Láska Bystrouška

Kromě toho, že muziku poslouchám, občas zkusím i sám nějakou nahrát. Posledních pár let jsem tímhle způsobem lepil písničky a skladby, kterých teď dvanáct vydávám jako album k volnýmu přehrání a placenýmu stažení na bandcampu.

Celý se jmenuje jako nadpis a zpívám na něm třeba o tom, že

koncept mý víry
je soustavný chvění
když je slyšet hudba
i tam kde nic —

a taky o Pražským jaru a 5. listopadu, ale album je k dispozici už ode dneška. Jak s touhle informací naložíte nechávám jenom a jenom na vás.

Co dělat v Kodani, když nejste milováni

Zdá se to věčnost, ale není to tak dávno, co jsem seděl v jedné z lavic Mramorového kostela v Kodani a přemítal, jestli zaříznout vztah, ze kterého se vytratila láska. Kostel byl poloprázdný, jenom varhany opakovaly stručnou, nekonkrétní pasáž. Možná mám na tyhle solitéry u píšťal štěstí, protože něco velice podobného se mi přihodilo pár prázdnin nazpátek v Saint-Rémy, kdy jsem sice neřešil otázky rozvodového řízení, ale kontemplace to jinak byla příbuzná, tehdy navíc v obklopení zdí černých jako uhel. Bude to pomalu století, co těmi mramorovými rezonovaly preludia Rueda Langgaarda, toho času pomocného varhaníka a nadějného skladatelského mláděte. Zvuk tamních varhan mu učaroval už jako tříletému, když ho do Marmorkirken vodili nábožní rodiče, a já jsem dnes očarován jednou z Langgaardových stěžejních skladeb, Sfærernes Musik — Hudbou sfér, ke které mě dovedla čirá zvědavost a pokud víra, tak víra v sugestivní názvy. Tíhnu k takovým, když se dotýkají věcí a hodnot, co mi přijdou.. inu, asi věcný a hodnotný. Autor k tématu skladby třicet let po jejím vzniku krypticky píše:

„Hvězdy se zdají laskavě nám kynout, jejich zápisem je ale nelítostný chlad.“

Těch třicet let zároveň trefuje dobu, za kterou vážná hudba dohnala Langgaardem načrtnuté myšlenky. Jsme na startu padesátých let, východní Evropa se barví do ruda vlajkami i krví a na Liszt Ferenc Zeneművészeti Egyetem absolvuje György Ligeti, aby po Maďarském povstání utekl na západ a stal se jednou z hudebních ikon 20. století zdaleka nejenom pro svoje metronomy. Když se k Ligetimu v osmašedesátém dostane partitura Sfærernes Musik, s údivem se prohlásí za Langgaardova imitátora. Dánského samotáře pochopitelně neznal, protože Langgaarda neznal skoro nikdo: po slibném dospívání byl Rued pro svou radikální povahu a nekonvenční názory vytlačen mimo veškeré hudební struktury, jeho žádosti o práci padaly pod stůl a skladby mu nikdo nehrál.

Taková škoda! V jedné z deštivých nocí, kdy tenhle text lepím dohromady, mi tu do sluchátek burácela fantastická Endens Tid a to mám většinu Langgaardova repertoáru ještě před sebou. Ze symfonií jsem zatím slyšel jedinou a teď pozor, ten zážitek s vámi hodlám sdílet. Jedenáctá s podtitulem Ixión trvá necelých šest minut, které už pár posluchačů stihlo označit za "nejhorší hudbu všech dob". Máte strach? Nemusíte, stačí se vyzbrojit znalostí kontextu. Ixión byl nevděčný král svržený z Olympu a skladatel do jeho sisyfovského údělu zapletl svůj marný boj s dánskými institucemi. Jediný motiv symfonie se tak dokola vzpíná do nikam a její ironický tón se zdá být pohrdlivým výsměchem hudebnímu měšťáctví. Na každý pád jde o unikátní šanci pro všechny z vás, kdo jste v životě žádnou symfonii neslyšeli a slyšet ani neplánujete, protože stačí chvilka trpělivosti a můžete se chlubit svému okolí, jak jste jednu — nota bene takhle skandální! — poctivě zvládli. A abych to případné poprvé vynásobil, dávám sem Ixión v její britské premiéře, která se odbyla na letošních (dílo z roku 1945!) Proms.

Ten sarkastický závěr! Mám za to, že Langgaard nebyl žádný cvok, ale že mu dělalo problémy obstát ve společnosti, se kterou se míjel především pro své nadšení do věcí sférických. Divte se mi, že s takovým autorem souzním! Především se mnou ale souzní jeho hudba a právě tu sfér bych se odvážil doporučit, kdyby nebyla tak náročná nikoli na souznění, ale na soustředění. Kolik ho máte po ruce a hlavně jak odolné? V nahrávce Dánského symfonického orchestru trvá skladba čtyřicet minut a její stručný vrchol ve mne probouzí citu, že bych s ním mohl rozjet síť emocionálních frančíz.

