Jana

Rty semknutý, tmavý. Tělo pořád ještě v barvě, která byla její. Oči pootevřený a zdá se mi, že čím dál víc, jako by postupně tály. Paže ledový. Vlasy trochu jako na panence. Dají se hladit, tak to dělám. Tvář pevná, i když potlučená — ale ne ošklivě. Tělo v kremační rakvi, pod zdobenou bílou látkou, drobounké. Chtěl bych z něj vidět víc, lístky rukávu alespoň, ale nechci odkrývat pitevní šití. Jen stehy na hlavě mě neděsí. Držím mrtvolu své ženy za ruku, pak za obě. Kdy odejít? Tak prostě, teď.

Je vůbec možné, že to byla ona?

Jana. Sedím v autobuse do Turnova, na svatbu nejlepší kamarádky. Zvoní telefon, Jana Grygarová.

Naposledy jsme spolu mluvili před prázdninami, chtěla vědět, jestli se rozvádíme. Vím, že je zrovna v Gruzii, po které se mi od loňského listopadu stýská. Předloňský jsme tam strávili spolu, obhlédnout Kazbek, který plánovala už tehdy lézt, ale bylo po sezoně. Vím, že tuhle ho leze s Janicou.

Když v telefonu uslyším právě naši společnou kamarádku, obratem mě stiskne pravda, kterou zároveň i dva měsíce poté odmítám jako absurdní. „Mám špatnou zprávu,“ zní na druhém konci spojení. „Vlastně tu nejhorší.“

Vystoupím na křižovatce ještě v Praze, taškou fláknu o beton chodníku. Je ostrý ráno. Co udělat?

Zavolat švárovi.

Nemám číslo, netuším, kde jsem, jdu naslepo. Volám mámě. Hlas mi přeskakuje rozčilením. Pokládám to, brečím. Detaily se dozvím později, s Janicou si budeme znovu telefonovat až odpoledne. Momentálně kodrcá policejním autem na jih, pryč z vesnice pod kavkazskými štíty, do kterých se tehdy tak nádherně opíralo podzimní slunce.

Jaké nebe Jana viděla než zemřela?

Volám lidem, kteří to mají slyšet mezi prvními. Strohé informace recituju, no, stroze. Skládám ty slova nějak za sebe, sypu se až pak. Fáze zármutku podle Kübler-Rossové? Mám pocit, že mi jich jde přes sebe všech pět, respektive čtyři — letmý záchvěv smíření poprvé cítím na přestupu v Istanbulu, kde následující noci čekám na let do Tbilisi. Lístky mi zaplatil Petr, přespával jsem u Honzy, před odjezdem na letiště stihnu zpověď Španělce, Spoonmanovi s Nickou a na gate se mi ještě dovolá čerstvě vdaná Kateřina. Jak sakra podobné situace udýchají lidé, kteří jsou sami?

Nad Istanbulem dvacet minut kroužíme. Většinu letu zůstávám v klubku u okna, ale když konečně zvednu hlavu, dívám se přímo do měsíce, odcházejícího z úplňku. Provází mě i k autobusu, je před půlnocí a teplo. Na přestupu mám dvě hodiny, cestou zpátky třikrát tolik. Bude mít smysl zajet do města? Před dvěma lety jsme se tu brali. Přetáčím hodinky dopředu, naskakuje 3. srpna. Za týden máme výročí.

Nikdo kromě nás nesázel, že se tenhle svazek dožije byť jediného. Nikdo nás taky neznal, jako jsme se poznali my. Nebyli jsme si jen souzeni, ale rovnou odsouzeni: každý tomu druhému zrcadlem jeho největších slabostí a hříchů. Dívali jsme se na sebe a milovali i nenáviděli co vidíme. Hledali společnou cestu sobectvím každého z nás. „Láska hory nepřenáší,“ říkala často Jana a jakkoli mám odžitý opak, v novém kontextu zrovna tahle věta a veškerá s ní související bezmoc řežou nejvíc.

Letadlo přistává za rozbřesku. Během přešlapování u bagáže prohodím pár slov s českou dvojicí, která se chystá i do Stepancmindy. „Polezete na Kazbek?“ ptám se, vrtí hlavou. Pás konečně přiváží prázdnou krosnu.

