Zeitgeist

Dřepěli jsme s Karlem D. v jeho autě cestou na letošní gamescom a pomlouvali tuzemskej herní byznys.

Tuzemskej od slova tuzemák.

Kdo Karla znáte, tím spíš pochopíte, že tentokrát budu zemitej. A taky sem bílou křídou načmárám spoiler, kterýmu je NAPROSTO zásadní se vyhnout.

Ostatně je vůbec nejlepší přestat číst, pokud jste ještě nehráli Gone Home a máte to v plánu. Jestli vám zatím přijde drahá, nestyďte se počkat na slevu. My tu budeme.

Já a Karel.

Mluvili jsme o idiotech támhle a pokrytcích onde a dopracovali se k tezi, jak snadný je u nás čouhat z průměru. Jak snadný je psát sofistikovaně, když "psát sofistikovaně" tu znamená už jen prachobyčejný jebání se s tím, aby měl výstup toho, co děláš, nějakou hlavu a patu.

Jak snadný je děsit někoho hloubkou, i když jen popisuješ hladinu.

STŘIH.

Jdu obývákem v Gone Home, kde leží pohozený VHSky. Blade Runner, RoboCop, Krotitelé duchů.

Jak kdybych tam ty kazety zapomněl sám.

Aby ne! Gone Home = Fullbright Company = ex-Irrational. Doma je doma.

Volačka 451.

Ale není to můj obývák, není to doma, je to povědomej záblesk v doma zhola cizím a vzdáleným.

Vysvětluj tohle hráči, kterej si Gone Home zapne, protože se chtěl pro nehynoucí slávu natočit, jak chčije strachy.

Let’s be honest, here: if you have been playing videogames for any length of time and you see a red splatter in a bathtub there’s no way you’re not assuming it’s anything other than blood.

Jsem zlej. Vidím, jak se takovej hráč kroutí při zmínce čehokoli, co nezná. A co nezná, je podezřelý. A že to znáš ty?! je podezřelý ze všeho nejvíc.

Označkovat, ostrakizovat, debilně se smát.

Jsem zlej. Vidím je, nevycválanou kavalerii, nabírají rychlost, ztečujou Gone Home ze směru ohranejch hororovejch píčovin, rozsvěcujou první světla v domě, protože to se ještě bojí, jenomže hra je dávno vodí za nos — a když v ní hodinu nepotkají jinýho ducha, než ducha doby, už to najednou není hra, už je to něco cizího, podezřelá věc, se kterou neumí naložit jinak, než:

Označkovat.

Ostrakizovat.

Debilně se smát.

A přitom!

Gone Home je na scéně, kde jenom ťuknout do skutečně dospělejch témat znamená poštvat proti sobě vosí hnízdo koncentrovaný zabedněnosti, hrdej úder do stolu, že takhle to jde taky, že hry můžou být o čemkoli se jim zamane.

A že když dokážou být o lidech z masa a kostí — což mi v současnosti přijde jako zajímavější napření snahy, než honit detaily grafiky —, je to nádhera.

Můžes ji rozebrat z mnoha různejch úhlů pohledu, můžeš ji s nasazenou dinosauří hlavou rozebrat na součástky a těm, co ti pro cynickej modus operandi přijdou nijaký, se šklebit. Druhej odkaz je video a obsahuje moment, kdy dotyčnej naoko trsá na jednu z písniček, který ve hře potkáte rozházený na kazetách. Vzápětí kazetu vezme a hodí do koše.

Hahahahahahahahaha.

Je v pořádku, že někoho přiměje Heavens to Betsy hledat koš a jinýho shánět jejich kompletní diskografii (což, pravda, není v případě týhle kapely zase takovej ordeal). Ale něco vám řeknu, dinosauři --

První hodinu jsem se v Gone Home regulérně bál. Rozsvítil jsem všechny světla, co rozsvítit šly, ale pak se zase vracel a některý zhasínal, protože přece nemůžu bejt takovej strašpytel! Každý zavrzání dřevěnýho domu, napínanýho venkovní bouří, přidalo mýmu pulsu pár tepů. Tep by tep jsem se posouval od pokoje k pokoji a děsil se tajemství, který v některým z nich nemohlo nečekat.

So you edge closer and you pick up a bottle next to the bathtub and read the label: “red right hand”. It’s hair dye. And you realize that this isn’t a game that’s interested in evoking the limited range of emotions most videogames are content to deal with, and that maybe it’s even playing with your “games literacy” which is a polite way of saying your internalization of the awful tropes that have come to dominate our understandings of what videogames are supposed to do.

Cituju, protože bych to nedokázal shrnout líp. A ty pásky? Každou jsem nechával hrát a nést její rachot prázdným domem, i když jsem se zrovna v sousední místnosti přehraboval v prádle.

Kapely, jejichž nasrání bylo útočištěm tolika náctiletejch, hledajících sebe sama, se staly hradbou bezpečí v prostoru, kterej mě děsil.

Hradbou odvahy.

Což mi upřímně přijde chytrý. Gone Home je hra, jaký chci hrát — hra chytrá. S perspektivou odlišnou od mý vlastní nejenom proto, že devadesátky nemusím.

Právě hry tyhle cizí perspektivy umí zdaleka nejlíp: jejich oči jsou v každou danou chvíli tvoje oči. Jejich nohy jsou tvoje nohy. Rozhlížíš se. Přemýšlíš. Jdeš.

Je zdravý jít a vidět a přemýšlet o světě, jakej je jinde nebo pro někoho jinýho. Svět {SPOILER} holek z devadesátkovýho Oregonu, který přicházejí na to, že se milujou, není můj svět a není to svět žádný z her, kterou jsem doposud hrál. Pádnější důvod do něj nahlídnout nepotřebuju.

V Gone Home nahlížíš do polic a zásuvek, komor a skříní, a stáváš se členem virtuální rodiny, která je skutečnější, než panáci vycpaní miliardou nejvybranějších polygonů.

Je to napínavý, smutný, vtipný, dojemný, povznášející.

Je to všechno, co většina her nedokáže, protože jejich vydavatelé mají hlavy v prdelích.

A jejich hráči mají svoje hlavy ve svejch prdelích. Někdy dokonce vzájemně.

A já jsem rozčilenej. Zlej.

Gone Home trčí z průměru.

Což jsme si řekli, že není zase tak těžký.