Advent

Na dohled dalších skromných Vánoc jsem přemítal, co za poklad si nechat zabalit pod stromeček, a volba nakonec padla na box set souboru Doulce Mémoire. Šest cédéček italské renesance? Francesco, ty blázníš! K pobláznění přitom stačily ukázky z jediného disku, který lze koupit (a ochutnat) samostatně — Tizianovo století je první z vánočních tipů, které vám tu nadělím. Vánoce pro mě bývaly svátky matně osvětlených koutů, na zdrbané litinové plotně doutnajících františků a sáňkování ve špinavém sněhu pod sídlištěm, ale dnes už je většina dětské nostalgie pryč a spíš si vzpomenu na Loretu, kde jsem zažil snad vůbec nejhezčí pražskou zimu, nebo na Vánoce rok poté, kdy trčím po uši v lásce sice stručné, ale taky pozoruhodně průzračné a křehčí tajícího ledu.

Nesmírná byla zima; padal sníh a bylo skorem již tma a noc.

Výše zmíněné propriety lze zaslechnout zvonit do ticha v Pašijích děvčátka se sirkami, což je ta chuděra od Andersena, která nakonec neroztaje. David Lang pro ni pět let nazpátek složil něco přes půl hodinu hudby, ze které jde sice chlad, ale je to chlad sněhu, do kterého padnete kdesi uprostřed ničeho a duše visí nad vámi, odpoutaná a čistá.

Hlasy volají "pojď" a tak se tedy odpoutejme na cestu, rozbíhající se nejdřív k osobě Paula Hilliera, respektive jím vedeného a věhlasného sboru Theatre of Voices. Jejich další nahrávka Home to Thanksgiving zpívá už přebalem

a pod ním ukrývá soudržný výběr ze svátečních zpěvů od středověku po soudobé skladatele. Jestli poptáváte alternativu k ohraným koledám, tohle je povznášející volba.

Cesta pokračuje k instituci z nejvyšších, J. S. Bachovi, z jehož Matoušových pašií David Lang přímo vycházel. Bez hudebního vzdělání ty paralely neslyším, ale co slyším naprosto zřetelně je jedno z děl, které mi Bacha konečně přiblížilo — snad i z pozice fanouška händelovských melodií jsem Johanna Sebastiana dlouho shledával těžkopádným a prostým života. Pak ale skotští hráči a zpěváci z Dunedin Consort spustili Kommt, ihr Töchter, helft mir klagen

a já šel do kolen. Bachovu kompozici neumím rozložit na prvočinitele, ale samotného mě rozkládá, až srdce přeskakuje. Slyšíte, jak na Sehet-Wen? a Seht-Wien? nechá dirigent odpověď vždycky zlehka zaváhat? Dělá vám to něco s tepem? Pokud si o Štědrém dnu namísto televize pustíte Matoušovy pašije (za zmiňované poučené provedení dávám ruku do trnové koruny), zvedne to kvalitu vašeho života o 244 %. Ověřené číslo! A vůbec se nenechte zviklat skutečností, že Matouš vypráví o krapet jiných než adventních událostech — svátečnost poslechu to nijak neumenší a alespoň Ježíškovi připomenete, jaká trachtace ho ještě v životě čeká.

Víra v jeho schopnost objevit se u nás na balkoně a v nestřežené chvíli uzmout můj seznam přání mě sice pustila, ale víry v pokoj lidem dobré vůle zatím nenacházím důvody se vzdávat. Tuhle jsem seděl v kavárně naproti mladé, zadumané dvojici, která si patrně ozřejmovala svůj vzájemný vztah. Neslyšel jsem, co přesně je trápí, ale zadumanost postupně vadla, pak se ti dva vzali za ruce, chlapec řekl, že když si něco opravdu přeješ, tak se to stane, a řekl to tak, že nebylo pochyb.

Co jsem si přál v balkonových vzkazech už si vybavím jen matně (italská renesance to obávám se nebyla), ale ani dnes mě nejenom ve vánočních přáních neopouští víra v jejich naplnění. A to je ideální moment vrátit se obloukem k Paulu Hillierovi a od něj přískokem k Arvo Pärtovi, na jehož vokální skladby má Hillier tak trochu monopol. Jako přání hezkých Vánoc, ať už to s nimi máte jakkoli, vám pustím kus, kde však kromě lidského hlasu zaznívají i smyčce. V čem? Berlínské mši. Které části? Credu. Co znamená?