Na příletech mě vyhlíží chlap z penzionu, jdeme k autu, vysvětluju, proč tu jsem. Město se probírá z mrákot, já v nich šlapu vodu. Nepouští mě iracionální představa, že vystoupím z auta nebo otevřu dveře pokoje nebo přijdu na domluvený sraz s Janicou — a Jana tam někde bude čekat, smát se nebo tázavě kabonit, a navrhne jeden z plánů, které jsme spřádali spolu i každý zvlášť.

Pracovat v potápěčské škole u Rudého moře. Provozovat open house v Izraeli nebo na Islandu. Vyučovat na základce v Karlovicích. První z pěti dětí počít v Louisianě. Když poprvé v legraci zmínila, že polezeme Annapurnu, dovedl jsem si představit, že nás to sice zabije, ale že to opravdu uděláme. A předpokládal, že by šlo o krásnou smrt.

Teď vím, že smrt je ohavná. Ničí mě, jestli s tělem spláchne vše, co ve vesmíru jsme, a zároveň nedokážu přistoupit na předpoklad duše, odpoutané kam přesně? Jakým procesem? K čemu? Víru, ve které jsem byl vychován, už nevyznávám, ale víc než kdy předtím chápu lidskou potřebu přimknout se k nějaké formě království nebeského. Janě před dvěma lety nečekaně zemřela maminka a mě by tolik konejšila jistota, že jsou alespoň zase spolu, že dcera nezhasla pod kavkazskou oblohou v samotě vědomí smrti. Že tunely světla ústí daleko za chemií, zaplavující umírající mozek.

Závidím všem, jejichž víra na útěchu vystačí.

V Gruzii se lidé často křižují: řidiči taxíku, babičky v maršrutkách, krasavice v šátcích pod klenbou Sameby. Odluka církve a státu je jedna věc, nemožnost tělo legálně zpopelnit věc druhá. Přiletěl jsem vyřídit formality nutné k jeho repatriaci, ale hlavně jsem ho přiletěl vidět. Dopoledne mám sraz s Janicou, bloudím na metro, pomalu se mi oprašují názvy a výjevy z před dvou let: Rustaveli, Didube, vyšisované plakáty s holčičkou, co vypadá jako Björk. Na přestupní Station Square slyším nad hlavami davu hlas, který si nejdřív spletu s muezzinem. Nádherný zpěv se rozléhá stanicí a naplňuje její zdi tesknotou, kterou jen s obtížemi ustojím. Na eskalátoru se přidržujte madel.

Venku? Pálí slunce a všude kolem je něco, lidé, auta, suvenýry, šperky rozložené na dekách, knihy z druhé ruky v ruštině, gruzínštině, angličtině, vedro vše spéká do barevné šmouhy tunelu, kudy pospíchám vidět, slyšet, dotknout se člověka, který byl s Janou v její poslední chvíli.

Společně nastoupíme týdenní kolotoč papírování, telefonů a přejezdů tam i nazpátek. Poznáváme bizarní figurky jako je „detektiv“ Johnny Alavidze, ve skutečnosti kdosi mezi zelinářem a světským, profitujícím ze zprostředkování pohřební byrokracie, a poznáváme vzácné lidi zcela na svém místě: českou konzulku vstřícnou nad rámec funkce a překladatele Vojtu, který se nás ujme, jako bychom byli jeho vlastní.

Poznáváme taky město, které mi napoprvé přišlo jako skanzen pozdně osmdesátkového Československa, ale teď v něm daleko silněji vnímám to rozkročení mezi kulturami: jiné než v muslimském Istanbulu, ale podobně živé, podobně lidské, podobně umazané chudobou. Hned první večer jdeme na drink s Chrisem a Isidorem, dvěma kluky z trojice, kterou Janica s Janou potkaly na Kazbeku. Pít se mi nechce, vysedávat s lidmi.. netuším. Snažím se nezapomínat, že tohle není jenom moje ztráta. Neznám Janicu natolik, abych odvodil, co se jí může honit hlavou. Jaké bylo vidět někoho umírat? Jaké bylo vidět umírat zrovna někoho takového? Žárlím, že mohla být nejblíž, jenže mohla bylo ve skutečnosti musela.

Nejsem dobrý společník do noci, nad kterou visí smrt. Závidím spontánní hovor o Gruzii, cestování, pivu, závidím smích, do kterého se sice nemusím nutit, ale mám pocit, že vychází z někoho jiného a nepatří do vesmíru, ve kterém už se Jana smát nemůže. Třeští mi hlava, pivo jen cucám. Alkoholu se budu vyhýbat ještě několik dní, hudbě celé týdny. Najednou mi jakákoli z milovaných melodií přijde jako past, naježená bodáky.

