Předsevzetí

Už delší dobu mám za to, že největším zlem, nebo lépe řečeno jeho původcem, je neinformovanost. Pokud nemáte dostatek informací, nerozlišíte, jak moc jste vzdáleni skutečnosti. Pokud jich máte sice dostatek, ale mizerných, dopadnete ještě hůř, protože vaše zdánlivě informované povědomí o něčem postavíte na ztrouchnivělých základech.

Budu konkrétní: co víte o Hebronu? Pokud jste na tom byli jako já, to jméno vám něco říkalo, dokázali jste ho píchnout někam do Palestiny, ale vlastně jste si nebyli tak úplně jistí. Palestina obecně mi asociovala Gazu, nešťastnou nudli na západě Izraele, a jak se to nejenom v té Gaze přesně má a kdo komu co dluží, o tom jsem měl ponětí velice vágní: Palestinci jsou ti, co se vyhazují do vzduchu, a Izraelci ti, co se tomu sice ostře, ale přece pochopitelně brání.

Hebron mi vždycky zněl jako jedno z ohnisek výše uvedeného. Pokud jste na tom byli jako já, to jméno jste poprvé zaslechli v kontextu nějakého průseru. V roce 2005 tam izraelští vojáci zastřelili nedoslýchavého starce, který nereagoval na jejich pokyn. V roce 1983 podřízla parta Palestinců krk židovskému studentovi. V roce 1929 tamní arabská komunita na základě falešných zvěstí (tedy mizerných informací) o masakrech v Jeruzalémě pobila sedmašedesát Židů. V roce 2012 zastřelila izraelská hlídka palestinského kluka, který na ni vytáhl plastovou pistolku. V roce 1994 do, tehdy ještě jednotné, Jeskyně patriarchů nakráčel izraelský osadník s útočnou puškou Galil a spustil palbu do klečících muslimů. Postřílel jich devětadvacet, než ho kdosi trefil hasičákem a dav následně ubil. Od té doby má Jeskyně oddělené vstupy i prostory k modlitbám.

Sedíme před ní na obrubníku a čekáme, až to jinak milého arabského náhončího přestane bavit a vzdá svou snahu vnutit se nám jako průvodce. Od manželky dostává na cestu cigaretu, vzápětí ho střídá zhruba desetiletý kluk, recitující příběh, jak to tu má těžké a proč potřebuje tolik a tolik šekelů. Dostane jich od nás pět a žvýkačku navrch. Poděkuje, zmizí. Chvíli ještě probíráme patriarchy.

„Hej, vy tam, je všechno OK?“ ozve se od izraelské posádky u vstupu. Palec nahoru, přikyvujeme. Všechno je OK, prošli jsme tržištěm v arabské části města do té židovské bez jediného škobrtnutí, pokud tedy nepočítám popruh batohu, skřípnutý v osiřelém turniketu. Hlouček izraelských vojáků nám ukazuje cestu k autobusové zástavce, zatímco jim nad hlavami volá muezzin k modlitbě a opodál sedící kočka mhouří oči do klesajícího slunce.

Hebron, prominentní bojiště izraelsko-palestinského konfliktu.

Je nepochybné, že pokud v Hebronu žijete, musíte bezpečnostnímu napětí ten život přizpůsobit. Z uzavřených ulic vymizel úplně, Židé (kterých je ve městě zhruba sedm stovek) jsou od Palestinců (těch tu žije kolem dvou set tisíc) stíněni vyhláškami i armádou. Namátkové prohlídky a buzerace jsou rutina, potřebné papíry nosíte v kapse, na kterou dosáhnete i s nohama od sebe. A jednou za čas se stane něco ošklivého, tak jako jednou za čas v Praze někoho srazí auto. Čistě z hlediska pravděpodobnosti nějakého mrzení se riziko života v Hebronu kryje s cestou po D1. Jediná rána, kterou jsme tam během naší zastávky slyšeli, byl kluk, dupající po prázdných kartonech.

Dá se pochopit, že informace scházejí, případně jsou pokřivené v zemi, která je od konfliktu zcela odtržená, ale na celém blízkovýchodním patu je nejsmutnější, jak málo o něm vědí samotní jeho aktéři. Pro každodenní incidenty neexistuje spravedlivé rozhřešení, a pokud by je chtěl člověk lineárně rozmotávat s cílem najít prapůvodního viníka, uškrtil by se na downward spiral krvavé historie (respektive narazil na skutečnost, že rezoluce z roku 1947 byla ze strany Spojených národů citlivá k nezměrné tragédii holokaustu, ale zoufale necitlivá ke zdejším reáliím). Celý svár nicméně jedna objektivní pravda pokrývá: násilí tu plodí jen další násilí.

Je ostudné vyhazovat se do povětří a brát s sebou anonymní civilní oběti. Je ostudné chovat se k národu, který jsem z diskutabilních pohnutek vyhnal z jeho domovů, jako k podlidem. A protože Izrael se na rozdíl od Palestiny netopí v bídě, ba naopak, mám za to, že míč kompromisu (nebo velkorysosti, chcete-li) je především na jeho straně — nemá jak obhájit výstavbu ilegálních osad na palestinském území, a už vůbec nemá jak obhájit systémové ponižování Arabů, živící pouze jejich nenávist. Ve světle vlastní zkušenosti s antisemitismem nejenom nacistického Německa působí repete vůči Palestincům (a nejenom jim) jako holé šílenství.

Palestinci by potřebovali svého Gándhího a Izraelci? Informace.