"Věřím." V čase zázraků to jde snadno.

Pýcha a předsudky

Je příznačné, že budova Rudého práva mezi Florencem a Masaryčkou, krom jiného i kulisy filmu Pouta, už něco času nestojí, protože i jeden z časopisů, který tam seděl po Právu (pun not intended), a se kterým se následující povídání pojí, taky nechali zbourat — a bohužel na jeho místě nevzniklo nic nového. Next Level byl solidní pokus o dospělé a přesto nadšením tažené médium, co bohužel nedostalo šanci pořádně se nadechnout a jakkoli lze chápat přechod jeho někdejšího šéfredaktora na druhou stranu barikády, nikdo mi nevymluví, jak tím zdejší herní scéna notně tratila. Napsal jsem pro Farida S. jediný článek, recenzi prvního Mass Effectu. Dočtete se v ní, že

Čím si mě autoři získali nejvíc, je odvaha, s jakou ze své hry vytvořili nepokrytou oslavu lidské civilizace a lidství vůbec.

a právě motiv člověčího hledání se v galaktické pospolitosti mi i zpětně přišel jako páteř celého dobrodružství. Laserové pušky a mimozemské záhady a posádka Normandy, to všechno byla stafáž pro velkolepou space operu o začlenění nevyspělé civilizace do rozvinutého celku. A tady se mi zcela okatě nabízí analogie s naším vstupem do Evropské unie. Aniž bych v nejmenším tvrdil (a aniž by existovala šance, že mi to stejně nebude povrchně předhazováno), že je Unie svatá, její principy a dosavadní fungování mě utvrzují v přesvědčení o správnosti celého projektu a také o správnosti federalizace, protože zatímco jinde se někdo třese strachy z "rozpouštění kostky cukru", já nevidím ani špetku smyslu v jakémkoli vlastenčení. Netuším, proč bych měl být pyšný na náhodu, že jsem se narodil ve stejné zemi, jako Otto Wichterle nebo Antonín Holý nebo Bára Špotáková, chcete-li — mám z jejich úspěchu obyčejnou lidskou radost a pokud za ním stojí dobře nastavený systém, například dotací na základní výzkum nebo tělovýchovu, mám radost (a prospěch) z jeho fungování. Pýcha obecně není dvakrát zdravá vlastnost, ale budiž, pyšný mohu být na to, čeho jsem dosáhl nebo čemu jsem pomohl já sám. Čemu pomáhají lidé, pro které jsou cizí výkony záminka k pocitu vlastní výjimečnosti?

Důležité životní a společenské hodnoty nacházím někde docela jinde. A za jednu z klíčových mám altruismus. Nejde o pozici, do které bych se narodil, naopak: dlouhá léta jsem býval poměrně přesvědčeným libertariánem a dokonce si prošel obdobím, kdy mi dílo Ayn Randové nepřišlo jako pohádka. Naslouchání odlišným pohledům na svět mi ten vlastní naštěstí rozšířilo a prokrvilo. Je potom paradoxní schytávat nařčení ze snílkovství od lidí, kteří sami tíhnou k utopiím, ať už v nich ruce třímají srp a kladivo nebo jde o ty neviditelné, tržní. Odmítám být utopistou a vnímám a přijímám četné slabiny demokratického systému jako skutečnost, se kterou je třeba neustále bojovat jejich poučeným mýcením, nikoli jeho zbouráním.

Mimozemský koncil se v Mass Effectu zadrhnul na vlastních konzervativních principech, ale to není důvod ho rušit a už vůbec to není důvod se mu mstít. Žádný člověk není ostrovem? Žádný moderní národ není a nemá být ostrovem! Myšlenka galaktického soužití turianů a salarianů a bůhvíkoho ještě je stejně půvabná, jako myšlenka soužití ortodoxních Řeků a skandinávských muslimů a českých ateistů, které od sebe navíc nedělí nic, než kultura. A její mísení je tisíciletími prověřený lék na stagnaci. Dějiny znají tolik období a míst, kdy kulturní křižovatky v čase i prostoru nechávaly pučet geniální objevy a díla, až je mi stydno za ty, kdo proti takovému křížení a hlavně systémům, které ho umožňují, aktivně brojí.

Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!

Vyloženě na zvracení je pak pokrytectví hudrujících obránců křesťanské (a postaru rozparcelované) Evropy. Pro všechno své plivání do směrů, kde nikdy nebyli, zapomínají na jeden z pilířů Ježíšova učení: nastavení druhé tváře. To je obecně schopnost, která naší společnosti schází, a kterou se snažím zvládnout nezávisle na skutečnosti, že víře nejenom katolické jsem se dávno a dalece vzdálil. I proto v klíčovém rozhodnutí z finále Mass Effectu obětuji "naše" ve prospěch nikoli "jejich", ale nás všech, a právě touhle obětí dokážu galaktickému společenství podstatu lidství. Že hra moje rozhodnutí reflektovala v celé jeho šíři bylo kouzelné; že druhý díl tuhle volbu bez uložené pozice v podstatě pominul zůstává jedním z důvodů, proč jsem ho otráveně vypnul a dodnes pořádně nehrál.

Myslet pouze na sebe a svůj dvorek není jen otázka morální nevyspělosti, ale především neschopnosti dohlédnout za špičku svého nosu. Což chápu, že šovinistům a xenofobům různého střihu může činit nemalé obtíže — pro všechny ty nestoudné lži, kterými svou nenávist živí, mají nosy delší přídě samotné Normandy.

Masky

Deset let píšu o hrách s cílem psát o nich tak, aby to koplo do jejich vnímání ze strany široké veřejnosti, ale i samotných hráčů a herních tvůrců. Deset let se snažím vypíchnout momenty, které jsou pro interaktivní médium unikátní, za kterých prožití se hráč nemusí ani v nejmenším rdít, a které se ideálně obejdou bez tisknutí spouští a svistotu čepelí. Teď stojím uprostřed nočního klubu v Hotline Miami a červenám se nejenom krví. Kam kurzor dohlédne leží posekaná, rozstřílená těla. Nedávno jsem četl romantický opis povědomého momentu, kdy někomu z pozice herního novináře vysvětlujete svou práci. Vyhrál jsem světovou válku, zachránil galaxii, jedno město postavil a jiné osvobodil, a teď o tom všem napíšu, protože mě za to někdo sice mizerně, ale platí. Uprostřed floridského masakru mi ovšem naskočí představa něčeho daleko děsivějšího, než je hovor o tuctu virtuálních mrtvol a myši od krve: představa doznání, jak strhující to byl pocit.

Má přitom triviální podstatu — vrazíte do dveří, omráčíte s nimi prvního gangstera, druhého složíte pěstí. Pustí z ruky nůž, ten na první dobu seberete, na druhou zakleknete nad omráčeného a podříznete mu krk. Scénu ohodí první a rozhodně ne poslední rudé pixely. Tohle je začátek, předehra. Ouvertortura. Tucetkrát padnete vy, aby pak tucet nepřátel padlo po vašem zavíření rozkolísanou obrazovkou. Pamatujete brutalitu DreamWebu?pokud ne, vyšel shodou okolností před měsícem jako freeware Hotline Miami je horečka příbuzná, jenom v rychloposuvu videokazety, kterou už si před vámi půjčila celá fronta zákazníků. Kolik z nich usíná s dálkovým ovládáním v ruce? Kolik z nich bere prášky na spaní? Kolik z nich v noci vůbec nespí?

Přijdou momenty, kdy se páska zacuchá a obraz skřípne — pláču do inboxu Marka K., jak trčím na samém závěru v souboji, který mám za krajně nefér. Naučil jsem se odhazovat brokovnice setinu po vyprázdnění komory, naučil jsem se balet s katanou i rozpálenou pánví, ale najednou je mi to k ničemu, protože kazeta nechce dopředu ani dozadu, dokonce ani ven. Tak kde to jsme, ve Videodrome? V břiše nikoli motýlci, ale sarančata. Marek odvětí, že jsem vyměklej!

Snad. James Woods s bouchačkou u hlavy zvolá AŤ ŽIJE NOVÁ HMOTA, já na každý pád volám AŤ ŽIJE AUTORSKÁ HRA. Zvlášť když jsou těmi autory

I put it on when I go lonely

tvůrci nesvázaní přetvářkou, jaké se herní novinář dodnes spíš nevyhne.