Dívám se na Chrise s Isidorem a je dobře, že říkají něco banálního, když k tomu zásadnímu nemůžou mít co. Chris je Jihoafričan a koťátko, které později nechávám s Janicou v parku u Sameby a sám jdu o pár stromořadí dál spílat otevřenému nebi, klást mu zbytečné otázky a brečet, zase jenom brečet. Stavy naprostého zmaru střídá zenová strnulost, setkání i zážitky zostřuje tragédie, bez které by k nim nedošlo. Když u vstřícného gruzínského prodavače nakupujeme víno a kafráme o odrůdách z Moravy i Kapského města, je to skoro perfektní — dokud se neotočím směrem, kde by vedle nás tak moc měla stát, ale tak pronikavě nestojí, Jana.

Listuju blokem, který si založila speciálně pro Gruzii. Úhledné výpisky jak od premiantky, kterou ve Vrbně bývala. Seznamy, co vzít s sebou. Moje jméno u snu, který se jí zdál poslední noc. A kapitálkami na závěr: KOUPIT HODINKY.

Čas na policejní stanici v Mcchetě stojí. Dorazili jsme do polední pauzy, policista z našeho případu si nese igelitku se svačinou. Mluví s Vojtou a občas se na mě podívá, jako by si potřeboval rozpomenout, o čem je řeč. Vždycky je těch gruzínských slov desetkrát tolik, než s kolika vystačíme česky. Nepřestávám urgovat, aby mi umožnili vidět tělo. Co když to v Praze nepůjde? Co když přiletí ve stavu, který už k ukazování nebude? Čtyřicítky přes den a tropické noci nutí přemýšlet o vybavenosti postsovětského soudního lékařství. Odjíždíme bez jasných odpovědí, ale s papíry, opravňujícími k repatriaci.

Zpátky do Tbilisi, zpátky do kolotoče. Notářky. Xerox. Pohřební služba. Notářky. A Vojta, anděl: vozí nás křížem kráž městem a po přemlouvání si nechá zaplatit alespoň večeři v hospodě, kde se po pár pivech otáčím za uhrančivou, nakrátko ostříhanou servírkou.

„Boky a intelekt,“ shrnoval jsem kdysi svoje partnerské preference. A oči! Janiny, pro které nejsou slova, nás viděly jako preacherovského Jesseho s Tulip, moje jako Achnatona a Nefertiti.

"Nefertiti  is  shown  appearing  behind  her  husband  the Pharaoh in offering scenes in the role of the queen supporting her husband, but she is also depicted in scenes that would have normally been the prerogative of the king. She is shown smiting the enemy, and captive enemies decorate her throne."

Zásnubním prstenem byla kopie faraonova královského. Jak je to dlouho, co jsem před silvestrovskou půlnocí číhal na příletech v Budapešti, kam se budoucí královna vracela z Izraele? Když mě za bránou uviděla, zarazila se — a rozzářila do úsměvu, který napnul tisíc plachet.

„You were husband and wife, what a feat,“ píše mi kamarádka, ale konejší to jen podružnou rovinu tragédie. Nejprve je pryč Jana, teprve potom moje žena. Čteme zprávy a ohlasy z domova, blízcí i vzdálení se s tím vyrovnávají po svém. Nejpřiléhavěji to napíše Jitka. Apačka byla mnohem víc než Apačka. Často jsme se společně smáli a hlavně spíš divili lidem, kteří ji sledovali tuhle nebo onde, podbízeli se jalovými pokusy její styl napodobit a nebyli s to rozlišit nadsázku a ironii, kterými veškerý svůj psaný projev futrovala. Image neřízené střely, 'aimless arrow', o které křičí Converge, byla přesně jen to, image.

„Já si furt potřebuju něco dokazovat, protože nevím, jak jinak bych zjistila, že na to mám,“ v praxi znamenalo, že šla odhodlaně za čímkoli, o co stála, a že v tom byla pozoruhodně pečlivá. Střela? Jistě, minimálně protipancéřová. Neřízená? Ani omylem. Aim for the heart, Ramon!

Vlastně for the hearts.

STILL.

BEATING.

