Zima úzkosti

Tak jsme došli. Vlastně to nakonec netrvalo nijak zvlášť dlouho a trvalo by to ještě míň, kdyby hra neměla tendenci každou druhou hodinu spadnout. Víkend v The Banner Saga mi utekl daleko rychleji, než bych od kreslené strategie, ve které nejde nastavit rychlost animací v tahové části, čekal. A teď se nemůžu dočkat, až bude příležitost se vrátit. Proč?

Protože jsem byl příšerný velitel. Pod mým vedením se karavana poslední týdny trápila hlady, pod mým vedením mi zbytečně umírali přátelé, pod mým vedením jsem si nechal zrádce dojít až pod nos a zeptat se mě, jestli náhodou nejsem přehnaně důvěřivý.

Náhodou. V krajině pod sněhovým příkrovem, kterým národy lidí i obrů pospíchají pryč od hrozby národa kamenných čehosi, by jeden doufal, že k sobě rozdílné pohledy na věc najdou cestu. A vlastně i našly, jen se to neobešlo bez spousty trápení. Existuje řada způsobů, jak hráči vymáchat ústa v marastu, ale úsporní autoři si vystačí s hudbou a prozaickým textem. The Banner Saga je v podstatě knížka ze série Vyber si vlastní dobrodružství, proložená chytře navrženými tahovými souboji. A velmi slušně napsaná!

Když říkám autoři, myslím tím studio, vedené bývalými zaměstnanci Bioware. Tedy firmy, která se ve svých eposech snaží rozehrávat niterná dramata zúčastněných postav a místy se to jejím scénáristům dokonce daří — zdaleka nejlíp (i když pořád ne tak, jak si to o sobě myslí) v proklínané dvojce Dragon Age. Nejde jen o slovní ping pong mezi rozdílnými povahami v družině, ale kořeny jejich motivací živené natolik, aby z nich rostla dynamika zajímavější, než kdo se s kým nemusí. S karavanou o kořeny zakopáváte v podstatě neustále a hra navíc roste do košatosti i jazykem. The Banner Saga není Shakespeare, ale o zimě, schvacující fantaskní svět, vypráví prostorem mezi řádky, kam se vejde poetická zkratka i svébytné nakládání s jinak povědomými motivy severských mytologií. Prostor doširoka je hře obecně vlastní, a když jím za skučení sborů vedete svou karavanu, máte čas k chmurnému dumání nad událostmi, které vás potkaly i potkat teprve mají.

Zatímco se kamera p o z v o l n a šinula krajinou a odkrývala další čarokrásná zákoutí, v hlavě jsem se nově objevenými skutečnostmi a vazbami brodil podobně, jako hrdinové sněhem. Počáteční dezorientaci naštěstí vystřídala bázeň i touha poznat místa, kudy cesta přes na pohled velkolepou mapu ve skutečnosti nevede. Víkend je pryč a výprava skončila dřív, než by rozpletla hrozbu, přesahující hranice nalinkovaného putování. The Banner Saga by se podle autorského záměru měla postupně rozrůst na skutečnou ságu, takže už stříhám prapor vstříc pokračování. Úvodnímu dějství přitom neschází konec, naopak! Láme srdce — a vrcholí tím nejsilnějším outrem, jakého lze jediným panoramatem docílit.

Mně navíc zpřelámal srdce stesk po lidech i obrech z neutěšeného davu, táhnoucího rozporům navzdory pod společným praporem, skrze slavná vítězství i zoufalé prohry, skrze momenty tiché radosti i zmaru. Na prapory se tu zaznamenávají události, kterými jejich nositelé prošli, a látka snese leccos. Příšerný velitel?

Skoro každé moje rozhodnutí vedlo z bláta do louže, nebo snad ze závěje na tenký led, jen aby tento vzápětí prasknul. Když jsem někomu otevřel náruč, objal mě smyčkou kolem krku. Když jsme s karavanou obešli konflikt, připravili jsme se o poklad. Když jsem vzal právo do svých rukou, ukázalo se, že jsem ho nikdy neměl. Dilemata rozetnete spíš šestým smyslem a správná rozhodnutí jsou buď mimo dosah selského rozumu, nebo pro jistotu nejsou vůbec, což by mě ve jménu slušně vychovaného herního designu mělo štvát, jenže designérská krutost sem pasuje jako vlci do Markety Lazarové. Facky osudu na vás číhají podél cest, s hladovějící karavanou v zádech je ale obtížné zahazovat naději. Významná místa, jako například posvátné kameny, vidíte už z dálky a můžete předjímat, kdo a čím vás u nich přivítá. S karavanou jdete, s karavanou jste. Ke konci hry jsem neřešil, jak moc záporné číslo mi rozsvítil každý další den bez jídla — řešil jsem, že mi krvácí dvousethlavá rodina.

Od horoucím srdcem, planoucími lasery milovaného Star Commandu si nevybavím strategii, ve které by mi na jednotkách, nota bene zcela abstraktních, takhle záleželo. Postavili jste tank, poslali ho ke všem čertům. Postavili dalších třicet, vyhráli. Pokud bylo člověku nějaké jednotky líto, tak čistě proto, že do jejího získání investoval klíčové zdroje. Ale když je investicí soucit? Ahoj babi!