Pýcha a předsudky

Je příznačné, že budova Rudého práva mezi Florencem a Masaryčkou, krom jiného i kulisy filmu Pouta, už něco času nestojí, protože i jeden z časopisů, který tam seděl po Právu (pun not intended), a se kterým se následující povídání pojí, taky nechali zbourat — a bohužel na jeho místě nevzniklo nic nového. Next Level byl solidní pokus o dospělé a přesto nadšením tažené médium, co bohužel nedostalo šanci pořádně se nadechnout a jakkoli lze chápat přechod jeho někdejšího šéfredaktora na druhou stranu barikády, nikdo mi nevymluví, jak tím zdejší herní scéna notně tratila. Napsal jsem pro Farida S. jediný článek, recenzi prvního Mass Effectu. Dočtete se v ní, že

Čím si mě autoři získali nejvíc, je odvaha, s jakou ze své hry vytvořili nepokrytou oslavu lidské civilizace a lidství vůbec.

a právě motiv člověčího hledání se v galaktické pospolitosti mi i zpětně přišel jako páteř celého dobrodružství. Laserové pušky a mimozemské záhady a posádka Normandy, to všechno byla stafáž pro velkolepou space operu o začlenění nevyspělé civilizace do rozvinutého celku. A tady se mi zcela okatě nabízí analogie s naším vstupem do Evropské unie. Aniž bych v nejmenším tvrdil (a aniž by existovala šance, že mi to stejně nebude povrchně předhazováno), že je Unie svatá, její principy a dosavadní fungování mě utvrzují v přesvědčení o správnosti celého projektu a také o správnosti federalizace, protože zatímco jinde se někdo třese strachy z "rozpouštění kostky cukru", já nevidím ani špetku smyslu v jakémkoli vlastenčení. Netuším, proč bych měl být pyšný na náhodu, že jsem se narodil ve stejné zemi, jako Otto Wichterle nebo Antonín Holý nebo Bára Špotáková, chcete-li — mám z jejich úspěchu obyčejnou lidskou radost a pokud za ním stojí dobře nastavený systém, například dotací na základní výzkum nebo tělovýchovu, mám radost (a prospěch) z jeho fungování. Pýcha obecně není dvakrát zdravá vlastnost, ale budiž, pyšný mohu být na to, čeho jsem dosáhl nebo čemu jsem pomohl já sám. Čemu pomáhají lidé, pro které jsou cizí výkony záminka k pocitu vlastní výjimečnosti?

Důležité životní a společenské hodnoty nacházím někde docela jinde. A za jednu z klíčových mám altruismus. Nejde o pozici, do které bych se narodil, naopak: dlouhá léta jsem býval poměrně přesvědčeným libertariánem a dokonce si prošel obdobím, kdy mi dílo Ayn Randové nepřišlo jako pohádka. Naslouchání odlišným pohledům na svět mi ten vlastní naštěstí rozšířilo a prokrvilo. Je potom paradoxní schytávat nařčení ze snílkovství od lidí, kteří sami tíhnou k utopiím, ať už v nich ruce třímají srp a kladivo nebo jde o ty neviditelné, tržní. Odmítám být utopistou a vnímám a přijímám četné slabiny demokratického systému jako skutečnost, se kterou je třeba neustále bojovat jejich poučeným mýcením, nikoli jeho zbouráním.

Mimozemský koncil se v Mass Effectu zadrhnul na vlastních konzervativních principech, ale to není důvod ho rušit a už vůbec to není důvod se mu mstít. Žádný člověk není ostrovem? Žádný moderní národ není a nemá být ostrovem! Myšlenka galaktického soužití turianů a salarianů a bůhvíkoho ještě je stejně půvabná, jako myšlenka soužití ortodoxních Řeků a skandinávských muslimů a českých ateistů, které od sebe navíc nedělí nic, než kultura. A její mísení je tisíciletími prověřený lék na stagnaci. Dějiny znají tolik období a míst, kdy kulturní křižovatky v čase i prostoru nechávaly pučet geniální objevy a díla, až je mi stydno za ty, kdo proti takovému křížení a hlavně systémům, které ho umožňují, aktivně brojí.

Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!

Vyloženě na zvracení je pak pokrytectví hudrujících obránců křesťanské (a postaru rozparcelované) Evropy. Pro všechno své plivání do směrů, kde nikdy nebyli, zapomínají na jeden z pilířů Ježíšova učení: nastavení druhé tváře. To je obecně schopnost, která naší společnosti schází, a kterou se snažím zvládnout nezávisle na skutečnosti, že víře nejenom katolické jsem se dávno a dalece vzdálil. I proto v klíčovém rozhodnutí z finále Mass Effectu obětuji "naše" ve prospěch nikoli "jejich", ale nás všech, a právě touhle obětí dokážu galaktickému společenství podstatu lidství. Že hra moje rozhodnutí reflektovala v celé jeho šíři bylo kouzelné; že druhý díl tuhle volbu bez uložené pozice v podstatě pominul zůstává jedním z důvodů, proč jsem ho otráveně vypnul a dodnes pořádně nehrál.