P.S. O hudbě, doprovázející výše uvedené, jsem psal do nadcházejícího čísla časopisu Full Moon — špička ledovce důvodů si nejenom šestadvacítku koupit.

Bůh nehraje v kostky

Silný týden. V pondělí umřel Elliot Carter, o kterém vám kromě věku — bylo mu 103 let — neřeknu zhola nic, protože se s jeho hudbou teprve chystám potkat. Ve středu končil v New Yorku festival věnovaný Johnu Cageovi, shodou náhod skladatelovou skladbou 103. Shodou dalších náhod jsem se v pátek večer ocitl v odsvěceném kostele sv. Vavřince, kde se hrála skladba Cageovi věnovaná: For John Cage od Mortona Feldmana. Toho doma poslouchám poměrně často a obvykle na dobrou noc, čímž se odkopávám k doznání, že tu hudbu vnímám spíš povrchně. Vlastně si ani nedovedu představit, že bych třeba takové Triadic Memories, kde klavír ospale střídá tóny zdánlivě bez jediného klíče, poslouchal po celou dobu jejich trvání soustředěně. A nedovedu si to představit ani po pátečním večeru.

Bylo to poprvé, kdy jsem Feldmana slyšel v živém provedení a skladba neměla pocitově do klavírních triád daleko, jenom si mezi sebou posílal noty klavír s houslemi a ty housle jich spoustu hrály "falešně". Vytržená z kontextu nočního rozjímání mi taková hudba najednou přišla nejenom neuchopitelná, ale dokonce prázdná. Vždyť je to celé nahodilé! Dřepěl jsem na židli a přes prvotní zaujetí se brzo neubránil dlouhé chvíli. Snažil jsem se příliš nevrtět a začal pozorovat okolní publikum. Mladá dvojice přede mnou se držela za ruce a občas si věnovala dlouhý, neproniknutelný pohled. Přemýšlel jsem, jestli v něm visí hluboké zaujetí nebo výčitky. Minimálně chlapec se ale zdál, že ve skladbě slyší to, co mně uniká: pohazoval hlavou do neexistujícího rytmu, některé momenty si pro sebe oddirigoval. Na protějším konci sálu jsem v mezičase očima pravidelně potkával staršího pána, který byl do hudby pohroužen zcela a úplně a své oči blaženě přivíral, až jsem nejdřív myslel, že klimbá, aby je pak je otevřel dokořán a skoro mu zářily rozechvěním.

Vybavil jsem si, za jak pitomé mám myšlenkové zkraty na ose NEROZUMÍM — ODMÍTÁM, okřiknul své zívající já a konejšil ho nálezem, že s některou hudbou se mi možná báječně padá do mrákot, ale na její koncertní provedení jednoduše nemám dostatečný hudební vhled (vslech?). A zhruba v téhle fázi, kdy se mi neproniknutelná dvojice a rozechvělý pán omrzeli, jsem dosáhl satori skrze útvar z nejbanálnějších — vlákno pavučiny.

Viselo zachycené do proluky sloupu, vedle kterého jsem počítal čas do konce více než hodinové skladby. Vlákno jemně vlálo, jak se do něj opíraly neviditelné proudy vzduchu, občas se celé zhouplo tam a zase nazpátek, a můj pohled ho uchopil, protože nic zábavnějšího v tu chvíli nenašel. Nepustil se ale z důvodu podstatně poutavějšího: vlákno se pohybovalo v kouzelném souladu s hudbou. Housle natáhly tón, vlákno se líně napnulo. Klavír zasekl hlubokým akordem, vlákno zvadlo. Takhle to pokračovalo několik minut, a i když souladu nárazově vypomohla moje představivost, pavučinová choreografie si držela vysokou úroveň. Čas se mi přestal vléct, ale naopak se rozutekl kamsi do pryč, kde ho nebylo třeba pobízet kratochvílemi. A mě napadlo: co všechno se muselo stát, aby k výše zmíněnému okouzlení mohlo dojít?

