Neříkám, že můžete mladým lidem naočkovat Wagnera a obratem z nich budou operní fanoušci. Ale může se klidně stát, že nejprve uslyší Satjágrahu a od té se dostanou k Berliozovi nebo Verdimu. Někomu to může připadat jako zpátečnický postup, ale pro dotyčného posluchače půjde o vývoj. Vlastně se mi stalo přesně totéž – a to jsem byl studovaný hudebník. Třeba Janáčka jsem si objevil až časem. Máme tendenci říkat, že šíp času ukazuje jediným směrem, ale v hudbě to neplatí. Takže nepochybuji o tom, že opera si nepřestane nacházet nové publikum. Ostatně by byla škoda, kdyby ty krásné budovy zůstaly prázdné.

Z vašich velkých oper měla vloni obnovenou premiéru Einstein na pláži a Satjágraha se před několika lety objevila v úspěšné produkci Metropolitní opery v New Yorku. Existuje šance, že se vrátí i závěrečný díl této volné trilogie, Achnaton?

Zaslechl jsem, že se chystá nějaké představení v Austrálii, ale to je pravda trochu z ruky. Je vlastně zajímavé, že Achnatona běžně provádějí menší scény, ale už dlouho se neobjevila žádná velkorysejší produkce. A musím přiznat, že bych takovou ocenil – je skvělé, že se o Achnatona pokusí začínající soubor někde na druhém konci planety, ale na operní scénu jako takovou to pochopitelně nebude mít žádný dopad. Že se například Satjágraha zařadila do repertoáru velkého operního domu je znamením posunu, který v dané instituci musel proběhnout.

Už tu padlo, že jste plodným autorem oper, ale vy jste obecně dost pracovitý – máte vůbec čas poslouchat hudbu jiných skladatelů? Sledujete vývoj soudobé hudby?

V New Yorku se tomu nevyhnete a já rád vysedávám v zadních řadách a poslouchám práci svých kolegů. Občas bývají překvapení a diví se, že jsem tam zůstal do konce! Ale mě jejich hudba zajímá a díky svým kontaktům se s ní můžu neustále potkávat. Přijde mi, že dorostla velice silná generace mladých skladatelů kolem třicítky, zastiňujících hudební dění v předchozích deseti, dvaceti letech. Je to dáno něčím, co lze vypozorovat, pokud se na scéně pohybujete dostatečně dlouho – kdykoli prochází společnost těžkými časy a je zahlcena negativními vlivy, umění se vzepne k úžasným věcem. Z padesátých let, která byla pro Ameriku velice temná, vzešla generace beatniků a postupně se to přelilo i do dalších odvětví. Je zajímavé, jak doby, kdy se společnost potýká se změnami a obtížemi, poskytují umělcům obrovské tvůrčí podhoubí a paradoxně žádnou podporu. Naštěstí ale peníze nehrají v kreativitě žádnou roli. Tvorba je s nimi jistě pohodlnější, ale pokud máte potřebu uměleckého vyjádření, prázdné kapsy vás nezastaví.

Mluvíte pochvalně o mladých umělcích kolem třicítky a přesně takoví na vás čekají v Ostravě. Jak se váš svébytný přístup k hudbě promítne do toho, co jim budete chtít předat?

Rozhodně nebudeme mluvit o stylu. Styl je zcela osobní věc. Budeme mluvit o tom, jak rozvíjet svoje nadání, jak hudbě naslouchat. Styl je součinem mnoha různých procesů, které se člověku dějí, a vychází také z vaší minulosti. Nepředstavuje součást skladatelské výzvy. Je důsledkem, ne příčinou snahy, kterou vyvinete. Namísto stylu řešíte, jak se uživit. Jak si vytvořit prostor k práci, když máte platit nájem. Jak najít lidi, se kterými chcete spolupracovat. Tohle jsou palčivé otázky, o kterých lidé potřebují mluvit. Budou si je muset zodpovědět sami, ale já s nimi mohu hovořit o své vlastní zkušenosti doslova přežití v moderním světě a uchování si výdrže a nadšení nutných k napsání určitého díla. Právě tyhle vědomosti může jedna generace předávat té nadcházející. Ani se nemusíme dotknout notového papíru.

rozhovor vyšel v 30. čísle magazínu Full Moon