Je obtížné mluvit o výjimečnosti Starseed Pilgrim, aniž by člověk nemusel rozbít auru tajemství, na které díl té výjimečnosti stojí. Nejde přitom o vyzrazení pointy nebo příběhového zvratu — spíš bych to přirovnal k návštěvě u Alexandra Fleminga, kterého poplácáte po rameni a řeknete mu Dobře to děláš s tou petriho miskou, dej tomu čas a zachráníš svět.
Dát tomu čas je obecně nejlepší rada, kterou můžete před Starseed Pilgrim dostat. Skepse je na místě, ale stejně tak je na místě zvědavost. Jonathan Blow je sice trochu kretén, ale když napíše
If game critics were really critics, there would be a lot of discussion about Starseed Pilgrim now... instead of AC3 or Tomb Whatever. — Jonathan Blow (@Jonathan_Blow) March 13, 2013
tak to z něj sice nedělá lepšího člověka, ale má recht. Když jsem se kolegům zoufale snažil vysvětlit, proč by měli Starseed Pilgrim věnovat pozornost, zmohl jsem se na rovnice typu
Tetris + Minecraft + Super Mario + Dark Souls
a pak už se jen díval, jak si game critics klepou na čelo. Hra, která svůj obsah neochotně popisuje jako „budování symfonické zahrady“, je ve skutečnosti tím nejlepším simulátorem objevitelství, jaký jsem doposud hrál. Co všechno dokázala moje nejmilejší záležitost uplynulého roku Waking Mars, to Starseed Pilgrim násobí zdánlivou abstrakcí, která má ve skutečnosti velice pevná pravidla — a právě jejich pozvolné chápání (dej tomu čas! dej tomu čas!) a uchopení (čas! čas! čas!) představuje nedílnou součást celého zážitku. Vyměňte Mars kosmonauta Lianga za mimozemský konstrukt kosmonauta Bowmana a dostanete se do prostoru, hlídajícího svá tajemství kamufláží barevného nonsensu.
Poutník z názvu je poutníkem v pravém smyslu slova: roste cestou, kterou mu ale sami budujete. Surovinou je láska, konstantní hrozbou všepohlcující, varhanními tóny mlaskající nicota. Neobejdete se bez světla i tmy a neobejdete se ani bez víry, že výš a dál se vám splní všechna přání. A pozor — tohle není žádná éterická pouť mezi obláčky, která vám ta přání splní výměnou za meditativní přivření očí. Starseed Pilgrim neodpouští žádný přešlap, láká do dveří a ty vám pak bez váhání přibouchne za zády, nechá vás srdečně stoupat do nekonečna, jen aby vás odtamtud shodila do nikam, a když už máte konečně pocit, že jste pány jejího vesmíru, tak teprve tehdy vám ukáže, jak hluboko vede černá díra.
Hlubiny jsou to vpravdě kosmické, tedy chladné, nezvučné a bez možnosti nádechu. Právě v navození zdrcujícího pocitu, že TOHLE PŘECE NEMŮŽU DOKÁZAT, by si hra mohla tykat s Dark Souls. Chyby není jak vrátit, jedno špatné rozhodnutí udělá z dlouhých minut pečlivého postupu vyhozený čas. Určitou, ale rozhodně ne určující roli zastávají štěstí a náhoda, ale pokud jste chytří jako blechy, povedete svého poutníka jistou rukou. Já? Stejně jako Dark Souls jsem Starseed Pilgrim zatím nedokázal dokončit a naopak se hry úspěšně přehrál. Tajemství jejího vesmíru mě ale nepřestává vábit zpátky a už teď mám v hlavě představu dojemného finále, které se nabízí — ale tím spíš bude ve skutečnosti daleko kouzelnější.
Neznám hru, která by v sobě dokázala takhle elegantně snoubit hráčskou svobodu a tvořivost, symboliku i abstrakci, chytlavou herní náplň a poezii okamžiku. Vyjmenoval jsem tu několik konceptuálně příbuzných, ale neznám žádnou hru, jako je Starseed Pilgrim. Co krásnějšího může člověk objevovat, než věci, které nezná?
Žádné komentáře:
Okomentovat