tonalita ≠ banalita

Čtvrtlibrák dojetí? Na Langgaardově menu ho dostanete s extra porcí jímavosti, ale k té se nejdřív musíte, když už jsme u těch stravovacích analogií, prokousat. Hodnota věcí bývá obecně násobena způsobem jejich dosažení, ale Sfærernes Musik trpí na opak neprostupnosti: je chvílemi až neuvěřitelně řídká. Potřebuje k tomu přitom hned dva orchestry, sbor i varhany a letmé chvíle, kdy jejich společnou sílu uvolní, třesou vesmírem (živé provedení musí být ÚCHVATNÉ). Všechny ale vedou k něčemu daleko silnějšímu, o čem vám nedokážu nepovědět. Ještě před ohlušujícím finále totiž smyčce, které celou skladbu tolik chtěly, ale tympány je nepustily, štěstím rozepnou křídla a na pár taktů ulétnou všemu, co tíží.

Hrál jsem si s myšlenkou, že sem tuhle osvobozenou pasáž vykrojím a ticho a hluk, které jsou podmínkou jejího zásahu, nahradím Ixiónem nebo hlukem svých soukromých strastí, abyste to jakože neměli úplně zadarmo. Nakonec jsem vám ale vnutil symfonii a odměnu nedostanete žádnou. Ty dvě minuty vnímám jako natolik křehké, že bude o to krásnější, pokud si na ně vy, co se rozhodnete hledat, přijdete sami a zastihnou vás zvědavé, ale nepřipravené. Jejich místo je skladatelem vetknuto do mramoru a mimo něj by působily banálně, což jsou ostatně po hudební stránce i tak. Jak jsme si ale předvedli s Ixiónem, zdánlivou banalitu umí kontext přetavit do vodopádu emocí.

Skutečnost, že podobnými snadno přetékám, může mít dva různé důvody: buď jsem podstatně mělčí, než bych si přál, nebo potkávám emoce natolik intenzivní. A protože už mám nejenom v citových sférách něco odžito, dovolím si vsadit na druhou možnost. Však si to zkuste, nepřetéct vodopádem! Když jsem napsal "nedokážu nepovědět", nebyla to fráze — taková hudba napíná srdce k nesnesení.

Jako láska.

Vzpomínky na léto

(Text původně vyšel na vysloužilém blogu a otevírám s ním téma navíc, téma povšechný a pokrývající zážitky, kterým přikládám váhu. V horní nabídce nově pod symbolem květiny.)

Budu psát o výletu čtyřčlenný skupiny, protože po tolika pouštěli dovnitř:

Přišla na nás řada. Jsme odvedeni chodbou k anonymním dveřím přízemí kancelářské budovy, za nimi pár schodů a další dveře. Opatrné zaklepání, po chvilce ticha se dveře otevřou, objeví se v nich stařec v pyžamu a svítí si na nás lucernou. Mluví rusky. Rozumím jen rozmrzelost, ale nakonec nám kyne dál. Pažalstva. Vstupujeme do tmy, světlo lucerny prozrazuje detaily naopak ze tmy vystupující: noční stolek, postel, na kterou dědoušek s obtížemi ulehá. Náhle se kolem nás rozblikají stropní zářivky a prozradí celek, prosklenou výlohu, kterou za sklem obíhá chodba, vytapetovaná reklamními nápisy. V chodbě se polekaně zastaví dvě ženy s nákupními košíky a vzápětí i muž v košili. Začne se rozčilovat, prudce gestikuluje, pospíchá otevřít výlohu a vyhání nás (v ruštině) pryč. Narozdíl od spáče nijak neprotestujeme a muž nás cpe do dalších dveří, které za námi promptně zavře. Ocitáme se v zaprášeném pokojíku s nízkým stropem, ústí do dalších částí domu, kde sto let nikdo nebydlel. Kolem nás artefakty: plechový hrnek, kamna, staré fotografie a obrazy. V další místnosti okno, za kterým se rozsvítí zahradní altán a v něm zastihneme dvojici u odpolední siesty. Na stolku před nimi čeká konvice a jablka. Muž zvedne vycházkovou hůl a s jedním hraje biliár. Když jablko shodí, žena se čertí, ale pak společně zpozorní a vstávají k oknu, kterým je pozorujeme. Dívají se tázavě skrz, zahrada zhasne.

Pokračujeme do skromné ložnice, kde se na cinkajícím hracím strojku točí keramická soška novomanželů. Ve stěně se rozsvítí další výjev, postava v dávném potápěčském skafandru nám mlčky pokyne a zase mizí. Poslední dveře vedou zpátky na chodbu a k patám požárního schodiště. Vyrazíme nahoru, odkud nás vábí sílící zvuk vichru. O několik pater výš čeká rozlehlá místnost zavátá sněhem. Po jejím obvodu vede pěšina, podél které líně postupují ostatní návštěvníci. Ti na opačném konci místnosti na pohled vypadají jako součást instalace. Shrbeni k průzorům ve zdi se dívají kamsi ven — co vidí? Vybraná okna protější kancelářské budovy. V jednom sedí pár v obývacím pokoji, jsme svědky jejich němé hádky. O průzor dál se připotácí opilec, opře se o sklo okna a zpozoruje, že se díváte. Mává, volá, nemůžete se slyšet.

