Danse Macabre

Možná jste si stihli říct, že dobrovolně (tedy ne z pracovních důvodů) hraju jenom hry, na které můžu navázat své oblíbené básníky, ale to je

Ceci n'est pas un corbeau.

ptákovina. Ke dvojce Darksiders bych se sice sám od sebe nedostal, protože první díl mě přestal bavit během minuty, ale rozhodně jsem jeho pokračování sám od sebe dohrál. Co mě udrželo? Drzost a pokora. Darksiders II nepokrytě krade z her, které už tu byly a zanechaly silnou stopu: principy Zeldy a God of War notně nastavuje akrobacií i architekturou Sands of Time, nestydí se citovat Shadow of the Colossus a jakoby z rozmaru vás do závěrečné čtvrtiny vyzbrojí portály. Austin je jedno z vývojářských epicenter a tamní Vigil Games tímhle destilují to nejlepší, co akční mainstream umí. Z nepůvodního galimatyáše se dá odvodit vděčná rovnice, ale její výsledky neobsáhnou celou pravdu. Darksiders se nehraje jako žádná z výše zmíněných institucí, Darksiders se hraje jako Darksiders.

A v čem je tedy pokorná? Ve způsobu, jakým svou rozmáchlost kočíruje. Hlavním hrdinou je další z Jezdců apokalypsy, tentokrát Smrt. Kde nic není, tam by toho moc nenabral, ale tady je obsahu k naučení, odemčení a překonání na desítky hodin. Záplava herních mechanismů obvykle svádí k marnotratnosti, která celek rozmělňuje a hru v důsledku škrtí — mimochodem jeden z důvodů, proč nedokážu milovat Assassin's Creed, kde mi nános efektních prvků a jejich didaktického vnucování se nedovolí doopravdy hrát. Když ale v Darksiders nakoupím nové kombo nebo je mi vysvětleno, jak zaměřovat nepřátele, je to jenom a jenom proto, abych mohl roztočit kosu a pálit z koňského sedla, abych mohl tancovat smrt.

Akce je o to poutavější, že má systémy funkčně provázané s výzbrojí, kterou svého hrdinu ověsíte. Píšu "svého" a není to detail: herní styl formujete jak rozdáváním bodů ke stručným schopnostem, tak především samotným taktizováním na bojištích, probíhajícím ve frenetickém, ale zcela čitelném taktu — jak jsme si řekli, jde o tanec. A ti taneční partneři! Postav k zulíbání je nejenom mezi nepřáteli celá řada a skoro si troufám tvrdit, že nejširším srdcem vůči nim oplývá samotný hrdina: snad nikdy nebyla zosobněná Smrt takhle soucitná, takhle milosrdná.

Ostatně role, kterou v příběhu zastává, z ní dělá přes všechny ty spektakulární popravy nositele života. Vyráží zachránit svého bratra Válku, s urputností pobízí koně do trysku krajinami listí i popela, ale není otrokem, na kterého by autoři sváděli vlastní nevkus. Úkoly plní prosté a účelné a taková je i mluva, kterou jsou podávány. Slovním výměnám často nechybí překvapivá elegance a výborně se doplňují s kompozicí daných scén a obrazovou zkratkou. Je blahodárné vidět tyhle detaily pod povelem tvůrců, kteří si jejich potenciál uvědomují a zároveň danému řemeslu rozumí. Nešlo by něco takového ustanovit zákonem?

S těmi básníky jsem nakonec možná trochu lhal. Díky talentu, který do své napůjčované kůže vsákla, může mít i bohapustá mlátička poetických momentů na rozdávání (zůstává tedy ještě bohapustá?). Zmínil bych svůj nejoblíbenější, ale odehraje se až v samém závěru. Probijte se k němu! Stojí za to.