Tak se jmenuje svět pentalogie Quest for Glory, ale tentokrát jsme v záložce ♪, takže bude řeč — o opeře! Glorianu složil Benjamin Britten („ten z Moonrise Kingdom“) o Alžbětě I. pro účely korunovace Alžběty II., ale pochodil jako Armada Invencible u Gravelines: dílo, ve kterém je královna zmítána pochybnostmi a nechává si zpívat o útěku pryč od lidí i odpovědnosti za ně, se pro slavnostní chvíle, skvostným fanfárám navzdory, tak úplně nehodilo.
O půl století později už je Brittenova práce dávno oproštěna od původních nároků a snad i díky tomu dozrála natolik, aby se dalo mluvit o nedoceněném kusu. Britten a opera rovná se Peter Grimes, ale tomu jsem, ostuda, nepřišel na chuť, zatímco Gloriana mě nadchla na první dobrou. Ta se odehrála v rámci jednoho z předloňských představení v Národním, kam jsem si vyrazil výjimečně bez doprovodu — mám ve zvyku tahat na operu své operou netknuté okolí a sledovat, co se stane. Málokdy něco, ale v několika případech hodně.
Jeden konkrétní se mému garde přihodil na Rinaldovi (o kterém je to na delší povídání, k jakému jsem zatím nesebral kuráž). Rinalda jsem viděl hned čtyřikrát a navábil na něj dvojnásob kamarádů, lásek a obecně lidí, u kterých jsem dychtil vědět, jak (a jestli vůbec) na ně všechna ta barokní nádhera zabere. Ve Stavovském, kde Händelův tři sta let starý blockbuster hrálo milované Collegium 1704, zabrala v nenápadné chvíli, kdy mému doprovodu, do té doby spíš ospale poposedávajícímu na místě, secvakl s vlastní zkušeností jeden z mnoha triviálních obratů o lásce. Najednou už zpěv nebyl jen ječení, najednou se hlava začala soustředit na emoce, které hudba archaickým způsobem vyjadřovala. Najednou bylo mihotání svíček víc než pouhá dekorace.
Kdy mi v hlavě secvakla Gloriana? Měla to samozřejmě snažší, protože zní všelijak, jenom ne archaicky. Co se zájmu týče mě strhla nejenom poutavá scénografie, ale hned úvod rytířského klání:
Britten mi, v tom nejlepším slova smyslu, vařil staronovými melodiemi krev už od začátku: užíval jsem si, že poslouchám harmonie, které mi zněly povědomě, ale nikdy předtím jsem je neslyšel. Jenže ta pravá láska, ten moment, kdy se mi zastavil vesmír a existovali jsme jenom já a hudba, doléhající na druhou galerii, přišel až před koncem prvního dějství. Hrabě z Essexu zpívá královně píseň na obveselení, ale Alžběta ho odmávne, protože chce slyšet něco duchaplnějšího.
A tak se i stane.
Klíčový byl přechod z nálady do nálady — Essexova nečekaná melancholie mi brnkla o nejniternější struny a jak se s violou spustí do then might he sleep secure? Ty bláho, to se mi zježily i chlupy, které nemám. Dnes je tahle árie jednou z mých nejmilejších vůbec a vracím se k ní, i když jsem dávno zapomenul zbytek dojmů z tehdejšího večera.
Už proto živě přemítám o blížících se reprízách: Národní divadlo uvede Glorianu 11. a 16. února. Koho vzít? Vás! Pokud budete mít cestu kolem a opery se neštítíte, nenechte se přemlouvat. A pokud se opery štítíte, případně jen obáváte? Ospalé poposedávání vás zcela určitě nemine (Brittenovi i režii na mnoha místech padá řetěz), ale šance, že vám něco secvakne, za takové riziko myslím stojí.
Žádné komentáře:
Okomentovat