Nekrolog

Proč plakat nad hrobem, kam pacient zalehnul už — kolik je to let, co jste hráli dobrou hru od LucasArts? Musel jsem si otevřít MobyGames, abych si vybavil Republic Commando, a i tahle hrubě nedoceněná střílečka osm (kristepane!) let nazpátek podtrhla výjimku, že od hrubě nepochopeného Force Commandera nevyvinula kdysi tak progresivní vývojářská společnost nic, co by stálo byť jen za řeč.

Stává se. Člověk roste a hrdinové mládí chřadnou, v tomhle případě kolektiv výjimečných osobností personifikovaný do panáka z firemního loga. Časy, kdy nad sebou napnul slunce a něco to znamenalo, se dokonale protnuly s mým dětstvím a výchovou Hvězdnými válkami. Sice ze mě nevyrostl Jedi, ale nesu si z té doby krédo, že i když svět není černobílý, tak to ještě neznamená, že v něm neexistuje černá a bílá. Kyle Katarn, přebíhající k povstalcům, protože mu svědomí nedovolilo sloužit tyranii, je bílá. Mara Jade, zhášející svůj světelný meč, je bílá.

I v příběhu LucasArts mám o barvách celkem jasno. Kondolence posledních dní často mluví o týmu talentovaných, pro svou práci nadšených lidí, kteří by tuze rádi zvedali nad hlavu úsvit, ale. Hráz talentu a nadšení podle všeho představoval zabedněný management. Anekdota, že logo LucasArts vychází z finálního záběru THX 1138, by se tím stala dvojnásob trefnou. Lucasův debut nechává nahlédnout do dystopie, ve které je vše podřízeno průmyslové efektivitě. Ceně a výkonu jakožto jediném ukazateli hodnoty. Metrice.

Léta mi přišlo bizarní, jak snadno se impérium kdysi kontrakulturního režiséra zhroutilo do černé díry konformity a mamonu. Samozřejmě, že každá firma musí z principu vydělávat peníze, ale to ještě neznamená, že peníze mají být jediný — nota bene hnací — motor její existence. Když poodstoupím pro příměr: mám za přirozené rozjíždět stavební firmu nikoli proto, že chci kasírovat klienty, ale protože chci stavět. Ve hrách, tedy médiu s neomezeným prostorem vystavět cokoli se fantazii zachce, by taková filozofie měla platit dvojnásob. Trojnásob, když vezmete v potaz, na čem LucasArts vystavěli svůj kapitál. Vyprazdňování nejvýdělečnější značky, kterou měl Lucas pod palcem, to rozhodně nebylo.

Co na tom, že podobné metody generují zisk společnostem, vytvářejícím pomíjivé produkty, bavíme se tu přece o vzpomínkách, které jdou daleko nad rámec zabíjení času. Bavíme se o konfiskaci vesmírné stanice rodiny Azzameenových, při které člověku puká srdce, protože si stihnul — na ploše vesmírného simulátoru! — vytvořit pevné pouto s osudem rodinného podniku na pozadí galaktické války. Bavíme se o TIE Fighterovi, dohrávaném s pocitem viny, a následném pokání na palubě létající továrny Arc Hammer v Dark Forces, ve formě tuhého závěrečného souboje bez možnosti ukládat. A bavíme se samozřejmě o marimbách „hluboko v Karibiku“, o vizích Atlantidy a bombardovacích náletech z Their Finest Hour, o strašidelných domech a fialových chapadlech proti toku času. A bavíme se o demoverzích Outlaws a Grim Fandango, od kterých jsem se nikdy neodpíchnul ke koupi a dodnes mě to pálí.

Vzpomínky jako trofeje, které se narozdíl od těch umělých nevážou na pofidérní účty kdesi v oblacích, ale na konkrétního hráče, konkrétního člověka. Cením si firem, které se vám do hlavy nechtějí dostat podloudně, ale poctivým budováním zážitků. Tahle mi nebude chybět.

Tahle mi dávno chybí.