menu

सत्याग्रह

? ! $

30.1.13

The Times They Are a-Changin'

Já čekám v Čechách a život už je blízko? Čekám na vydání článku, který mi sežral jednu zapálenou noc a něco plamenné argumentace, když jsme se s P. neshodli na vulgárním nadpisu a navrch jsem pak text na požádání oproti původnímu záměru rozšiřoval. Čekám, jestli vyjde v celistvý podobě, a čekám, jestli si ho lidi přečtou a pokud přečtou, jestli k tomu napíšou i něco kloudnějšího, než obvyklý měšťácký žvásty. Mám už tohohle — ano, herního — měšťáctví po krk. Nejsvobodnější médium a nejhalasnější konzervy, že i hudební scéna je proti tomu inkubátor liberálního myšlení. Ten článek se týká rovnoprávnosti a je letos shodou okolností už druhý, co jsem na dané téma angažovaně stihnul: v prvním píšu o bourání zdí, oddělujících tzv. malé a tzv. nezávislé a tzv. No tak běž domů, maličká, už máš přece dávno spát! hry od těch v e l i k ý ch a jejich monopolu na Seriózní pokrytí ze strany herních médií a Seriózní zájem ze strany konzumentů. Kde skončil? Snad. Někde.

Gorby, pls.

Už když Minecraft vydělal 789 655 334 712 dolarů, bylo každému jasné, že časy se mění. Ty herní ale ve skutečnosti nemutují prostřednictvím peněz, jak by se hodilo do krámu marketingovým pijavicím a dalším tzv. zbytečným složkám všehomíra (protože peníze se kvantifikují víceméně samy a zbytečnému člověku díky tomu zbyde spousta času na zbytečné věci). Naštěstí tak jako revoluci neodvysílá televize, tak se ani převrat v herní kultuře nenechá napasovat do odumřelých šablon a hlavně do myšlení lidí, kteří převratným záležitostem nerozumí a snad ani z povahy své krátkozrakosti rozumět nedokážou. Je nám líto, the revolution will be no re-run; the revolution will be live.

A netřeba přitom spoléhat na klasiky aktivistické poezie: stále doutnající Romerovy manželky představují jednu z nejsilnějších reflexí herní scény vůbec a chce se mi plakat nejenom vzteky, jen co si představím tu hordu, kterou když už potem krví slzami dotlačíte něco takového číst, tak jí to stejně protéká očními bulvami a rovnou ven tou samou dírou v zátylku, kudy do sebe z druhé strany dobrovolně pumpuje banality & brak. Demarkační čára mezi těmi, kterým daleko víc řekne Geralt než Ginsberg a naopak, nemůže být zřetelnější. Jak že jsme na tom s těmi zdmi?

Pokud si jejich bourání žádá akurátní bagr, nenajdeš větší lžíci, než jakou představuje demokratizace tvorby. Psal jsem o ní před dvěma lety a dnes bych se nebál nazvat opatrným štěstím ten pocit, kdy všude kolem pučí sebevědomé, na formáty a metriku nevázané hry. Takovou může být z jednoho směru třeba FTL, kterou jsem zdolal se suverenitou sobě vlastní


a takovou může být z docela jiného směru The Hunt for the Gay Planet, u které jsem se bavil mnohonásobně víc (kvantifikuj TOHLE), než když jsem sledoval, jak kolega hraje sleduje třetí Assassin's Creed. A kdo snad zuby nehty hryže drásá dogma, že zábava se v herním světě může rovnat jen zábavě v prvním, kratochvilném plánu, aťsi. A kdo snad zuby nehty hryže drásá dogma, že zábava snese jen podobu vypucovanou a ohlazenou do Jediné Stravitelné Formy, ať se s ní klidně ožení a mají spolu dvacet dětí.

