Advent

Na dohled dalších skromných Vánoc jsem přemítal, co za poklad si nechat zabalit pod stromeček, a volba nakonec padla na box set souboru Doulce Mémoire. Šest cédéček italské renesance? Francesco, ty blázníš! K pobláznění přitom stačily ukázky z jediného disku, který lze koupit (a ochutnat) samostatně — Tizianovo století je první z vánočních tipů, které vám tu nadělím. Vánoce pro mě bývaly svátky matně osvětlených koutů, na zdrbané litinové plotně doutnajících františků a sáňkování ve špinavém sněhu pod sídlištěm, ale dnes už je většina dětské nostalgie pryč a spíš si vzpomenu na Loretu, kde jsem zažil snad vůbec nejhezčí pražskou zimu, nebo na Vánoce rok poté, kdy trčím po uši v lásce sice stručné, ale taky pozoruhodně průzračné a křehčí tajícího ledu.

Nesmírná byla zima; padal sníh a bylo skorem již tma a noc.

Výše zmíněné propriety lze zaslechnout zvonit do ticha v Pašijích děvčátka se sirkami, což je ta chuděra od Andersena, která nakonec neroztaje. David Lang pro ni pět let nazpátek složil něco přes půl hodinu hudby, ze které jde sice chlad, ale je to chlad sněhu, do kterého padnete kdesi uprostřed ničeho a duše visí nad vámi, odpoutaná a čistá.

Hlasy volají "pojď" a tak se tedy odpoutejme na cestu, rozbíhající se nejdřív k osobě Paula Hilliera, respektive jím vedeného a věhlasného sboru Theatre of Voices. Jejich další nahrávka Home to Thanksgiving zpívá už přebalem

a pod ním ukrývá soudržný výběr ze svátečních zpěvů od středověku po soudobé skladatele. Jestli poptáváte alternativu k ohraným koledám, tohle je povznášející volba.

Cesta pokračuje k instituci z nejvyšších, J. S. Bachovi, z jehož Matoušových pašií David Lang přímo vycházel. Bez hudebního vzdělání ty paralely neslyším, ale co slyším naprosto zřetelně je jedno z děl, které mi Bacha konečně přiblížilo — snad i z pozice fanouška händelovských melodií jsem Johanna Sebastiana dlouho shledával těžkopádným a prostým života. Pak ale skotští hráči a zpěváci z Dunedin Consort spustili Kommt, ihr Töchter, helft mir klagen

a já šel do kolen. Bachovu kompozici neumím rozložit na prvočinitele, ale samotného mě rozkládá, až srdce přeskakuje. Slyšíte, jak na Sehet-Wen? a Seht-Wien? nechá dirigent odpověď vždycky zlehka zaváhat? Dělá vám to něco s tepem? Pokud si o Štědrém dnu namísto televize pustíte Matoušovy pašije (za zmiňované poučené provedení dávám ruku do trnové koruny), zvedne to kvalitu vašeho života o 244 %. Ověřené číslo! A vůbec se nenechte zviklat skutečností, že Matouš vypráví o krapet jiných než adventních událostech — svátečnost poslechu to nijak neumenší a alespoň Ježíškovi připomenete, jaká trachtace ho ještě v životě čeká.

Víra v jeho schopnost objevit se u nás na balkoně a v nestřežené chvíli uzmout můj seznam přání mě sice pustila, ale víry v pokoj lidem dobré vůle zatím nenacházím důvody se vzdávat. Tuhle jsem seděl v kavárně naproti mladé, zadumané dvojici, která si patrně ozřejmovala svůj vzájemný vztah. Neslyšel jsem, co přesně je trápí, ale zadumanost postupně vadla, pak se ti dva vzali za ruce, chlapec řekl, že když si něco opravdu přeješ, tak se to stane, a řekl to tak, že nebylo pochyb.

Co jsem si přál v balkonových vzkazech už si vybavím jen matně (italská renesance to obávám se nebyla), ale ani dnes mě nejenom ve vánočních přáních neopouští víra v jejich naplnění. A to je ideální moment vrátit se obloukem k Paulu Hillierovi a od něj přískokem k Arvo Pärtovi, na jehož vokální skladby má Hillier tak trochu monopol. Jako přání hezkých Vánoc, ať už to s nimi máte jakkoli, vám pustím kus, kde však kromě lidského hlasu zaznívají i smyčce. V čem? Berlínské mši. Které části? Credu. Co znamená?

"Věřím." V čase zázraků to jde snadno.