Pěšina končí u výtahu, který nás vyveze do nového patra. Vstupujeme do obchodního domu, kde se nás okamžitě ujmou nadšení prodavači v uniformách. Každý mluví jiným jazykem: dvě Španělky nám vnucují svetry a kabáty ze šedesátek, soukám se do nepadnoucího saka a všichni společně před zraky dalších skupinek absolvujeme kolečko oddělením konfekce. Happy shopping! zní dokola jediná slova v angličtině, mantra celého patra. U nábytku brebentí černoch svahilsky, za rohem nám mladá Polka entuziasticky nabízí přístroj, přehrávající vybrané zvuky přírody. Všímáme si nenápadných dveří: vedou do chodby, obcházející část oddělení. Chodba je zalitá rudým světlem, které přichází z výhledu na zasněžené prostranství před nákupním střediskem. Okamžitě mi to asociuje předrevoluční zimu v Praze, jednobarevné výlohy v mlze osmdesátkových vánic. Postava v obleku se s obtížemi probojovává vichrem, ale padá vysílením.

Nezbývá, než se vrátit k nákupům. Tentokrát se nás ujme Ital a srší entuziasmem na adresu manželské postele. Najednou je patro plné povyku. Mezi prodavači a návštěvníky z dalších, dávno roztrhaných skupinek, se proplétá dědoušek z úvodního pokoje, stále v pyžamu. Vyplašení prodavači volají ochranku a nechají dědouška i přes jeho zoufalé protesty odvést kamsi pryč. Celou scénu sledujeme jen útržkovitě, protože nás mezitím Ital donutil postel vyzkoušet a teď nám dokonce notuje ukolébavku. Když konečně odběhne, zvedáme se a pátráme po starci. Leží v posteli v tajné místnosti za jednou z inzerovaných skříní. Pokračuje s vyprávěním a nám se nechce pryč, i když nerozumíme skoro ani slovo. Loučíme se (s hercem, nebo jeho postavou?) a hledáme východ z nákupního patra. Cestou ven se za našimi zády cyklus opakuje: stařec rozespale vykukuje ze skříně a vydává se prozkoumat, co je to za ruch, který ho budí.

Jsme zpátky ve výtahu, zastavuje v patře, kde nás uvítají dva snídající potápěči. Obsluha výtahu se omluví a pokračujeme do přízemí. Projdeme závěsem a stojíme ve výloze do amsterdamské ulice. Neoholený muž v županu nás zve na kávu ve společnosti figurín a občas zamává na kolemjdoucí za okny, ať se k nám přidají. Nezdržíme se dlouho a výtah nás naposledy odváží pryč, do vybydleného poschodí s opuštěnými pokoji a rozlámanými zdmi, zaplavenými skly a prázdnými šatníky. Následujeme matnou hudbu, někdo se zdrží u projekce, zabírající podzimní park, do kterého po dlouhém čekání zabloudí náš stařec, místo pyžama frak a v ruce hrnek s kávou. Sám dlouhé minuty kontempluju na dalším rohu, kde už melodie sbírá konkrétní obrysy a odnáší mě pryč ze světa nízkých starostí a tužeb.

Tehdy tu skladbu ještě neznám – je dalším z prvků na pomezí snu a neskutečnosti celého zážitku. Ten brzo končí, ale konec uměle natahujeme loudáním se poslední místností, sálem ořezaných stromů, jejich holých kmenů uprostřed ticha. Pouť adaptací Višňového sadu je za námi.

Prý se tomu říká "site-specific performance", ale najít akurátní slova je vedlejší. Scénář herci narozdíl od diváka návštěvníka znají, průběh ve velké míře ovlivňuje vzájemná improvizace. Poskládat takovou věc v podobném měřítku stojí kromě nápadu hlavně šílené peníze a Holland Festival byl jednou z mála příležitostí, kde se dá něco podobného provést, aniž by lístky přišly na majlant. Kdykoli pak slyším nebo čtu agresivní řeči o seškrtávání rozpočtů na kulturu, tiše si zkouším představit, co by s dotyčnými udělalo Before I Sleep, a ještě tišeji doufám, že by to s nimi pohnulo směrem k rozumu.

Jestliže umění obohacuje naše životy, obohacuje celou společnost, píše se pravdivě v odkazované glose. Skutečnosti, že za státní peníze budou vznikat absurdity a blafy, se pochopitelně nevyhneme, ale jde přece o nedílnou součást celého procesu: umění není a nemá být produkt a investice ti nezaručí, že dostaneš nazpátek Mozarta. Pokud ale investici předem vzdáš, zbyde ti trčet v bahně pokleslosti a hnilobný tradice. Ve světě, kde je mecenášství zapomenutou ctností a na bohatství sedí až příliš často lidé chudí na duchu (což je konstatování, nikoli výzva k třídnímu boji), jsou veřejné finance zcela únosnou alternativou. Kéž by obecná hysterie směřovala tam, odkud z rozpočtů tečou ve velkém — a motivem je namísto kultury prachobyčejná chamtivost.