Jednu věc ale neodpustím: pohrdání a výsměch. Dvě věci! A obě založené na prachobyčejných předsudcích. Ty se sice táhnou s člověčím uvažováním odjakživa, jenomže jedna věc je předsudky přiznat a druhá se v nich s pokrčením ramen dál nerušeně plácat, nebo dokonce blaženě rochnit. Předsudky jsou dobré tak možná k tomu, abychom se z nich oklepali a mohli se pochválit, co jsme to za osvícence.
And don’t criticize
What you can’t understand
Časy, kdy býval Dylanův skřehot leckomu k smíchu, jsem propásnul, ale často ten příklad používám. Jak zpívají Živé kvety, i slabým hlasem lze říkat silné vety a pro hry to teď platí víc než kdy dřív. Stručná Gay Planet a hlavně loňská dys4ia od stejné autorky jsou díla DIY generace, která už o sobě nemusí (a ani nehodlá) pochybovat. Pokud jste snad neměli tu čest, poslužte si — když o dys4ia někdo mluví jako o hře roku, nejsou to plané řeči, a že by snad hrou něčího roku nemohla být intimní flashová zpověď? Aha, na tenhle paragraf Zákoníku hráčských píčovin jsem asi chyběl. Zrovna scéna kolem Anny Anthropy je sice v očích měšťáka obludárium, ale tím spíš živí chuť zvedat stavidla a zaplavit naše konvencemi obestavěná ghetta živou vodou, sbírající se mimo střední proud (tedy takový, co ve skutečnosti moc neproudí, ale stojí a zahnívá).
Come gather ’round people
wherever you roam
And admit that the waters
around you have grown
A jestli máte snění o blahodárné potopě čistě za ventil frustrovaného nonkonformisty, nepřeju vám dostat na držku pěstí frustrace, jakou si nenechávají pro sebe právě A.A. & spol.: kde moje obecně spíš smířlivá povaha zachovává dekorum, tam sbírá dech autentické naštvání herního undergroundu. Na co, respektive koho? Na nás hráče, na naši vzájemně krmenou zatvrzelost vůči všemu cizímu. Že jsme tolik uvykli vnímání her optikou generace vyrůstající v časech, kdy médium sotva procházelo pubertou, je o důvod víc se vzájemně fackovat za třeba i nevědomou ostrakizaci her, jaké možná nemluví k hráčům, ale rozhodně mluví k lidem.

Je na vás, kým se cítíte být spíš.

21.1.13

Člověk ≠ Ostrov

Spletl jsem se. Považoval jsem M. za rozhrkaný, amatérský omyl a teď chci, aby mi odpustila. Následující text nebude recenze nebude kritika nebude úvaha: poslední tečkou uzavřu pokání, pád na ústa před tváří z kamene.


Třetí den na místě, které jestli má jméno, tak jsem ho stihnul minout. Střídavě tu bloudím a nacházím se, do rozpraskaných dlaní nabírám vodu a zapíjím s ní prášky. Nebe je textura je valící se kouř je trik. Nezapomenu, jak o první noci tady hořelo rudou a oranžovou a pelyňkem a žlučí a já měl za to, že jde o požár kdesi v dálce. Dávalo by smysl, že zatímco moje postava plane horečkou, svět lidí schvacují skutečné plameny. Ostrov je naproti tomu světem rostlin a světem Šelmy. Potkali jsme se za —

Potkali jsme se v noci.

Čekal jsem v táboře při západním pobřeží a vyrazil spolu s měsícem. Jeho světlo mi pomohlo hledat cestu mezi stromy, ale nepomohlo se neztratit. Tušil jsem, že někde po mém pravém boku končí les srázem, padajícím k mořskému břehu, takže mě to podvědomě táhlo spíš doleva a tedy na východ. Čas od času jsem zkontroloval kompas a opravil svůj směr, protože cílem mé noční výpravy měly být bažiny jižně od tábora, ve kterých se podle Herbertova deníku daří fluorescenčním řasám. Píšu opravil svůj směr, ale směr jsem ve skutečnosti dávno zahodil a jenom vyhlížel schůdnou cestu tam, kudy mi to přišlo dopředu. Měsíční svit vadnul, jak přes něj přecházela hustá mračna. Co zvuk, to děs. Stromy už nebyly stromy, ale stíny stínů. Tlouklo mi srdce — a když se z jednoho takového stínu oddělil jiný, málem přestalo.