Začal jsem tu pavučinu nahodilostí rozplétat a za doprovodu Feldmanovy hudby vedla moje myšlenky přes stavitele zdiva a vynálezce malty až po evoluční zásahy, které z pavouků udělaly pavouky a z lidí bytosti schopné vnímat světlo a zvuk a spojovat si to celé do vlastních konstrukcí a vzorců. Je to tedy ještě nahodilost, když si vyžádala tolik snahy? Bylo by odvážné tvrdit, že šlo o snahu cílenou — dělníci samozřejmě nestavěli sv. Vavřince proto, abych tam mohl mrznout a nudit se u Feldmana, a pavoukům je naše pinožení doslova u zadnice. Absence plánu ovšem neubírá nic zázraku jeho naplnění. Autora skladby dohledáme snadno, autorem náhody je nakonec člověk sám, což mi opatrně ladí s laickým ponětím o kvantové fyzice, ale tak daleko si netroufám své úvahy pustit a zůstanu v bezpečí laické teologie. Každý v sobě tvůrcem, každý v sobě bohem? S potleskem vyběhl zpoza zdiva i autor pavučiny.

Je nedělní poledne, doma mi hraje For John Cage. Ze záznamu, bez vrzání neposedného publika a lezavé zimy kostela možná odsvěceného, ale i tak naplněného božskou přítomností, ať už ji člověk odečetl z tváří zamilované dvojice nebo povzneseného pána nebo prachobyčejné pavučiny. Že mi ta skladba přišla nijaká? Je náhodou skvělá.

Zlomky

Pro dnešek a to jeho ocelový nebe za okny jsem měl v plánu doklepat cosi existenciálního o hrách, ve kterých — ALE ČERT TO VEM!

Namísto psaní budu dnes cestovat. Stanu se

nomádem své vlastní hlavy a zmíním u toho několik jmen, které byste si mohli, nebo možná rovnou měli prověřit a zahrát. Dávejte pozor! V Middens trčím na prvním levelu nikoli proto, že by mi činilo obtíže míjet larvy obtočené kol zubatých lamp, že bych si lámal hlavu s obzorem rozhádaných dlaní, že by se mi nechtělo cestovat autobusem ve společnosti pana Hadráka a bublin, rozsvícených tóny mé kytary, a hlavně zdolávat Trhlinu s mluvícím revolverem (hlavně! občas překvapím sám sebe) v patách, ALE protože po tomhle všem hra zamrzla a já neměl uloženo u pana Ciferníka. Vrátím se k ní, až budu mít vybarvenou Hotline Miami? Svrbí mě ruce a s ledničkou poloprázdnou kontempluju, jestli doufat v klíč, nebo ty dvě kila něco pustit. Poslouchám soundtrack a odtud dál doporučím jako lepidlo vodík, protože jeho BPM se s textem kryje.

Kdokoli vám nakecá, že hry nesvedou být tohle či ono — jednu mu vražte i za mě. Hry svedou cokoli svede jejich tvůrce, s tím že

cokoli svede

1. co dokáže

2. co ho inspiruje, zaměstná

Na výročním podcastu z publika zazněl dotaz, jestli bychom sami nějakou vyrobili, mít tu možnost. Stručná odpověď je ano, delší pak za mě obsahuje třeba adventuru z normalizačních let, soustředěnou na morální šrot, co si ho skrze zkorumpovanou společnost vyžíráme dodnes. KGB od Cryo se bolševický šedi dotkla jen zlehka, pořád to byla víc karikatura, a dál? Tady by hráli Psí vojáci, NPC na ulicích by klopily pixely očí a konce to mělo dva, emigraci a kotelnu. Není mimochodem rozkošné, že dělnický režim trestal dělnickou prací? Hra by připomínala, že

nebo

a taky

a obecně se snažila podtrhnout tu nebetyčně důležitou skutečnost, jak si v tomhle děsu ještě pořád výrazný díl národa formoval sebe i sebou vyznávané hodnoty. Publikum se zeptalo, jestli to tedy znamená, že bych se při tvorbě neohlížel na její přijetí. Odpověď je SAMOZŘEJMĚ, ŽE NEOHLÍŽEL — možná se jen letmo znaveně podíval.