Hebron mají, na rozdíl ode mě, co by demonstrant v kufíje / osadník kamenem dohodil, ale když se pak vracíte domů, na letišti z vás v rámci rozlučkového výslechu mimoděk tahají, jak to vlastně na Západním břehu vypadá. Izraelci neví. Na část palestinského území mají (Izraelem) zakázáno vstoupit, na zbytek, osetý preventivními výstrahami o vlastním nebezpečí, si troufnou tak možná v neprůstřelném autobusu propagandistických zájezdů programu Birthright. Strach alespoň chápu: jakkoli stojím mimo oba znepřátelené národy, do Hebronu jsem si obavy vezl v kapse. A na vlastní oči viděl, jak přestřelené byly.

Žádné cizí kultury není potřeba se bát tolik, jako nedostatku informací o ní, protože takové vakuum je v našem vesmíru automaticky vyplňováno xenofobními dojmy. A když mluvím o xenofobii, tedy strachu z neznámého, nekážu ze slonovinové věže, ale ukazuji na sebe. Doteď jsem si nezvykl na dotírání ziskuchtivých Arabů, doteď mi není sympatické jejich vzájemné hulákání, protože na středoevropana působí neurvale. Jenže vyvozovat o kultuře cokoli hlubšího, jen protože se v ní pro nějaký marginální znak necítím svůj? To je past, ze které je potřeba se rozumem vysmeknout. Ostatně, co říkal Masaryk naopak o Židech: Že jen rozumem bojoval s opovržením, které mu vůči nim bylo v mládí vštípeno. Proviněním není se jako xenofob narodit — to je nám, bohužel, od přírody dáno —, ale jako xenofob dospět. Bez kontaktu se skutečností, kterou mediální zkratka z principu (a v horším případě rovnou záměrně) zkresluje, je to naneštěstí až příliš snadné. Zvlášť uprostřed kultury s gustem kádrující etnika, o kterých si informace cucá z prstu.

Až zase uslyšíte o nějakém průseru v Hebronu, Gaze nebo třeba v Jeruzalémě, nepůjde přitom ani o špičku ledovce, číhajícího tu v cestě míru. V zahradě Getsemanské mají slovo MÍR vyskládáno z kamenů, stojí na úpatí Olivetské hory naproti hradbám Starého Města. Projdete jednou z jeho sedmi otevřených bran a ocitnete se uprostřed svébytného vesmíru mimo prostor i čas, okupovaný skepsí z nekonečného trápení zúčastněných národů. Staré Město je míchá způsobem, který se ještě před hradbami nezdá možný, ale jak jste uvnitř, stačí zahnout za roh a ryk muslimského tržiště vystřídá ticho křesťanské čtvrti, vůně se prolínají jako vyznání místních i poutníků, a když jsem chvíli pozoroval černocha v jarmulce, jak si nevzrušeně vykládá s arabským kadeřníkem, zatímco kolem procupitala skupina františkánek, bylo mi za veškerý střet nároků na zemi zaslíbenou prostě jen stydno.

I Starým Městem pochopitelně jiskří napětí, promítá se do hrdých graffiti Ka'by a hojně přetíraných nápisů v arabštině, hebrejštině i angličtině („Palestine has its limits!“), a jediná jiskra tu dokáže zapálit leccos: druhou intifádu nastartoval mimo jiné zpupný výlet Ariela Šarona na Chrámovou horu. Jenže v každodenním životě jde o společenství, které spolu lidsky vychází, které spolu žije – už jen z úcty k historii, jaké je ve spleti uliček napěchováno tolik, že Ježíš, paradoxně jedna z mála historicky doložených postav, kolem kterých se náboženství točí, je tu spíš poznámka pod čarou a Via Dolorosa v podstatě Nerudovka.

Toulal jsem se Starým Městem a toužil vyzkoušet každou odbočku, každé schody ukryté za pootevřenými dveřmi něčího domu, každý průchod ztrácející se na dvorcích, kde by nebylo slušné zevlovat. Na jeden takový jsem ale zabloudil cestou přes protější Olivetskou horu. Barvy prádla, rozvěšeného na terase otřískaného činžáku, mě vlákaly do úzké uličky, pokračující podél vypáleného sklepa až na smetím posetý dvůr, kde jsem polekal dvě arabská děcka. Proběhly kolem mě a zmizely z dohledu, jen aby se vzápětí objevily v doprovodu nejspíš jejich tatínka. Rovnou se mě zeptal, proč tu fotím, protože nepřehlédl mobil, kterým jsem si barvy i smetí natáčel. Odpovídám, že jsem turista, chtěl vědět odkud. Řekl jsem i to a omluvil se, že lezu na cizí dvůr. Vysvětlil mi, že si fotografování nepřeje, protože „jsme Arabové, víte.“

Už ano. Arabové, kterým cizí dějiny sebraly půdu pod nohama, a tu zbylou teď Izraelci obehnali zdí, za kterou se vydávají ukazovat si z neprůstřelných oken, jaký u sebe mají ti Palestinci svinčík. Naposledy jsem zadrmolil omluvu, muž se rozloučil přikývnutím a já vyrazil zpátky, přes největší židovský hřbitov na světě. Cítil jsem se trapně, ale pak mi výhled připomenul pravý důvod, proč se ve Svaté zemi cítit trapně. Národ se přetahuje o mytický kopec, člověk trpí.

Nikdo nemáme nařízeno polknout obavy a z neprůstřelnosti svého dosavadního uvažování vystoupit. Pokud ale chceme, aby naše povědomí o světě stálo na něčem skutečnějším, než jsou plané dojmy a zavádějící novinové titulky, musíme si takovou odvahu, nebo alespoň vědomí její potřebnosti, upřímně předsevzít.