Myslet pouze na sebe a svůj dvorek není jen otázka morální nevyspělosti, ale především neschopnosti dohlédnout za špičku svého nosu. Což chápu, že šovinistům a xenofobům různého střihu může činit nemalé obtíže — pro všechny ty nestoudné lži, kterými svou nenávist živí, mají nosy delší přídě samotné Normandy.

Masky

Deset let píšu o hrách s cílem psát o nich tak, aby to koplo do jejich vnímání ze strany široké veřejnosti, ale i samotných hráčů a herních tvůrců. Deset let se snažím vypíchnout momenty, které jsou pro interaktivní médium unikátní, za kterých prožití se hráč nemusí ani v nejmenším rdít, a které se ideálně obejdou bez tisknutí spouští a svistotu čepelí. Teď stojím uprostřed nočního klubu v Hotline Miami a červenám se nejenom krví. Kam kurzor dohlédne leží posekaná, rozstřílená těla. Nedávno jsem četl romantický opis povědomého momentu, kdy někomu z pozice herního novináře vysvětlujete svou práci. Vyhrál jsem světovou válku, zachránil galaxii, jedno město postavil a jiné osvobodil, a teď o tom všem napíšu, protože mě za to někdo sice mizerně, ale platí. Uprostřed floridského masakru mi ovšem naskočí představa něčeho daleko děsivějšího, než je hovor o tuctu virtuálních mrtvol a myši od krve: představa doznání, jak strhující to byl pocit.

Má přitom triviální podstatu — vrazíte do dveří, omráčíte s nimi prvního gangstera, druhého složíte pěstí. Pustí z ruky nůž, ten na první dobu seberete, na druhou zakleknete nad omráčeného a podříznete mu krk. Scénu ohodí první a rozhodně ne poslední rudé pixely. Tohle je začátek, předehra. Ouvertortura. Tucetkrát padnete vy, aby pak tucet nepřátel padlo po vašem zavíření rozkolísanou obrazovkou. Pamatujete brutalitu DreamWebu?pokud ne, vyšel shodou okolností před měsícem jako freeware Hotline Miami je horečka příbuzná, jenom v rychloposuvu videokazety, kterou už si před vámi půjčila celá fronta zákazníků. Kolik z nich usíná s dálkovým ovládáním v ruce? Kolik z nich bere prášky na spaní? Kolik z nich v noci vůbec nespí?

Přijdou momenty, kdy se páska zacuchá a obraz skřípne — pláču do inboxu Marka K., jak trčím na samém závěru v souboji, který mám za krajně nefér. Naučil jsem se odhazovat brokovnice setinu po vyprázdnění komory, naučil jsem se balet s katanou i rozpálenou pánví, ale najednou je mi to k ničemu, protože kazeta nechce dopředu ani dozadu, dokonce ani ven. Tak kde to jsme, ve Videodrome? V břiše nikoli motýlci, ale sarančata. Marek odvětí, že jsem vyměklej!

Snad. James Woods s bouchačkou u hlavy zvolá AŤ ŽIJE NOVÁ HMOTA, já na každý pád volám AŤ ŽIJE AUTORSKÁ HRA. Zvlášť když jsou těmi autory

I put it on when I go lonely

tvůrci nesvázaní přetvářkou, jaké se herní novinář dodnes spíš nevyhne.

P.S. O hudbě, doprovázející výše uvedené, jsem psal do nadcházejícího čísla časopisu Full Moon — špička ledovce důvodů si nejenom šestadvacítku koupit.

Bůh nehraje v kostky

Silný týden. V pondělí umřel Elliot Carter, o kterém vám kromě věku — bylo mu 103 let — neřeknu zhola nic, protože se s jeho hudbou teprve chystám potkat. Ve středu končil v New Yorku festival věnovaný Johnu Cageovi, shodou náhod skladatelovou skladbou 103. Shodou dalších náhod jsem se v pátek večer ocitl v odsvěceném kostele sv. Vavřince, kde se hrála skladba Cageovi věnovaná: For John Cage od Mortona Feldmana. Toho doma poslouchám poměrně často a obvykle na dobrou noc, čímž se odkopávám k doznání, že tu hudbu vnímám spíš povrchně. Vlastně si ani nedovedu představit, že bych třeba takové Triadic Memories, kde klavír ospale střídá tóny zdánlivě bez jediného klíče, poslouchal po celou dobu jejich trvání soustředěně. A nedovedu si to představit ani po pátečním večeru.

