Pýcha a předsudky

Je příznačné, že budova Rudého práva mezi Florencem a Masaryčkou, krom jiného i kulisy filmu Pouta, už něco času nestojí, protože i jeden z časopisů, který tam seděl po Právu (pun not intended), a se kterým se následující povídání pojí, taky nechali zbourat — a bohužel na jeho místě nevzniklo nic nového. Next Level byl solidní pokus o dospělé a přesto nadšením tažené médium, co bohužel nedostalo šanci pořádně se nadechnout a jakkoli lze chápat přechod jeho někdejšího šéfredaktora na druhou stranu barikády, nikdo mi nevymluví, jak tím zdejší herní scéna notně tratila. Napsal jsem pro Farida S. jediný článek, recenzi prvního Mass Effectu. Dočtete se v ní, že

Čím si mě autoři získali nejvíc, je odvaha, s jakou ze své hry vytvořili nepokrytou oslavu lidské civilizace a lidství vůbec.

a právě motiv člověčího hledání se v galaktické pospolitosti mi i zpětně přišel jako páteř celého dobrodružství. Laserové pušky a mimozemské záhady a posádka Normandy, to všechno byla stafáž pro velkolepou space operu o začlenění nevyspělé civilizace do rozvinutého celku. A tady se mi zcela okatě nabízí analogie s naším vstupem do Evropské unie. Aniž bych v nejmenším tvrdil (a aniž by existovala šance, že mi to stejně nebude povrchně předhazováno), že je Unie svatá, její principy a dosavadní fungování mě utvrzují v přesvědčení o správnosti celého projektu a také o správnosti federalizace, protože zatímco jinde se někdo třese strachy z "rozpouštění kostky cukru", já nevidím ani špetku smyslu v jakémkoli vlastenčení. Netuším, proč bych měl být pyšný na náhodu, že jsem se narodil ve stejné zemi, jako Otto Wichterle nebo Antonín Holý nebo Bára Špotáková, chcete-li — mám z jejich úspěchu obyčejnou lidskou radost a pokud za ním stojí dobře nastavený systém, například dotací na základní výzkum nebo tělovýchovu, mám radost (a prospěch) z jeho fungování. Pýcha obecně není dvakrát zdravá vlastnost, ale budiž, pyšný mohu být na to, čeho jsem dosáhl nebo čemu jsem pomohl já sám. Čemu pomáhají lidé, pro které jsou cizí výkony záminka k pocitu vlastní výjimečnosti?

Důležité životní a společenské hodnoty nacházím někde docela jinde. A za jednu z klíčových mám altruismus. Nejde o pozici, do které bych se narodil, naopak: dlouhá léta jsem býval poměrně přesvědčeným libertariánem a dokonce si prošel obdobím, kdy mi dílo Ayn Randové nepřišlo jako pohádka. Naslouchání odlišným pohledům na svět mi ten vlastní naštěstí rozšířilo a prokrvilo. Je potom paradoxní schytávat nařčení ze snílkovství od lidí, kteří sami tíhnou k utopiím, ať už v nich ruce třímají srp a kladivo nebo jde o ty neviditelné, tržní. Odmítám být utopistou a vnímám a přijímám četné slabiny demokratického systému jako skutečnost, se kterou je třeba neustále bojovat jejich poučeným mýcením, nikoli jeho zbouráním.

Mimozemský koncil se v Mass Effectu zadrhnul na vlastních konzervativních principech, ale to není důvod ho rušit a už vůbec to není důvod se mu mstít. Žádný člověk není ostrovem? Žádný moderní národ není a nemá být ostrovem! Myšlenka galaktického soužití turianů a salarianů a bůhvíkoho ještě je stejně půvabná, jako myšlenka soužití ortodoxních Řeků a skandinávských muslimů a českých ateistů, které od sebe navíc nedělí nic, než kultura. A její mísení je tisíciletími prověřený lék na stagnaci. Dějiny znají tolik období a míst, kdy kulturní křižovatky v čase i prostoru nechávaly pučet geniální objevy a díla, až je mi stydno za ty, kdo proti takovému křížení a hlavně systémům, které ho umožňují, aktivně brojí.

Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!

Vyloženě na zvracení je pak pokrytectví hudrujících obránců křesťanské (a postaru rozparcelované) Evropy. Pro všechno své plivání do směrů, kde nikdy nebyli, zapomínají na jeden z pilířů Ježíšova učení: nastavení druhé tváře. To je obecně schopnost, která naší společnosti schází, a kterou se snažím zvládnout nezávisle na skutečnosti, že víře nejenom katolické jsem se dávno a dalece vzdálil. I proto v klíčovém rozhodnutí z finále Mass Effectu obětuji "naše" ve prospěch nikoli "jejich", ale nás všech, a právě touhle obětí dokážu galaktickému společenství podstatu lidství. Že hra moje rozhodnutí reflektovala v celé jeho šíři bylo kouzelné; že druhý díl tuhle volbu bez uložené pozice v podstatě pominul zůstává jedním z důvodů, proč jsem ho otráveně vypnul a dodnes pořádně nehrál.

Myslet pouze na sebe a svůj dvorek není jen otázka morální nevyspělosti, ale především neschopnosti dohlédnout za špičku svého nosu. Což chápu, že šovinistům a xenofobům různého střihu může činit nemalé obtíže — pro všechny ty nestoudné lži, kterými svou nenávist živí, mají nosy delší přídě samotné Normandy.