Abych poprvé a ne naposled přizval na pomoc hudební příměr: je hračka rozlišit kapelu, fungující z touhy být / mít to či ono, a kapelu kapelující čistě proto, že nemůžou jinak. Tři akordy a pravda? Akordů třeba dvacet a překlopeno do interaktivního média ať je akordem obrazovka nebo ovládací prvek nebo klidně hodinový monolog, který devět z deseti hráčů mine, protože je nenapadne vrátit se pro panenku. Mít tu možnost? Mám dávno. Neexistuje nic krom vlastní pohodlnosti, co by mi bránilo takový monolog napsat. Můžu to udělat teď hned. Můžu si stáhnout aktuální verzi AGS a můžu se zeptat kamarádky, kam do hospody že to chodí Filip Topol, koupit mu tam pivo a zkusit ho uprosit, jako jsem nedávno přes telefon škemral na Floexe, aby nám půjčil Pipe Wrench Dubstep (ale to, pravda, nedalo moc práce, anžto Tomáš je anděl). Můžu se zavřít přes zimu u počítače a na grafiku použít archivní fotky, když by se nenašel nikdo svolný obětovat svůj výtvarný talent cizímu nápadu. Z dostatku píle můžeme vykřesat herní ekvivalent písničky, co zachrání svět.

Jeden mi tu stojí v sousedním okně a skoro neznatelně hučí, už několik hodin v kuse, dílo jediného člověka a jeho kamarádů. Ptá se

a tentokrát za mě odpoví Ikaruwa, 2012-10-24 12:07:51, řka What. I can’t. I don’t. This is amazing. Mluví o Frog Fractions

frac·tion

n.

1. Mathematics An expression that indicates the quotient of two quantities, such as 1/3

2. A disconnected piece; a fragment

3. A small part; a bit

4. A chemical component separated by fractionation

a jestli odsud kliknete na jediný odkaz, ať je v téhle větě. Vypovídá o hrách a jejich potenciálu o ⁴⁄₂ víc, než sebeobsažnější ludologická studie, a kouzelně také odráží, jak jim chybí myšlení osvobozené od formálních dogmat — a to na obou stranách fronty. Když vezmu k ruce milovanou the trouble with a classicist / he looks at a tree / that's all he sees / he paints a tree, tak někdo vidí žábu a jeho imaginace zabrzdí u Froggera. Dokonce ani tu pitomou silnici nepřeskáče. A právě skutečnost, kdy protivně početná skupina (nikoli nezbytně) hráčů odmítá byť jenom zkusit přeskákat normalizaci své (nikoli nezbytně) zábavy, mě při tušení všeho, co už je a co ještě může být ZA silnicí, ponouká myslet si

ale rozhodně

ničeho nelituji. Být nomádem znamená odsoudit se k neklidu. Takže —

14 důvodů, proč hrát Dishonored

Očistec

Nezapomenu ten moment, kdy jsem poprvé chytil Yordu za ruku a ovladač začal pulzovat tepem jejího srdce. Přál bych si, aby tu teď byla se mnou a já jí za tu ruku mohl zase vzít. Kam se otočím, hradby. Nebe je zatažený, ale namísto pomeranče na něj svítí slunce bledý a nemocný a vrána je tu jenom jedna, flegmatická. Její společnosti navzdory mě jímá samota. Svůj díl viny nese i nemožnost připojit se s korektním loginem k pseudoslužbě, díky které můžu poprvé na stránkách sprostě zaklít: Games for Windows – LIVE je píča. Promiňte, děvčata! Chybí mi tlukot spřízněného srdce. Když v Dark Souls pulzuje ovladač, telegrafuje smrt.

Po desítkách hodin bloudění Lordranem OŽÍVÁM s novým účtem, do kterého natvrdo přetáhnu uloženou pozici. Ozvěny dalších hráčů samotu nerozbíjejí, ale pomůžou sdílet: v zatopených rozvalinách podhradí, kde zdmi procházejí duchové s náručemi kos, svítí do namodralé temnoty už zdáli vedle sporadických loučí také cizí vzkazy. Dojdu k jednomu vpálenému do okraje pobořeného můstku — I can't take this! V hlubinách cosi mrazivě zasténá.