Co křičet, když její dotlouklo? Když se z něj vylila krev a utopila dech? Vím, že mi čas vysvětlení nenabídne, jenom odnaučí se denně vracet k ledovcové trhlině, kterou si představivost hloubí z vyprávění. „Život jde brutálně dál,“ čtu v  zápisu rok od Alenčiny smrti. Hledám ve slovech skály, ke kterým se přimknout, i tenhle text je pokusem jednu takovou z moře utrpení vyzvednout. Tupě zírám do příspěvků kamarádů, do kondolencí mému otci, do davů v ulicích, do internetových diskuzí. Život jde brutálně dál a řvát jako rozjeté tbiliské metro nemůžete donekonečna. Ukončete nástup, dveře se, navždycky, zavírají.

Den před odletem táhneme s Janicou naposledy městem. Nemůžeme být výmluvnější: dva cestovatelé, tři krosny. Janica letí z Kutaisi do Budapešti, loučíme se bez zbytečných frází a s vědomím, že jí dlužím nejenom gruzínskou útratu. Jdu si kecnout do kavárny a naplánovat istanbulský stopover. Chci se zastavit v Modré mešitě, takže potřebuju dlouhé nohavice. Koupím dvoje černé kalhoty, koupím jedno dvojité kafe. Když večer čekám na zastávce sedmatřicítky na letiště, dívám se přímo do turistické reklamy na protější straně ulice. Přímo do bílé stěny Kazbeku.

Došli jsme tehdy do sedla Arša a kochali se pohledem na horu, která jednoho z nás za necelé dva roky zabije. Omylem vystoupím kilometr před letištěm, kdy už je se mnou v autobusu jen řidič a klimbající revizorka. Jdu tmou a zpívám sobě i autům, která mě čas od času míjejí, a taky několika potulným psům, osvětleným projíždějícími reflektory. Tbilisi International Airport je díra, procitající po půlnoci k pestrému mezinárodnímu mumraji. Mezi rodinami ze všech koutů bývalého Sovětského svazu se dovolám Janině nejbližší kamarádce, kterou jsem nebyl s to před odletem do Gruzie sehnat. Sylva zná příběh našeho manželství lépe než kdokoli jiný, neskutečnost jeho epilogu odrážejí tabule, avizující lety do Baku, Teheránu, Šardžá. V baru nahoře si nechám natočit předražené pivo a už ať jsem pryč.

Posouvám hodinky o hodinu zpátky, na Atatürkovi je šest ráno. Chytám metro, pak přestup na tramvaj, pak —

Doprdele.

Vystoupím na Sultanahmetu a sotva dojdu k betonovým schodům před promenádou, jak vratké mám nohy. Je tu liduprázdno a klid, vítr čechrá koruny stromů. Do otevření mešity pro veřejnost zbývá hodina.

Když jsme se do sebe s Janou zamilovali, psala mi, jak mě vidí všude. Vidím ji u stánku s grilovanou kukuřicí, provinile objedná ještě jednu. Vidím ji přebírat za tmy šátky na tržišti, dokud nenajde blankytně modrý, ve kterém se pak prochází jako osmanská princezna. Vidím ji mňoukat na kočky, kterých je po městě tolik, že nás to inspirovalo k představě Istanbulu jakožto hlavního města kočičí reinkarnace.

Obejdu areál mešity jednou dokola a řadím se do fronty turistů, kteří jsou perplex z toho, že budou fasovat erární závoje. Před vstupem zouvám žabky a po dvou letech se bosýma nohama znovu dotýkám koberce, tlumícího nejenom kroky. Nacházím místo vzadu u zdi, kde se posadím bez modliteb, turisté proudí okolo. Překvapuje mě jak často jejich tvářím schází zájem. Tolik kultury k vidění, tolik promrhaných pohledů. Co všechno by ještě dokázala vidět Jana! Její vášeň věci poznávat byla nekonečně autentická, nekonečně srdečná. A přetínající konvence i předsudky jako katana od Hanzó Hattoriho. Kolik souvislostí světa mi došlo jen díky naší návštěvě Svaté země? Kolik odvahy k uchopení věcí, ze kterých jsem měl maloměšťácký strach?

Zatímco návštěvníci proudí k východu, v části oddělené pro věřící jsou jen dva muži. Jeden právě pokleká k modlitbě, jeho siluetu obtéká ranní světlo. Zátiší s vírou mě dojme víc než smutek, který jsem pronesl celnicí. Ten teprve čeká na chvíli, kdy na dohled Marmarského moře najdu místo, kde jsme s Janou strávili jeden z nejhezčích společných večerů.

