#1

Byla řeč o Židech, bude i nadále. Když se čestným předsedou vašeho fanklubu stane Albert Einstein, děláte nejspíš něco dobře. Ernest Bloch dělal hudbu a dělal ji skvěle. Historie si ho bude pamatovat skrze hebrejskou rapsodii Šlomo, se kterou si v encyklopediích pojistil přídomek "židovský skladatel", ale já nezapomenu, jak jsem Blocha slyšel poprvé: skrze první tóny jeho prvního klavírního kvintetu. Samé jedničky? S hvězdičkou, ale už ne nutně Davidovou.

Bloch ve skutečnosti náboženství spíš obcházel, a pokud pro něj judaismus hrál roli, tak především skrze spirituální, nikoli institucionální nebo židovskou rovinu (navzdory tomu, že jedna z jeho symfonií nese lakonický název Izrael). První kvintet je čehokoli podobného prostý — první kvintet především začíná takhle:

Možná to skrze ten černočerný hukot neslyšíte, ale takhle zní začátek vášně. Před čtyřmi lety jsem zjistil, že takovou hudbu potřebuju slyšet v její celistvosti, a koupil svou první nahrávku klasiky.

Vybíral jsem víceméně podle přebalu, ale byla to trefa, ověnčená nadšenými kritikami. Digitální verze mě tehdy vyšla na osm liber, čtrnáct jsem o rok později vysolil za CD. Kdykoli se vzedme jeden z vrcholů úvodní věty

přijde mi to pořád zatraceně málo. Bezmála sto let starou skladbu netíží ani milimetr prachu, snad proto, že otevírá v takovém kvapu. Čtyři ústřední tóny, ustavené první větou, se stávají tím mistico v následujícím andante a pomohou mu se v jednu chvíli překlopit

do srdečného rozpřažení. Drama ale povolí jen na chvilku, protože tahle černota jen tak nepouští, nebo vlastně ano — tuš, vpíjející se do dalších listů notového papíru.

A to jsme, prosím pěkně, pořád u andante, což si allegro energico pochopitelně nenechá líbit!

Třetí věta je nejdelší a v rámci její turbulentní čtvrthodiny existují místa, kde Bloch napětí uvolňuje a nechává své motivy protáhnout se jako kočky.

Vždycky to ale trvá jen chvíli, vždycky cítíme, že meziválečnému oddechu ten dech brzy odejde. Že to nedopadne dobře? Je březen 1923 — víme, že to nedopadne dobře. Blocha od vzdouvajícího se antisemitismu dělil Atlantik, ale když se, vášnivý fotograf, s Leicou procházel mezi svými milovanými stromy, nejspíš už tušil. Co mu zbývalo? Víra.

O té jsem mluvil vloni na Vánoce, teď už jen dodám, čemu věřil sám skladatel.

„My faith is in justice... on earth, on the right of each man to live his life as decently and usefully and giving to the community what he has to give, according to his gifts, his forces. This is the great idea of our great prophets, and also, in many ways the ideals of other races, like Confucius, Buddha and Christ.“

Jako bych ho v té hudbě slyšel.