Bylo to poprvé, kdy jsem Feldmana slyšel v živém provedení a skladba neměla pocitově do klavírních triád daleko, jenom si mezi sebou posílal noty klavír s houslemi a ty housle jich spoustu hrály "falešně". Vytržená z kontextu nočního rozjímání mi taková hudba najednou přišla nejenom neuchopitelná, ale dokonce prázdná. Vždyť je to celé nahodilé! Dřepěl jsem na židli a přes prvotní zaujetí se brzo neubránil dlouhé chvíli. Snažil jsem se příliš nevrtět a začal pozorovat okolní publikum. Mladá dvojice přede mnou se držela za ruce a občas si věnovala dlouhý, neproniknutelný pohled. Přemýšlel jsem, jestli v něm visí hluboké zaujetí nebo výčitky. Minimálně chlapec se ale zdál, že ve skladbě slyší to, co mně uniká: pohazoval hlavou do neexistujícího rytmu, některé momenty si pro sebe oddirigoval. Na protějším konci sálu jsem v mezičase očima pravidelně potkával staršího pána, který byl do hudby pohroužen zcela a úplně a své oči blaženě přivíral, až jsem nejdřív myslel, že klimbá, aby je pak je otevřel dokořán a skoro mu zářily rozechvěním.

Vybavil jsem si, za jak pitomé mám myšlenkové zkraty na ose NEROZUMÍM — ODMÍTÁM, okřiknul své zívající já a konejšil ho nálezem, že s některou hudbou se mi možná báječně padá do mrákot, ale na její koncertní provedení jednoduše nemám dostatečný hudební vhled (vslech?). A zhruba v téhle fázi, kdy se mi neproniknutelná dvojice a rozechvělý pán omrzeli, jsem dosáhl satori skrze útvar z nejbanálnějších — vlákno pavučiny.

Viselo zachycené do proluky sloupu, vedle kterého jsem počítal čas do konce více než hodinové skladby. Vlákno jemně vlálo, jak se do něj opíraly neviditelné proudy vzduchu, občas se celé zhouplo tam a zase nazpátek, a můj pohled ho uchopil, protože nic zábavnějšího v tu chvíli nenašel. Nepustil se ale z důvodu podstatně poutavějšího: vlákno se pohybovalo v kouzelném souladu s hudbou. Housle natáhly tón, vlákno se líně napnulo. Klavír zasekl hlubokým akordem, vlákno zvadlo. Takhle to pokračovalo několik minut, a i když souladu nárazově vypomohla moje představivost, pavučinová choreografie si držela vysokou úroveň. Čas se mi přestal vléct, ale naopak se rozutekl kamsi do pryč, kde ho nebylo třeba pobízet kratochvílemi. A mě napadlo: co všechno se muselo stát, aby k výše zmíněnému okouzlení mohlo dojít?

Začal jsem tu pavučinu nahodilostí rozplétat a za doprovodu Feldmanovy hudby vedla moje myšlenky přes stavitele zdiva a vynálezce malty až po evoluční zásahy, které z pavouků udělaly pavouky a z lidí bytosti schopné vnímat světlo a zvuk a spojovat si to celé do vlastních konstrukcí a vzorců. Je to tedy ještě nahodilost, když si vyžádala tolik snahy? Bylo by odvážné tvrdit, že šlo o snahu cílenou — dělníci samozřejmě nestavěli sv. Vavřince proto, abych tam mohl mrznout a nudit se u Feldmana, a pavoukům je naše pinožení doslova u zadnice. Absence plánu ovšem neubírá nic zázraku jeho naplnění. Autora skladby dohledáme snadno, autorem náhody je nakonec člověk sám, což mi opatrně ladí s laickým ponětím o kvantové fyzice, ale tak daleko si netroufám své úvahy pustit a zůstanu v bezpečí laické teologie. Každý v sobě tvůrcem, každý v sobě bohem? S potleskem vyběhl zpoza zdiva i autor pavučiny.

Je nedělní poledne, doma mi hraje For John Cage. Ze záznamu, bez vrzání neposedného publika a lezavé zimy kostela možná odsvěceného, ale i tak naplněného božskou přítomností, ať už ji člověk odečetl z tváří zamilované dvojice nebo povzneseného pána nebo prachobyčejné pavučiny. Že mi ta skladba přišla nijaká? Je náhodou skvělá.