Napůl kavárna a napůl vetešnictví má staženou roletu, skrze kterou vidím naše místa. Venku padal soumrak, my do sebe klopili jeden çay za druhým, potahovali z vodní dýmky a smáli se kočkám, kočkujícím se o plátky šunky, rozhazované sympatickým majitelem. Nepoznal jsem nic krásnějšího než Janu šťastnou, Janu zářící. Janu předoucí. Zase mi tečou slzy, ale rychle je otřu, protože za zády mě kdosi zdraví. Prošedivělý pán se ptá, jestli bych si dal snídani?

Odemyká a pouští mě do zavřené kavárny. Dostanu famózní míchaná vajíčka a vypiju tak litr čaje. Dívám se po obrazech, které tu visí úplně všude, mezitím do rohu usedá šestičlenná muslimská rodina a objednávají. Obsluhuje nás Arménka, která neumí anglicky a zdá se, že ani moc turecky. Shovívavě se usmívá, když se jí posunky snažím vysvětlit, že mám o jeden z obrazů zájem. Nechávám u stolu věci a jdu se zeptat do sousedního vchodu, kde mi vyplašený kluk slíbí někoho zavolat.

Za pár minut Adem skutečně dorazí — poznávám v něm chlapíka, krmícího kočky. Stručně mu vysvětlím příběh posledních dní, rozumí myslím jen tak napůl, ale stejně by neměl jak tušit, že příhodnější malba tu na mě nemohla čekat. Nabídne mi cenu, o kterou necítím potřebu smlouvat, i když bych samozřejmě měl. Podáme si ruku, vezme štafle.

K čemu jinému v ihre schlechteste Stunde utéct než ke květinám. K čemu jinému než k poezii.

Er trägt es von Schwelle zu Schwelle, er wirft es nicht fort

K čemu jinému

Der wird mit den Tulpen geköpft

než zase jenom k hudbě.

Jsem konečně doma, konečně dokážu poslouchat alkohol a chlastat písničky. Janino tělo přiletí po stejné trase až za další dva týdny, tuzemská pohřební služba mě ujišťuje o tzv. právu na identifikaci. V Praze se potkám se švárou, dáváme lahváče u zšeřelé Vltavy a nahlas přemýšlíme, co teď i dál. Čeká nás cesta do Vrbna a bude to bolet ještě víc než Istanbul: jak nás spolknou jesenické lesy podél silnice, chce se mi už jenom padnout na asfalt a nebýt. Všechna ta povědomá místa a lidé, bledé listy větrných elektráren, Skalní potok, strýc s tetou, rodný dům, mourovatý pan Darcy, který se mnou zůstal přes vánoční noc, kdy jsem přijel Janiny rodiče žádat o její ruku a čekal na ranní vlak do Milotic.. to všechno pozbylo jakéhokoli smyslu. Přebírám se pozůstalostmi od dokladů přes 462 537 festivalových akreditací po vinyly a komiksy a knížky, které až palčivě dobře znám. Mœbius, jeden z posledních dárků. Comic & Curious Cats, dovezené z amsterdamského blešáku. Sebrané texty Wovenhand, opálené požárem na Flédě.

Večer jdeme na oheň k sousedům, cvakají zátky Šeráku, dívám se do ohniště, kde hoří čerstvě přiložená paleta. Nakláním se blíž a cítím na tváři žár, cítím plameny, rozpékající inkoust. Čarokrásná, tak moc bych si přál hořet s tebou. WE’LL BE LIKE TORCHES! WE’LL BE LIKE TORCHES!

Zpátky v Praze to křičím Střešovicím na Svatovítském mostě. Je po půlnoci, takže pondělí – den kremace. Proč si pro sebe jednu z Janiných milovaných kapel najdu až tehdy, kdy názvem zrcadlí stav věcí? Čtyři kila popela, ze kterého nazpátek nic neposkládáte. Je to ještě absurdnější než mrtvé tělo. Návod, jak s ním naložit, je naše Písmo, ale cítím povinnost umožnit rozloučení i lidem mimo rodinu. O koncertu jsme s Michalem mluvili ještě z Gruzie, Full Moon to celé zařídí, jenom se vezu a říkám „určitě Bugrra“ a „co Wild Tides?“. Přemýšlím o lidech Janina života, na které se z různých důvodů dostat nemůže, a přemýšlím o písničce, kterou vím, že jí chci zazpívat. Zněla před rozbřeskem u jezera, své místo má i za soumraku vedle řeky.