Píšu si s hrdiny, které nejspíš nikdy nepotkám, a když ano, možná mi půjdou po krku. Z daného slovníku lepím dohromady "pozor vlevo" nebo "ohniště nedaleko". Druhá zpráva dělá radost zdaleka největší, protože ohniště jsou tu místem odpočinku a obnovení zásob a často také vykoupením ze svěráku ryzího strachu. Zažehnout po dlouhém tápání čerstvý plamen dorovná nejenom zdraví, ale i pocuchané nervy. U jednoho takového nacházím snad vůbec nejvýmluvnější vzkaz:

Není zoufalství bez naděje a hra je ho tím pádem přesycená. Tentokrát přece ohnivý dech toho draka ustojím! Tentokrát se nenechám zahnat do kouta! Tentokrát stihnu vyběhnout na cimbuří, než přiletí šípy! Tentokrát, tentokrát, tentokrát. Tisíckrát. Umíral jsem pod palcáty hromotluků nebo trojzubci démonů, pádem do pastí, propastí i čelistí, proklán a spálen a utopen a rozdrcen čímkoli, proti čemu jsem bláhově vyrazil a neodhadl vzájemný poměr sil. Silnější se tu stáváte skrze kynoucí čísla statistik a ruku v ruce s tím i skrze poznání kam udeřit, jak blízko se odvážit, kdy zvednout štít a jestli vůbec doufat, že něco zmůže. Dark Souls je trpělivá a trpělivost vyžaduje. Zabít vás neváhá, protože smrt je to nejlacinější, co tu pořídíte — vše hodnotné střeží daleko pečlivěji. Mohou to být poklady v podobě zázračných prstenů, vzácné duše nebo ještě vzácnější tajemství, která lze samozřejmě dávno vyčíst z internetových wiki, ale najít je po svém má neopakovatelné kouzlo.

Neopakovatelné jsou pak samozřejmě i chvíle, kdy se váš svět protne se světem jiného hráče. Důvodů může být celá řada a jedním takovým je služba kočce Alvíně, strážkyni čarovného lesa. S nasazeným prstenem jejího cechu jsem nárazově povoláván k obraně lesa před náhodnými hráči a jednou takhle skončím ve dvojici s dalším lovcem, obklíčíme bojácného kouzelníka a čekáme, co bude. Zkusím dotyčného píchnout svým kopím, ze kterého šlehají blesky, a vida, že ho ta jedna rána málem složila, vydává se na útěk do hloubi lesa. Pospícháme za ním, ale v lehkém šatu nám zmizí. Zahlédneme ho teprve z útesu, který shlíží k útlému mostu vysoko nad řekou, zásobící nedaleký vodopád. Most končí zavřenou bránou — náš cíl je v pasti.

Pomalu, až skoro obřadně, jsme po okraji útesu došli až k mostu a tam zůstali stát. Měsíc nám visel nad hlavami, proti proudu sem doléhalo burácení vodopádu. Nikdo neřekl a ani nemohl něco říct. Uklonili jsme se. Postava uprostřed mostu nám úklonu opětovala. Zkraje hry jsem smrti marně vzdoroval, ten večer byl sám jejím nositelem.

Brána, skrze kterou utíká stříbrný svit, mimochodem vede k zážitku, co mi zlámal srdce. Šerý vlk Sif za ní hlídá hrob svého pána, rytíře Artoriase. Vlk se impozantně vzepne proti noční obloze, popadne do tlamy rytířův meč a jde po vás. Vrátil jsem se k němu podstatně silnější, a když ke konci souboje kulhal a tíha meče ho co chvíli povalila na bok, zoufale jsem toužil po možnosti zvíře ušetřit. Poslední rána byla vyloženě z milosti. Abych nějakým způsobem vlčí odkaz uchoval, nechal jsem jednoho bodrého obra zkout meč, do kterého je vetknuta Sifova duše. K řádnému ovládnutí mi schází pár čísel víry, ale jak jich dosáhnu, nepustím meč z ruky.

Víra se totiž od naděje liší — zůstává neochvějná nezávisle na kurzu sázek. Přimknout se k ní hloupě a ze strachu může být slabost, ale víra upřímná, nikoli popřená, ale podepřená skutečným věděním, sílu jedině násobí. Je to, slovy Chestertona, ona věčná růže, kterou spatřil Dante.

A ten, jak jistě uznáte, zmapoval svět zatracených duší vskutku božsky.