Mozartův efekt

Konečně jsem hrál Zeno Clash a nebavilo mě. Naštěstí mi Pavel D. aka Pán much aka Toho času v exilu uložil, ať se k tomu ještě vrátím, protože Loďka je jeden z nejsilnějších herních zážitků, cituji. A taky krčím rameny, anžto jsem se k ní zatím nepromlátil, ale dokážu tomu věřit, protože silný zážitky mají tendenci dít se uprostřed toku. Sice mě hra samotná pořád nijak zvlášť nebaví (i když teď v nádherný pustině zaznělo ještě nádhernější "Doufám, že lidé se nevracejí z pouště, protože našli něco na jejím druhém konci"), ale těším se, ať už to se zábavou dopadne jakkoli. Na každý pád stihli ACE Team od svého debutu ještě Rock of Ages a to je zábava náramná — když jsem poprvé proboural nepřátelské brány a poprvé zaznělo mozartovské Dies irae, vyprsknul jsem smíchy. Je to příhodně zvolená pasáž nejenom pro ten smích v prvním plánu: hra doopravdy mapuje jeden takový Den hněvu, konkrétně hněvu Sisyfova.

"Je třeba si představit Sisyfa šťastného," citovala jedna moje Osudová dívka Alberta Camuse, tužkou na zeď pokoje. Jak už to u těch Osudových bývá, vděčím jí za mnohé: otevřela mi oči filozofii, uši písničkářům a nos lapsangu a půjčila mi Posledního samuraje, což je kromě debilního filmu taky fantastická kniha. Můžu jen hádat o kolik, ale je nesporné, že jsem díky Osudové, té i Té, chytřejší. Ten nápis je tu doteď a udělám od něj skok, nad kterým by se jistě ušklíbla, jako to ostatně dělala pokaždé, když jsem byl povrchní, tedy líný přemýšlet. Ale vydržte, zkusím to hned vzápětí.

Představme si tedy Sisyfa rozlíceného! Chilští fantastové ho osvobozují a z balvanu dělají zbraň, to všechno optikou Gilliamových koláží pro Monty Python. Jasně, celé to není víc, než variace na libovolný Něcoball, ale variace kompaktní a vtipná. Co se nepozdávalo kritice — především souboje s patrovými monstry — mi přišlo jako mazané zosobnění zeitgeistu, který je třeba porazit na hlavu, aby se svět pohnul do další éry. Není to poprvé, kdy mi ke štěstí stačí v první řadě silný nápad, kterým autoři důsledně obalí jinak stručnou a dobře, dobře, v balancu "jednotek" rozhrkanou hru. Přešlapy se nestíhám trápit, protože balvany se valí dějinami a historické postavy legračně kvičí a hudrují, aby si v závěru společně skočily na Freude schöner Götterfunken a bylo zase hej. Nejvíc hej by samozřejmě bylo, kdyby Rock of Ages dokázala satiru doopravdy kousavou, ale už takhle mě dokopala například k tomu prohlédnout si klasické malby, ze kterých čerpá. A toho si u her vážím obzvlášť, protože kolik jich inspiruje zajímat se dál? Kolik vás udělá chytřejšími?

Tím spíš mě pak čílí, když hráči podobné přesahy pomíjejí, nebo se jim nedejbože vzpírají. V časech, kdy je směšně snadné zaseknout se na hodiny v metaverzu Wikipedie, už mám tohle dovzdělávání v podstatě zautomatizované. Jasně, často takhle doháním věci, které mi utekly s rozhodnutím dát vale školám, ale o to víc k vzteku je potkávat nejenom u hráčů vazbu nerozumím-vzdávám, v horším případě nerozumím-nadávám. Sakrapráce! Vždyť třeba recenze, které jsem hltal jako náctiletý ucho, mě bavily mimo jiné i pro to souběžné ponoukání zjistit si, na co všechno autor naráží, co všechno cituje, co všechno mu daná věc asociuje. Neříkám, že to dokážu taky, ale rozhodně mi to přijde jako jeden z cílů, které by měla kritika z principu ztečovat. Už proto mě napadlo při psaní o druhém Portalu operovat s Mozartem a proto jsem po dlouhém váhání, jakou formou komentáře doplnit videorecenzi Limba (co do střihu pak paradoxně jednu z nejpracnějších), vybral jeho Lacrimosu. V obou případech mi pomohl sdělit, co jsem sdělit chtěl, a navrch se snad připomenul těm, kdo jeho hudbu třeba i slyšeli, ale nikdy ji doopravdy nevnímali.

