Stařec a hoře

Pochopím, když se alkoholik nechová racionálně. Pochopím, když se tak nechová chlap, kterého nepřestává pronásledovat smrt jeho ženy a dítěte. Max Payne ale není otrokem chlastu a pocitu viny, Max Payne je otrokem líného scénáře, který svou bezradnost svádí na hrdinu a čeká, že mu to pro samoúčelné obrazové prostocviky budete žrát.

Tleskám snaze vzít nadčlověka (tedy Maxe, jak ho známe z prvních dvou dílů) a přesadit ho do reality, v jaké zestárne, ztratí soudnost i sebevědomí a nechá se vláčet okolnostmi, které mu nedávají sebemenší smysl. Naneštěstí ale nedávají smysl ani hráči, a pokud tento tvrdí, že na příběhu přece u střílečky nezáleží, potom bych rád věděl, čím si krátil čas, když hra dlouhé minuty mezi akcí nějaký příběh vyprávěla. Já skřípal zuby — na každý silnější moment připadaly hned tři nebo čtyři padlé na hlavu a nabourávaly můj odklad pochyb (první "see also" je mimochodem estetizace násilí, I see [also] what they did there!), pro střílečku podobně nadsazenou naprosto zásadní.

V New Yorku, paralyzovaném sněhovou bouří, a především herním světě, sesekaném na vybydlená patra činžáků a mrakodrapů, není zase tak těžké hráče přesvědčit, že zbytku takového světa Maxovo řádění spíš uniká — a i tak jsou Maxe plné noviny a televizní zprávy. Na brazilské půdě jako by ale existoval ve vakuu, kde rozstřílené fotbalové stadiony, popadané helikoptéry a vypálená luxusní hacienda jednoho z prominentních občanů nechává město chladným. Má to snad odrážet pověstnou jižanskou laxnost? Mañana Payne? Pokud hra něco komentuje, je to ekonomická propast mezi smetánkou São Paula a živořícími favelami, kam vás dokonce i pošle, aby o tamním životě neřekla vůbec nic. Ve favelách jede přes okolní bídu tatáž party, jako na diskotékách zlaté brazilské mládeže, a Max to tam podobně přes kopírák vystřílí. Scénář ho přitom nejdřív (opět) absurdně odzbrojí: v kocovinou živené rezignaci se tu Max promenáduje s berettami v podpaží, nechá se o ně bez hlesu obrat a nijak mu to vzápětí nebrání spílat svému bezcitnému osudu. Kam se vedle elementární rozvahy podělo i odhodlání z předchozí scény, kdy kromě vlasů zahodil také flašku? Jaké štěstí, že mu za rohem v náhodném baru překříží cestu detektiv, posouvající příběh nesouvisející expozicí, a vzápětí zbytečná přestřelka, která Maxe promptně dozbrojí. Scenáristická mañana par excellence.

Obhájci tvrdí, že právě tímhle hra něco důležitého říká, právě tímhle dělá z Maxe výjimečně tragickou postavu. Absence anglických titulků ke všudypřítomné portugalštině je nepochybně (odvážný!) autorský záměr, ale kam vlastně míří? Max ztělesňuje prototyp zabedněného Američana, který je násilnickým slonem ve světovém porcelánu, ale svoje nešťastné potácení popírá (nikoli Jimem) bravurou v akčních scénách a především obecnou skutečností, že on sám se nikam nedral, naopak byl doprostřed všeho toho porcelánu uměle vtažen. Peška tupých gringos tak přebírají Houser & spol., kteří sice umí být v reflexích západní společnosti relativně vtipní, jenomže na nic hlubšího než fórky z Grand Theft Auto jednoduše nemají. Pyšně graficky vypichují slova z dialogů a Maxova vyprávění přes obraz, ale jsou to slova prázdnější zásobníku Ingramu po mecheche v Ragna Rocku.

Ne snad, že by původní Max Payne patřil ke klenotům dospělého dramatu: Sam Lake ho tehdy napsal spíš jako lehkou, byť náladově zahuštěnou parodii mezi chandlerovským noirem a hongkongskou vybíjenou, ale na vytyčené lince dokázal balancovat daleko zdatněji. Opilcům jde rovnováha naneštěstí dost ztuha.