Viděl jsem tvář a neviděl člověka, jenom zuby oči rohy OČI. Viděl jsem něco a neviděl polygony, ze kterých ho tma poskládala. Veškeré zbytky obezřetnosti jsem naráz bojácně spolykal a vystřelil pryč pryč pryč odsud, kudykoli, větvemi praskajícími pod nohama a listím a kamením a celý můj vesmír se strachy stáhl do uzlíčku s velkým U jako Útěk. Pak mi ty nohy podjely, obraz se zhoupnul: našel jsem obávaný sráz. V takovou chvíli byl pád vysvobozením.

Letím dolů v blaženosti ne nepodobné jedinému momentu v mém skutečném životě, kdy to se mnou švihlo. Tehdy mě zvedaly ruce spolužáků a já se opájel stavem, ve kterém člověka netíží zhola nic. Tady u moře zastoupil ruce východ slunce. Díval jsem se do něj jako do úsměvu Prozřetelnosti, která si mě vyžádala na audienci a nenapadlo ji nic lepšího, než poslat pro mě přízrak. Ale tak už to někdy chodí, že člověka k víře dožene strach.

Bylo mi báječně, protože jsem dýchal, a bylo mi zle, protože jsem si natloukl a u vody nejspíš i prochladl. Potřeboval jsem do sebe lupnout bílý nebo rovnou červený prášek a hlavně jsem se potřeboval vyspat, na pár hodin odložit roztřesené kosti i třeštící hlavu. Podél pobřeží se vracím k táboru, odkud jsem vyrážel, a kde na mě čekají nastřádané vzorky rostlin. Pídit se v tomhle stavu po léčivých bylinách by byla sebevražda — sotva rozeznám barvu kamení od barvy moře.


Zatímco zdraví těla poptává odpočinek, zdraví oka poptává horizont, opakuju si s Emersonem a jen co se zmátořím, táhne mě to ke kopci přede mnou, kde hlídkuje další z kamenných hlav. Chci ho zdolat co možná nejkratší cestou, protože jsem vyspával a odpoledne stihlo pokročit, ale strmé stoupání mě nutí kopec obcházet a hledat místo, odkud mi to obratem nezačne klouzat. Čas do soumraku odtikavá a aby toho nebylo málo, ze zatažené oblohy spustí déšť. Spolu s kapkami na mě padá zmar, protože v tomhle počasí nebude výhled z vrcholu k ničemu, ale nechci nechci nechci to vzdát.. ne teď a ne tady. Pokud mám strávit noc pod bradou mlčenlivé sochy, aťsi! Neobcházel jsem skoro celý kopec jen proto, abych opsal kruh a nedostal se nikam.


Konečně potkám ve srázu proluku, kudy můžu ztečovat vrchol. Stoupám do stráně prokvetlé růžovými kvítky a odměnou za vytrvalost jsou cupující se mraky. Loknu si z čutory a zvládnu poslední desítky metrů. Přes impozantní panorama rozkládám mapu, určím svou pozici, zanesu nové orientační body. Další cíl cesty ponechávám náhodě a pruhu slunce, který mapu na rozloučenou protne, a pak už se stmívá a tohle byl kolikátý, sedmý den tady? Týden hledám cestu z nákazy a nacházím jenom rozvaliny domorodého osídlení i horečnatého tvůrčího záměru. Znamenám si osu POEZIE — BOTANIKA, ale vlastně netuším, co konkrétního do ní zanést.

Nejsem vědcem, zapomínám tu být básníkem. A pokud nemůžu být ani ostrovem,


musí být ostrov mnou.