Sworcery aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád trigonometrii

Jsou čtyři ráno, v Los Angeles sedm večer. Čekám na videomateriály od kolegů z výstavy, která ve městě probíhá. Týká se her, snad je to i největší herní akce roku, ale po spolumoderování úvodních konferencí postrádám pocit, že by mělo jít o hry, které hraju a kterých si cením já. Kluci se zatím nehlásí, takže mám prostoj na jednu takovou.

Docenit samozvané herní "épéčko" Sword & Sworcery mi přitom trvalo zhruba čtvrt roku — tak dlouho jsem na něj nechal na Steamu digitálně prášit od chvíle, kdy jsem ho tam za kilo koupil, pár minut zkoušel a zklamaně odhodil. Estetikou mě sice oslovilo okamžitě a recenze původní applovské inkarnace říkaly věci, na jaké slyším, ale praxe se zdála banální: vedete bojovnici možná kouzelným, ale prázdným světem, kde dvojklik nárazově otevírá stručnou expozici. Absolvoval jsem souboj, založený na střídání meče a štítu. A hra se mi neustále podbízela, abych ji nechal konkrétní momenty přeposlat na svůj twitter.

Ať si rozumíme — nenávidím to. Twitter je inspirativní služba, moje nejoblíbenější z těch novodobých sociálních, protože přibližuje k informacím, ale také k uvažování lidí, kteří mě zajímají. Zároveň pobízí nějakou takovou inspiraci, destilovanou limitem znaků na samou její podstatu, vracet zpátky. Automatizované hlášky, sloužící jako grátis marketing, mě inspirují tak možná k tomu, aby dál kynula moje dávno hypertrofovaná averze k reklamě. Pokrčil jsem rameny a hru vypnul.

Za ty tři měsíce naštěstí převážil pocit, že si nechávám utéct něco, co jsem tak úplně nepobral. Sworcery nejenže pracuje s originální výtvarnou stránkou, ale píše fantasy abecedou tumblr.com a mytickou melancholii rozrušuje konstantním bouráním čtvrté stěny. Těkavý autorský úmysl připomíná filmy Wese Andersona, se kterými hra ostatně sdílí hipsterskou mízu (její soundtrack pořídíte i na kazetě, prokrista), ale celuloidu se dotýká konkrétně když cituje postavy z Twin Peaks a posléze i hudební podsvětí Fire Walk With Me, kam Angelo Badalamenti utopil démonický basový motiv

a Jim Guthrie ho po svém následoval:

A to jsme stále uvnitř hry, kde ženská hrdinka odvrací zhmotnělé zlo, jehož pojmenování se podezřele kryje s Glagolskými mšemi (anglicky "mass") Leoše Janáčka. Psal jsem, že hudba a hry nemají tendence se protínat?

Sworcery tne do nesourodých prvků a jakoby zázrakem z toho tryská koherentní zážitek. Muž s doutníkem, snad vypravěč, mluví o experimentu, ale jeho uspořádání je do posledního pixelu pečlivě připravené a svědčí o hloubavém tvůrčím záměru. Další postavy (dřevorubec se svým psem, jeho dcera) s vámi skrze takzvanou Megatome sdílejí svá hnutí mysli, ať už jsou to postřehy, metafyzické komentáře nebo prostě štěkot. Mluvil tu někdo o sociálních sítích? V dobarvení podle všeho kavkazské krajiny toho spoustu odpracuje zvuk: nad horskou lávkou rozfouká vichr, uprostřed začarovaného háje cinká světluškami, hučí vodopády. Guthrieho podkres je kongeniální a na určitých místech dosahuje extatických hodnot. Přeháním? Pokud ano, tak neúmyslně, protože odemykání (nebo jak to nazvat) prvního trigonu patří jenom díky tepu geometrického srdce a gradující syntezátorové lince mezi setkání, vpálená do mé paměti tím nejsilnějším laserem.

Toto se líbí uživateli Link.

V tu chvíli se přitom neděje víc, než bylo uvedeno jako banalita: meč, štít. Protivníkem je abstrakce, ze které se snažíte odečíst okna pro útok a obranu. Kouzlení, tedy to "sworcery" z názvu, bylo vyšetřeno na hádanky z repertoáru Amanity: hrdinka pokleká a manipuluje místy na obrazovce, kdy rozhoduje správné pořadí, rytmus, manévr kurzorem. Počítačová verze je logicky ochuzena o dotykovou rovinu, ale ta se mi nezdá podstatná — vtažení do scény je obstaráno tím, co vidíte a slyšíte. Poplatnost původnímu ovládání má jedinou vadu, zdržuje. Při záseku je cestování mezi obrazovkami martýriem, protože jejich obsah se mění jen minimálně a hledat v nich místo, které vás posune dál, může být k vzteku.

Sworcery přitom pobízí k trpělivosti vpravdě nebeské, když svou nejzenovější kartu zahraje s nutností čekat na určité fáze Měsíce, za kterých promění klíčová zákoutí. Hlídání data jde systémově obejít, ale hra to pozná a označí vás za podvodníka. Jedinou "čistou" alternativou je vyvolání časového paradoxu a vzhledem k situacím, které díky němu uvidíte, můžu tuhle variantu srdečně doporučit (ptejte se po medvědovi).

Stejně srdečně pak doporučím i do nadcházející středy aktuální a zatím vůbec nejvýživnější Humble Indie Bundle, jehož součástí jsou spolu se Sworcery další hry, které nedbají na střední proud a tahle nedbalost je vynáší do nebes. Cenu si určujete sami, přebitím průměrné nabídky nakoupíte kompletní balík. Nemám sebemenší potřebu uctívat retro pro retro, ale Sworcery zachází dál a naoko postaru kouzlí odvážnou herní modernu.

Ano, tak.