Očistec

Nezapomenu ten moment, kdy jsem poprvé chytil Yordu za ruku a ovladač začal pulzovat tepem jejího srdce. Přál bych si, aby tu teď byla se mnou a já jí za tu ruku mohl zase vzít. Kam se otočím, hradby. Nebe je zatažený, ale namísto pomeranče na něj svítí slunce bledý a nemocný a vrána je tu jenom jedna, flegmatická. Její společnosti navzdory mě jímá samota. Svůj díl viny nese i nemožnost připojit se s korektním loginem k pseudoslužbě, díky které můžu poprvé na stránkách sprostě zaklít: Games for Windows – LIVE je píča. Promiňte, děvčata! Chybí mi tlukot spřízněného srdce. Když v Dark Souls pulzuje ovladač, telegrafuje smrt.

Po desítkách hodin bloudění Lordranem OŽÍVÁM s novým účtem, do kterého natvrdo přetáhnu uloženou pozici. Ozvěny dalších hráčů samotu nerozbíjejí, ale pomůžou sdílet: v zatopených rozvalinách podhradí, kde zdmi procházejí duchové s náručemi kos, svítí do namodralé temnoty už zdáli vedle sporadických loučí také cizí vzkazy. Dojdu k jednomu vpálenému do okraje pobořeného můstku — I can't take this! V hlubinách cosi mrazivě zasténá.

Píšu si s hrdiny, které nejspíš nikdy nepotkám, a když ano, možná mi půjdou po krku. Z daného slovníku lepím dohromady "pozor vlevo" nebo "ohniště nedaleko". Druhá zpráva dělá radost zdaleka největší, protože ohniště jsou tu místem odpočinku a obnovení zásob a často také vykoupením ze svěráku ryzího strachu. Zažehnout po dlouhém tápání čerstvý plamen dorovná nejenom zdraví, ale i pocuchané nervy. U jednoho takového nacházím snad vůbec nejvýmluvnější vzkaz:

Není zoufalství bez naděje a hra je ho tím pádem přesycená. Tentokrát přece ohnivý dech toho draka ustojím! Tentokrát se nenechám zahnat do kouta! Tentokrát stihnu vyběhnout na cimbuří, než přiletí šípy! Tentokrát, tentokrát, tentokrát. Tisíckrát. Umíral jsem pod palcáty hromotluků nebo trojzubci démonů, pádem do pastí, propastí i čelistí, proklán a spálen a utopen a rozdrcen čímkoli, proti čemu jsem bláhově vyrazil a neodhadl vzájemný poměr sil. Silnější se tu stáváte skrze kynoucí čísla statistik a ruku v ruce s tím i skrze poznání kam udeřit, jak blízko se odvážit, kdy zvednout štít a jestli vůbec doufat, že něco zmůže. Dark Souls je trpělivá a trpělivost vyžaduje. Zabít vás neváhá, protože smrt je to nejlacinější, co tu pořídíte — vše hodnotné střeží daleko pečlivěji. Mohou to být poklady v podobě zázračných prstenů, vzácné duše nebo ještě vzácnější tajemství, která lze samozřejmě dávno vyčíst z internetových wiki, ale najít je po svém má neopakovatelné kouzlo.

Neopakovatelné jsou pak samozřejmě i chvíle, kdy se váš svět protne se světem jiného hráče. Důvodů může být celá řada a jedním takovým je služba kočce Alvíně, strážkyni čarovného lesa. S nasazeným prstenem jejího cechu jsem nárazově povoláván k obraně lesa před náhodnými hráči a jednou takhle skončím ve dvojici s dalším lovcem, obklíčíme bojácného kouzelníka a čekáme, co bude. Zkusím dotyčného píchnout svým kopím, ze kterého šlehají blesky, a vida, že ho ta jedna rána málem složila, vydává se na útěk do hloubi lesa. Pospícháme za ním, ale v lehkém šatu nám zmizí. Zahlédneme ho teprve z útesu, který shlíží k útlému mostu vysoko nad řekou, zásobící nedaleký vodopád. Most končí zavřenou bránou — náš cíl je v pasti.

Pomalu, až skoro obřadně, jsme po okraji útesu došli až k mostu a tam zůstali stát. Měsíc nám visel nad hlavami, proti proudu sem doléhalo burácení vodopádu. Nikdo neřekl a ani nemohl něco říct. Uklonili jsme se. Postava uprostřed mostu nám úklonu opětovala. Zkraje hry jsem smrti marně vzdoroval, ten večer byl sám jejím nositelem.

Brána, skrze kterou utíká stříbrný svit, mimochodem vede k zážitku, co mi zlámal srdce. Šerý vlk Sif za ní hlídá hrob svého pána, rytíře Artoriase. Vlk se impozantně vzepne proti noční obloze, popadne do tlamy rytířův meč a jde po vás. Vrátil jsem se k němu podstatně silnější, a když ke konci souboje kulhal a tíha meče ho co chvíli povalila na bok, zoufale jsem toužil po možnosti zvíře ušetřit. Poslední rána byla vyloženě z milosti. Abych nějakým způsobem vlčí odkaz uchoval, nechal jsem jednoho bodrého obra zkout meč, do kterého je vetknuta Sifova duše. K řádnému ovládnutí mi schází pár čísel víry, ale jak jich dosáhnu, nepustím meč z ruky.

Víra se totiž od naděje liší — zůstává neochvějná nezávisle na kurzu sázek. Přimknout se k ní hloupě a ze strachu může být slabost, ale víra upřímná, nikoli popřená, ale podepřená skutečným věděním, sílu jedině násobí. Je to, slovy Chestertona, ona věčná růže, kterou spatřil Dante.

A ten, jak jistě uznáte, zmapoval svět zatracených duší vskutku božsky.