Ono vám to dojde

Skončil letošní ročník hudebního bienále Ostravské dny a já tam zase nebyl. Z důvodů radostnejch i smutnejch jsem stihnul jen úvodní koncert a musel si nechat utéct mimo jiné provedení skladby Many Many Women, což mě mrzelo dvojnásob, protože jsem s jejím autorem, v New Yorku působícím dirigentem a skladatelem Petrem Kotíkem, vedl v červnu řeč — a moc mě to bavilo.

Soudobá vážná hudba bojuje o pozornost v konkurenci nejenom hudby populární, ale hlavně pod tlakem zavedené klasiky. Jsou Ostravské dny baštou, odkud lze vést její obranu?

Neoddělujte soudobou hudbu od celkové situace, která vás obklopuje od dětství. Pod tlakem jste od chvíle, kdy se narodíte. Záleží na porozumění svému okolí a taky sám sobě. Musíte vědět, kam jdete a kudy, od A do B do C. Tlak ke konformitě je přitom ve všem, co vás obklopuje: ve společnosti, v politice, v práci... Polemizujete se svým šéfem, ztratíte místo! Ale zase když s ním nepolemizujete, tak ztratíte určitou integritu a co je pak horší? Přijít o místo, nebo o sebe sama? Hemingwaye se jednou ptali, proč dal jakožto pařížský dopisovatel Toronto Star v novinách výpověď, když měl přece malé děcko a potřeboval stabilní příjem, ale on zmínil právě důležitost integrity. A řekl něco, co mi utkvělo dodnes – že integrita je jako panenství, to ztratíte jenom jednou. A s tímhle vědomím děláme Ostravské dny. Je to těžké, ale nedovedeme si to představit jinak. Samozřejmě jsme pod tlakem a samozřejmě bychom se mohli podbízet támhle a onde. Ale když je člověk ryzí, tak na druhou stranu získá podporu určitých lidí, kterou by jinde nenašel. Já už jsem si dávno uvědomil, že ať dělá člověk co dělá, bude mít problémy. Představa, že se problémy zmírní, pokud začnete dělat kompromisy, to jsou fantazie. Lidi, kteří dělají kompromisy, mají také problémy! A když už má mít člověk problémy, tak proč ne v situaci, kdy dělá přesně to, čeho si je vědom, že by měl dělat?

V Ostravě máte problémů minimálně, podle vašich slov vám tam nikdy neházeli klacky pod nohy. Kde se v tom regionu bere taková otevřenost novým věcem? Táhne se to už k přijetí Janáčka...

To je otázka, kterou si kladu od počátku, a má podle mě mnoho společného s historií. Řeknete si, že padesát let nazpátek už jsme v úplně jiném světě, ale vůbec ne! Určité věci, které se stanou v určité lokalitě určitým lidem, ty potom pokračují v mentalitě jejich potomků klidně sto, dvě stě, tisíc let. Vezměte si, jak málo národů je cyničtějších, než ten náš. A jak málo národů v takové míře nepostrádá spojení s vírou. Což má společnou logiku – málo národů bylo překatolizováno takovým násilím, jako to potkalo nás. Dovedu si představit, že se právě způsob té katolizace podepsal na proměně dřív pobožného národa. Vyrovnali jsme se s ní skrze cynismus a nabrali určitý odstup nejen od věcí duchovních, ale také duševních. Oproti tomu severní Morava, ta byla blízko protestantského Slezska, daleko od Prahy i Vídně. Mám za to, že tahle staletá historie se odráží i v lidech, které v Ostravě potkáte dnes.

Banda vznikla pro účel festivalu, ale první soubor jste zakládal už v devatenácti. Byl vznik porevolučního soudobého tělesa jen otázkou času?

Nikdy jsem neměl ambice stát se slavným virtuosem a soubory jsem nezakládal ve snaze prosadit je jakožto „ty nejlepší“. Nezajímalo mě prezentovat virtuozitu a um, protože takové věci považuji ve svém oboru za samozřejmost. Bandu nastartoval můj pocit, že bychom měli dělat muziku, kterou nikdo jiný dělat nebude – dokud to sami nezorganizujeme. Ten pocit mám stále a nezlobil bych se, kdyby mě už pustil, protože bych se mnohem radši věnoval jiným věcem, než je organizace a produkce. Potřebovali jsme komorní orchestr, protože do té doby jsme ho vždy skládali z hudebníků na volné noze a studentů a nikdy to pořádně nefungovalo. Napadlo nás pozvat si někoho ze zahraničí a při jednom dlouhém telefonátu do Düsseldorfu, kdy jsem zkoušel dojednat soubor musikFabrik, zazněla částka 50 000 eur. Řekl jsem si, že za to přece můžeme mít vlastní musikFabrik a bude dělat přesně to, co chceme my! A nebudu se muset s nikým dvě hodiny dohadovat o programu. Od položení sluchátka už vše vedlo přímo ke vzniku Bandy.

O vašem programu jste prohlásil, že nepřitahuje konvenční publikum, ale Philip Glass má právě tohle publikum omotané kolem prstu. Jde to všechno na vrub líbivosti jeho hudby?