V neděli po úplňku je pekelné vedro, náplavkou proudí známí i cizí, podávám ruce a shovívavě opakuju, že v pohodě, že nejsou slova. Automatiku rozbije Ajva, se kterou se skoro neznáme, ale když po pozdravu a pohledu směrem k oltáři tulipánů ztratí hlas, obejmeme se, jako bychom byli jedna indiánská rodina. By This River nakonec zvládneme s Kittchenem, do Bourkova podkladu bubnuje Tomáš N. a je to tak nejspíš správně. Díky, byli jste báječný publikum.

Jirka Imlauf do něj pustí desky, slyším nástup Sound & Vision a to nemůžu zůstat bez hnutí, nakonec ze sebe na pár dalších věcí vytancuju duši, zatímco Frody, kterého jsem znal jenom z vyprávění, tomu vyprávění dostojí a staví trůn z bas od piva, odkud diriguje blázinec pod sebou. Rozdám několik Janiných triček, snad padnou komu padnou.

Někdo, už nevím kdo, mi říká: „Obdivuju tě, jak to dáváš.“

Jak to dávám?

Řvu do hlíny pod hvězdami, rozsvěcujícími se na vrbenském nebi. Hodinu předtím svírám otevřenou urnu a dovnitř mi odkapávají ostružiny slz. Část popela odsypeme k Mickiewiczovi, milované vrbenské kočce, která se dožila třiadvaceti let – a mě napadá, kolik jich ta černá enigma ukradla Janě. Horší než záchvaty smutku jsou jen záchvaty vzteku. Je pryč, pryč, pryč, rezonuje ve svalech, zatínajících k ničemu.

Jak to dávám? V tramvaji si přede mne sedá holka s parfémem od Marca Jacobse, takže samozřejmě nemůžu nemyslet na to, že jeho DOT měla Jana ze všech vůní nejradši, a že jsem stál dvacet minut nad odpadkovým košem, kam jsem se přemlouval vyhodit zbytky lahvičky, vyklizené z bytu.

(„Byla moc krásná a voněla. Kouřila drahý cigarety a furt se smála.“)

Jak to dávám? Dívám se na staré lidi o holích na zastávkách uprostřed letního odpoledne a počítám roky. The light that burns twice as bright burns half as long? Když už brát z Blade Runnera, tak citaci, kterou Jana s oblibou používala: „It’s too bad she won’t live!“

But then again, who does? Mohlo se vám zdát, že žila pro riziko, ale to se vám skutečně jen zdálo. Neriskovala, na rozdíl od lidí vyhnívajících v zaměstnáních a vztazích, které je nijak nenaplňují, v neúctě k sobě i lidem okolo. Nechat za sebou jenom tu mrtvolu, libovolně krásnou, je do prdele riziko. Nenapřít se k ničemu z toho, co doopravdy milujete, je do prdele riziko.

Tolik vesmíru kolem nás, a přesně s tím se mi nejde srovnat, že nádhera světa a dechu a lásky a chuti byla Janě odepřena, že jí život sebral život. Můžu si na to zvyknout, můžu na to zapomenout, ale nenacházím způsob se s tím smířit. V jednom z prázdných dní zabloudím do Městské knihovny, sáhnout po čemkoli, co by tlumilo bolest. Napadne mě podívat se po ilustrovaném vydání Thákurovy Sádhany, které jsem marně sháněl po antikvariátech — skutečně ho najdu a rovnou přečtu. Doslov zmiňuje smrt autorovy ženy a dvou jeho dětí a uzavírá vše básní, co „snad i pomůže těm, kteří po podobné ráně potřebují básníkova moudrá slova nejvíce.“

Když ještě žila, já dar každý,
jejž ona dávala mi, Pane,
jsem mohl jí zas splácet darem.
Čas ten již nikdy nenastane.
Noc její dosáhla již rána,
tys v náruč pojal ji, ó Pane,
i kladu k nohám tvým dnes dary,
jež pro ni měl jsem přichystané.
Za jakoukoli křivdu na ní,
za jakékoliv provinění,
dnes u tebe já, Pane, musím
se dožadovat odpuštění.
Tak květy vděčnosti a lásky,
jež nemohly již jí být dány,
dnes tobě, Pane, obětuji,
ač pro ni byly přichystány.

Takže, Pane, kam to mám složit? Nejmilejší společnou fotku jsme si přivezli z pouště. „To musí být láska, tyvole!“ napsala nám k ní před milionem let Janica.

Jako bychom snad měli na vybranou.