Silný týden. V pondělí umřel Elliot Carter, o kterém vám kromě věku — bylo mu 103 let — neřeknu zhola nic, protože se s jeho hudbou teprve chystám potkat. Ve středu končil v New Yorku festival věnovaný Johnu Cageovi, shodou náhod skladatelovou skladbou 103. Shodou dalších náhod jsem se v pátek večer ocitl v odsvěceném kostele sv. Vavřince, kde se hrála skladba Cageovi věnovaná: For John Cage od Mortona Feldmana. Toho doma poslouchám poměrně často a obvykle na dobrou noc, čímž se odkopávám k doznání, že tu hudbu vnímám spíš povrchně. Vlastně si ani nedovedu představit, že bych třeba takové Triadic Memories, kde klavír ospale střídá tóny zdánlivě bez jediného klíče, poslouchal po celou dobu jejich trvání soustředěně. A nedovedu si to představit ani po pátečním večeru.
Bylo to poprvé, kdy jsem Feldmana slyšel v živém provedení a skladba neměla pocitově do klavírních triád daleko, jenom si mezi sebou posílal noty klavír s houslemi a ty housle jich spoustu hrály "falešně". Vytržená z kontextu nočního rozjímání mi taková hudba najednou přišla nejenom neuchopitelná, ale dokonce prázdná. Vždyť je to celé nahodilé! Dřepěl jsem na židli a přes prvotní zaujetí se brzo neubránil dlouhé chvíli. Snažil jsem se příliš nevrtět a začal pozorovat okolní publikum. Mladá dvojice přede mnou se držela za ruce a občas si věnovala dlouhý, neproniknutelný pohled. Přemýšlel jsem, jestli v něm visí hluboké zaujetí nebo výčitky. Minimálně chlapec se ale zdál, že ve skladbě slyší to, co mně uniká: pohazoval hlavou do neexistujícího rytmu, některé momenty si pro sebe oddirigoval. Na protějším konci sálu jsem v mezičase očima pravidelně potkával staršího pána, který byl do hudby pohroužen zcela a úplně a své oči blaženě přivíral, až jsem nejdřív myslel, že klimbá, aby je pak je otevřel dokořán a skoro mu zářily rozechvěním.
Vybavil jsem si, za jak pitomé mám myšlenkové zkraty na ose NEROZUMÍM — ODMÍTÁM, okřiknul své zívající já a konejšil ho nálezem, že s některou hudbou se mi možná báječně padá do mrákot, ale na její koncertní provedení jednoduše nemám dostatečný hudební vhled (vslech?). A zhruba v téhle fázi, kdy se mi neproniknutelná dvojice a rozechvělý pán omrzeli, jsem dosáhl satori skrze útvar z nejbanálnějších — vlákno pavučiny.
Viselo zachycené do proluky sloupu, vedle kterého jsem počítal čas do konce více než hodinové skladby. Vlákno jemně vlálo, jak se do něj opíraly neviditelné proudy vzduchu, občas se celé zhouplo tam a zase nazpátek, a můj pohled ho uchopil, protože nic zábavnějšího v tu chvíli nenašel. Nepustil se ale z důvodu podstatně poutavějšího: vlákno se pohybovalo v kouzelném souladu s hudbou. Housle natáhly tón, vlákno se líně napnulo. Klavír zasekl hlubokým akordem, vlákno zvadlo. Takhle to pokračovalo několik minut, a i když souladu nárazově vypomohla moje představivost, pavučinová choreografie si držela vysokou úroveň. Čas se mi přestal vléct, ale naopak se rozutekl kamsi do pryč, kde ho nebylo třeba pobízet kratochvílemi. A mě napadlo: co všechno se muselo stát, aby k výše zmíněnému okouzlení mohlo dojít?
Začal jsem tu pavučinu nahodilostí rozplétat a za doprovodu Feldmanovy hudby vedla moje myšlenky přes stavitele zdiva a vynálezce malty až po evoluční zásahy, které z pavouků udělaly pavouky a z lidí bytosti schopné vnímat světlo a zvuk a spojovat si to celé do vlastních konstrukcí a vzorců. Je to tedy ještě nahodilost, když si vyžádala tolik snahy? Bylo by odvážné tvrdit, že šlo o snahu cílenou — dělníci samozřejmě nestavěli sv. Vavřince proto, abych tam mohl mrznout a nudit se u Feldmana, a pavoukům je naše pinožení doslova u zadnice. Absence plánu ovšem neubírá nic zázraku jeho naplnění. Autora skladby dohledáme snadno, autorem náhody je nakonec člověk sám, což mi opatrně ladí s laickým ponětím o kvantové fyzice, ale tak daleko si netroufám své úvahy pustit a zůstanu v bezpečí laické teologie. Každý v sobě tvůrcem, každý v sobě bohem? S potleskem vyběhl zpoza zdiva i autor pavučiny.
Je nedělní poledne, doma mi hraje For John Cage. Ze záznamu, bez vrzání neposedného publika a lezavé zimy kostela možná odsvěceného, ale i tak naplněného božskou přítomností, ať už ji člověk odečetl z tváří zamilované dvojice nebo povzneseného pána nebo prachobyčejné pavučiny. Že mi ta skladba přišla nijaká? Je náhodou skvělá.
Žádné komentáře:
Okomentovat