Masky

Deset let píšu o hrách s cílem psát o nich tak, aby to koplo do jejich vnímání ze strany široké veřejnosti, ale i samotných hráčů a herních tvůrců. Deset let se snažím vypíchnout momenty, které jsou pro interaktivní médium unikátní, za kterých prožití se hráč nemusí ani v nejmenším rdít, a které se ideálně obejdou bez tisknutí spouští a svistotu čepelí. Teď stojím uprostřed nočního klubu v Hotline Miami a červenám se nejenom krví. Kam kurzor dohlédne leží posekaná, rozstřílená těla. Nedávno jsem četl romantický opis povědomého momentu, kdy někomu z pozice herního novináře vysvětlujete svou práci. Vyhrál jsem světovou válku, zachránil galaxii, jedno město postavil a jiné osvobodil, a teď o tom všem napíšu, protože mě za to někdo sice mizerně, ale platí. Uprostřed floridského masakru mi ovšem naskočí představa něčeho daleko děsivějšího, než je hovor o tuctu virtuálních mrtvol a myši od krve: představa doznání, jak strhující to byl pocit.

Má přitom triviální podstatu — vrazíte do dveří, omráčíte s nimi prvního gangstera, druhého složíte pěstí. Pustí z ruky nůž, ten na první dobu seberete, na druhou zakleknete nad omráčeného a podříznete mu krk. Scénu ohodí první a rozhodně ne poslední rudé pixely. Tohle je začátek, předehra. Ouvertortura. Tucetkrát padnete vy, aby pak tucet nepřátel padlo po vašem zavíření rozkolísanou obrazovkou. Pamatujete brutalitu DreamWebu?pokud ne, vyšel shodou okolností před měsícem jako freeware Hotline Miami je horečka příbuzná, jenom v rychloposuvu videokazety, kterou už si před vámi půjčila celá fronta zákazníků. Kolik z nich usíná s dálkovým ovládáním v ruce? Kolik z nich bere prášky na spaní? Kolik z nich v noci vůbec nespí?

Přijdou momenty, kdy se páska zacuchá a obraz skřípne — pláču do inboxu Marka K., jak trčím na samém závěru v souboji, který mám za krajně nefér. Naučil jsem se odhazovat brokovnice setinu po vyprázdnění komory, naučil jsem se balet s katanou i rozpálenou pánví, ale najednou je mi to k ničemu, protože kazeta nechce dopředu ani dozadu, dokonce ani ven. Tak kde to jsme, ve Videodrome? V břiše nikoli motýlci, ale sarančata. Marek odvětí, že jsem vyměklej!

Snad. James Woods s bouchačkou u hlavy zvolá AŤ ŽIJE NOVÁ HMOTA, já na každý pád volám AŤ ŽIJE AUTORSKÁ HRA. Zvlášť když jsou těmi autory

I put it on when I go lonely

tvůrci nesvázaní přetvářkou, jaké se herní novinář dodnes spíš nevyhne.

P.S. O hudbě, doprovázející výše uvedené, jsem psal do nadcházejícího čísla časopisu Full Moon — špička ledovce důvodů si nejenom šestadvacítku koupit.