Spletl jsem se. Považoval jsem M. za rozhrkaný, amatérský omyl a teď chci, aby mi odpustila. Následující text nebude recenze nebude kritika nebude úvaha: poslední tečkou uzavřu pokání, pád na ústa před tváří z kamene.
Třetí den na místě, které jestli má jméno, tak jsem ho stihnul minout. Střídavě tu bloudím a nacházím se, do rozpraskaných dlaní nabírám vodu a zapíjím s ní prášky. Nebe je textura je valící se kouř je trik. Nezapomenu, jak o první noci tady hořelo rudou a oranžovou a pelyňkem a žlučí a já měl za to, že jde o požár kdesi v dálce. Dávalo by smysl, že zatímco moje postava plane horečkou, svět lidí schvacují skutečné plameny. Ostrov je naproti tomu světem rostlin a světem Šelmy. Potkali jsme se za —
Potkali jsme se v noci.
Čekal jsem v táboře při západním pobřeží a vyrazil spolu s měsícem. Jeho světlo mi pomohlo hledat cestu mezi stromy, ale nepomohlo se neztratit. Tušil jsem, že někde po mém pravém boku končí les srázem, padajícím k mořskému břehu, takže mě to podvědomě táhlo spíš doleva a tedy na východ. Čas od času jsem zkontroloval kompas a opravil svůj směr, protože cílem mé noční výpravy měly být bažiny jižně od tábora, ve kterých se podle Herbertova deníku daří fluorescenčním řasám. Píšu opravil svůj směr, ale směr jsem ve skutečnosti dávno zahodil a jenom vyhlížel schůdnou cestu tam, kudy mi to přišlo dopředu. Měsíční svit vadnul, jak přes něj přecházela hustá mračna. Co zvuk, to děs. Stromy už nebyly stromy, ale stíny stínů. Tlouklo mi srdce — a když se z jednoho takového stínu oddělil jiný, málem přestalo.
Viděl jsem tvář a neviděl člověka, jenom zuby oči rohy OČI. Viděl jsem něco a neviděl polygony, ze kterých ho tma poskládala. Veškeré zbytky obezřetnosti jsem naráz bojácně spolykal a vystřelil pryč pryč pryč odsud, kudykoli, větvemi praskajícími pod nohama a listím a kamením a celý můj vesmír se strachy stáhl do uzlíčku s velkým U jako Útěk. Pak mi ty nohy podjely, obraz se zhoupnul: našel jsem obávaný sráz. V takovou chvíli byl pád vysvobozením.
Letím dolů v blaženosti ne nepodobné jedinému momentu v mém skutečném životě, kdy to se mnou švihlo. Tehdy mě zvedaly ruce spolužáků a já se opájel stavem, ve kterém člověka netíží zhola nic. Tady u moře zastoupil ruce východ slunce. Díval jsem se do něj jako do úsměvu Prozřetelnosti, která si mě vyžádala na audienci a nenapadlo ji nic lepšího, než poslat pro mě přízrak. Ale tak už to někdy chodí, že člověka k víře dožene strach.
Bylo mi báječně, protože jsem dýchal, a bylo mi zle, protože jsem si natloukl a u vody nejspíš i prochladl. Potřeboval jsem do sebe lupnout bílý nebo rovnou červený prášek a hlavně jsem se potřeboval vyspat, na pár hodin odložit roztřesené kosti i třeštící hlavu. Podél pobřeží se vracím k táboru, odkud jsem vyrážel, a kde na mě čekají nastřádané vzorky rostlin. Pídit se v tomhle stavu po léčivých bylinách by byla sebevražda — sotva rozeznám barvu kamení od barvy moře.
Zatímco zdraví těla poptává odpočinek, zdraví oka poptává horizont, opakuju si s Emersonem a jen co se zmátořím, táhne mě to ke kopci přede mnou, kde hlídkuje další z kamenných hlav. Chci ho zdolat co možná nejkratší cestou, protože jsem vyspával a odpoledne stihlo pokročit, ale strmé stoupání mě nutí kopec obcházet a hledat místo, odkud mi to obratem nezačne klouzat. Čas do soumraku odtikavá a aby toho nebylo málo, ze zatažené oblohy spustí déšť. Spolu s kapkami na mě padá zmar, protože v tomhle počasí nebude výhled z vrcholu k ničemu, ale nechci nechci nechci to vzdát.. ne teď a ne tady. Pokud mám strávit noc pod bradou mlčenlivé sochy, aťsi! Neobcházel jsem skoro celý kopec jen proto, abych opsal kruh a nedostal se nikam.
Konečně potkám ve srázu proluku, kudy můžu ztečovat vrchol. Stoupám do stráně prokvetlé růžovými kvítky a odměnou za vytrvalost jsou cupující se mraky. Loknu si z čutory a zvládnu poslední desítky metrů. Přes impozantní panorama rozkládám mapu, určím svou pozici, zanesu nové orientační body. Další cíl cesty ponechávám náhodě a pruhu slunce, který mapu na rozloučenou protne, a pak už se stmívá a tohle byl kolikátý, sedmý den tady? Týden hledám cestu z nákazy a nacházím jenom rozvaliny domorodého osídlení i horečnatého tvůrčího záměru. Znamenám si osu POEZIE — BOTANIKA, ale vlastně netuším, co konkrétního do ní zanést.
Nejsem vědcem, zapomínám tu být básníkem. A pokud nemůžu být ani ostrovem,
musí být ostrov mnou.
I wanna know am I the sky, or the bird?
OdpovědětVymazat