A tady přijde myšlenkový skok #2: v kontrastu k Mozartově věhlasu se to možná zdá nepravděpodobné, ale takovou množinu bych tipoval na zdaleka nejpočetnější. Zrovna u konstantně vytěžovaného Rekviem (tedy zádušní mše) to příhodně připomíná situaci s Biblí, o které má člověk často i vcelku konkrétní povědomí, ale málokdo ji doopravdy otevřel, nota bene přečetl. Ve světě vážné hudby existuje jen málo děl s výraznější disproporcí mezi počtem lidí, kteří dokážou zanotovat jejich fragmenty, ale neznají celek. O Deváté i Osudové (těch od Ludwiga van) si tu určitě ješte povíme, ale jak byla řeč o Jediném správném provedení™? Rekviem je příkladová studie: nahrává se donekonečna, nahrává se všelijak a nahrává se v různých kompletacích (Mozart skonal uprostřed práce, víme). Poctivě odvedené živé provedení samozřejmě strčí do kapsy většinu nahrávek, ale přiznávám, že nemám tucha, jak moc je u nás Mozart ke slyšení bez nánosu rutiny — zrovna v turistikou zamořené Praze bych čekal, že sbory a orchestry jedou na autopilota (ale budu jedině rád, když mě někdo vyvede z pesimismu).

Než abych pod sebe narovnal několik úryvků, napadl mě pokus poslepovat z nich jednu celou část. A když už se dneska hněvám, konkrétně na lidi líné jít poučení naproti, tak tedy v úvodu zmíněnou Dies irae. Její útok lze vést všelijak a je na něm dobře slyšet, jak se přístupy dirigentů tříští. Zamíchal jsem do sebe čtyři: Harnoncourta, Böhma, Mackerrase a Herrewegheho. Všechno jsou to velké kalibry a hned Harnoncourt patří (po Formanem proslaveném Marrinerovi) mezi nahrávky obecně uznávané za zlatý standard — pokud někde slyšíte Rekviem, je dost velká šance, že jsou to právě jím vedení vídeňáci. Nepřekvapivě s tím nesouhlasím, ale to je spíš moje vrtošivá vybíravost, než nějak závratně podložený nález, a minimálně Lacrimosu ždíme Harnoncourt fantastickou. Mým uším ideálně znějící celek jinak nepřestávám hledat a stihly mě zklamat jména, na které je jindy spolehnutí. Böhm je mohutný, tvrdošíjně Mozarta rozebírá na základní stavební kameny a tesá z nich UMĚNÍ, ale také mu to chvílemi až nesnesitelně trvá. Pravým opakem je Mackerras a jeho provedení moderní levinovské edice se Skotským komorním orchestrem, kde barokně kvaltuje, jako by ho naháněla sama smrt (takže je možná Mozartovi ze všech nejblíž). A Herreweghe? Ten trčí někde mezi a Orchestre des Champs-Élysées, taktéž vyzbrojený dobovými nástroji, má pod jeho rukama sytý, vyvážený zvuk. Pokud bych měl doporučit jedinou nahrávku, tak v tuhle chvíli Herrewegheho. Nejdřív ale anoncovaný hněv:

Nedávám za úkol rozšifrovat, kdo je v té míchanici kdo (prostřídají se na přeskáčku a nadvakrát), ale snad z ní jde slyšet, jak tvárná může být hudba zapsaná do not. O těch v Rekviem se traduje, že patří mezi vůbec to nejlepší, co ve vážné hudbě vzniklo, a i když jsou takové soudy na pytel, není úplně od věci si tohle kanonické dílo alespoň jednou za život poslechnout v jeho — ať už Süssmayrem nebo dalšími dovršené — celistvosti. Dlouhodobá praxe z Rekviem nenasytně uždibuje působivé části, ale teprve na svém, skladatelem určeném místě řežou Lacrimosy & spol. do krve.

A kdybyste k tomu snad poptávali obrazový doprovod, tak nelze nedoporučit rozkošný "loutkový balet", který na Mozartovu hudbu natočil výtvarník a písničkář Petr Nikl s výpomocí Laurychova divadla. Netuším, jestli je film nějak rozumně k sehnání, ale já ho před několika lety chytil po Niklově koncertu v Městské knihovně a bylo to pitomé, pohádkové i povznášející. Snad proto mě bitky ve světě Zeno Clash tolik iritují: nebaví mě zdržovat se něčím přízemním, když jsem v obklíčení věcí nadpozemských. Mají na člověka obvykle ten nejlepší vliv.