Když Glass začínal, studoval v Paříži a nakonec musel odjet, protože tam jeho hudbu nikdo nebral vážně. „Tohle není hudba!“ říkali mu. Nenapsal by tam ani čárku, takže se vrátil do Států, která se od Evropy v jedné podstatné věci odlišuje: lidé ve Státech nemají názory. Muzikant dostane noty, snaží se to zahrát co nejlíp a nemá názor, jedině až po koncertě, kdy může dojít k nějaké reflexi. V žádném případě neexistuje, aby americký hudebník prošel první zkouškou s časopisem v ruce a zkouška zněla naprosto katastrofálně. Nebo aby dělal ramena, povyšoval se nad skladbu. V Americe tím pádem Glass okamžitě našel hudebníky, se kterými mohl pracovat, i když ani to neznamená, že snad začínal jako úspěšný skladatel. Teprve pak se NĚCO změní a hudba začne být úspěšná, ale proč? To je pro mě velká záhada. Chystáme s Philipem seriál rozhovorů a já jsem si uvědomil, kolik toho máme společného, a v kolika věcech se diametrálně lišíme. Nejde o to, jestli je v tomhle jeden z nás lepší nebo horší, prostě jsme každý jinde. K něčemu přistupuje zcela odlišně, k něčemu naprosto stejně, se stejnou historií. Já vyrůstal v rodině avantgardních umělců, otec Jan byl do poloviny 60. let na černé listině a peníze pro mě nikdy nehrály roli. Nezajímám se o stav svého účtu, nechci s tím mít nic společného. Glass ale vyrůstal v rodině obchodníka s gramodeskami, tudíž obchod s hudbou ho provázel odjakživa, a i proto se dívá na produkci hudby úplně jinak. Ne snad, že by kšeftoval, on vám přímo řekne – tuhle muziku jsem dělal z komerčních důvodů a nestydí se za ní, nesedí nikde na trůnu velikánského umělce, odkud by zakázky byly pod jeho úroveň. Pochopil určité možnosti své hudby a v nejlepším slova smyslu je vytěžil. Já když vedl libovolný soubor, šlo o těleso podporované z veřejných nebo soukromých prostředků. Glass založil svůj ansámbl a bokem u toho taxikařil, aby vydělal na honoráře pro jeho členy. A ten soubor drží dodnes, protože má pevnou ekonomickou strukturu. Hráči mají zdravotní pojištění, mají životní jistotu a on má jistotu v nich, že mu dorazí na zkoušku. Já pracuji s hudebníky, kteří mají enormní zájem s námi hrát, ale pochopím, když se někomu termín kříží s dobře placeným umístěním. Glass není velký umělec, který se zaprodal. Dělá svou práci s určitou představou, jak by ta práce měla vypadat a probíhat, a je báječné, že ho to živí, a že to živí i lidi kolem něj, takže se může skládání věnovat naplno. Evropané tohle ještě moc nechápou, vidí všechno homogenně. Buď je to takhle a takhle, nebo je to špatně.

Banda je poskládaná mezinárodně a potkává se až na zkouškách, funguje ale i nějak v tom mezičase, kdy jste rozstrkaní po celém světě?

Když věci děláte intenzivně a děláte je dobře, tak ve vás zůstanou. Na letošním Pražském jaru jsme hráli Ligetiho klavírní koncert, už asi popáté. Každé to provedení je obrovský krok dopředu! Že na to rok nesáhneme ještě neznamená, že pak nevíme, o co jde. Jistě, první den zkoušek bývá velmi těžký, druhý už docela jde a třetí den máme hotovo. Zkoušení v krátkém časovém prostoru, jak ho provozujeme my, je možné s lidmi, kteří se sjedou a nemají nic dalšího na práci. Žádný rodinný program, žádné profesní závazky, můžeme jim nasadit rozvrh přesně podle našich potřeb. S místními hudebníky nic takového nepořídíte. Opakované setkávání je klíčové, tvoří součást proměny, která je hudbě vlastní. Třeba ve výtvarném umění máte dílo v podstatě stabilní, můžete se k němu vracet, když vás zajímá, ale v muzice to tak není – máte jen jednu příležitost a ta je vzápětí pryč.

Hlásíte se k Varèseho konstatování, že analýza zabíjí hudbu. Na vystoupení v rámci Pražského jara jste ale neodolal a pronesl před několika skladbami úvodní slovo. Jak důležité je hudbě rozumět? A nebojí se konvenční publikum také toho, že prostě soudobou hudbu nepochopí?

Strach nemůže mít nikdo. Strach je vytvářen médii a školami, společností. Všude sedí podprůměrní, nevzdělaní lidé, kteří z nějakého důvodu dostávají slovo, kteří se prosadí a infikují občany opatrností. Zrovna Praha má problém s lidmi, kteří řídí umělecký život, ne s konvenčním publikem. Ostatně konvenční publikum... já nevím, co to je. Publikum je publikum. Stačí několik slov, jako tehdy na Jaru, několik vyjasnění určité situace, a hned posloucháte odlišným způsobem. To, co o něčem a někom víte, má naprosto zásadní roli – ne to, jak něco vypadá! To je irelevantní. Když jsem kdysi začínal pracovat s Janáčkovou filharmonií, hrozilo to stávkami, hráči se rozčilovali, šlo o velice těžký proces a po patnácti letech? Nejnáročnější program, na který by se jiný orchestr v Čechách rozhodně netvářil, je OK. Ono vám to dojde! Když máte určitou inteligenci, tak vám to prostě dojde. A když ji nemáte, tak asi nechodíte na koncerty a děláte něco jiného, jdete třeba na box. Podívat se, jak si někdo vzájemně rozbíjí nos. Což je taky OK! Asi budete patřit do jiného publika. Ale strach? Strach má člověk z něčeho, co mu může ublížit. Cis nebo fis vám ublíží jen těžko.

rozhovor vyšel v 30. čísle magazínu Full Moon