Rande

Seznámil jsem se s dívkou. Vlastně jsme se nějaký čas znali, ale pak jsem řekl Ještě se mi nechce loučit a ona řekla Tak vystup se mnou. Pak jsme se líbali, měla na sobě ten podzim kolem nás, a pak jsme se rozešli a pak na sebe mysleli. Pak jsme spolu přestali mluvit, nevycházeli z domu a hráli Endless Forest. V nekonečném lese jste mohli courat od jezírka ke zřícenině, drbat se o stromy, položit své jelení tělo do mechu, troubit. Co zvíře, to lidský obličej a někde na druhém konci signálu i živý člověk. Na mýtině takového potkám, obcházíme se, dlouze se na sebe díváme. Nemám jak zjistit, jestli je to ONA — nemám jak zjistit, že to není ONA.

Hry, které do sebe nechají promítnout svého hráče, dokážou cokoli.

Střih do přítomnosti, kdy sedím v kavárně na dohled léta, zrovna si přisedla cizí žena (avatar cizí ženy, abychom byli přesní) a čeká na moje zahájení. Šachovnice mezi námi nepředznamenává šachovou partii, ale na takovou stejně nemáme dost figurek. Naleju si víno.

LÁSKO. LÁSKO.

To řekla ona. Slušný Marshallův útok. Mám celou tuhle šarádu na háku (jsem přece K R I T I K), ale pořád existují slova, na která mozek reaguje instinktivně a až potom spustí obvody soudnosti. Napiju se vína, co jsem si nalil.

CELÝ ŽIVOT JSEM TĚ MILOVALA.

Ať už proti mně sedí kdokoli, nelze mu upřít odhodlání. Předchozí hry se nesly v duchu buď prázdné kavárny, nebo stručné výměny několika frází a kvapného opuštění stolu. Ať už proti mně sedí kdokoli, svou roli bere zodpovědně. Zeptám se

CO MŮŽEME DĚLAT?

Pustí hudbu.

♪ Nous n'irons plus jamais ♪

To sedí. Jestli se nám tu nad virtuálním vínem a virtuální krabičkou gauloisek a virtuální šachovnicí a virtuální konverzací podaří vykřesat něco skutečného? Nemáme jak zjistit, kdo byl ten člověk na druhé straně, kdo právě — já — řekl, že nedokážu pokračovat. Nechtěl jsem ještě odcházet, ale chtěl vidět, jakou to vyvolá reakci.

NE, PROSÍM.

Má mě v hrsti. Zůstal jsem zticha.

DEJ SI JEŠTĚ VÍNO.

Pak jsme mlčeli všichni tři, tedy i hudba. Když byla řada na ženě, dlouze hledala vhodnou frázi, aby nakonec položila šachovou figurku volně do pole. Já své fráze vyčerpal, takže mi zbývalo cucat víno, občas potáhnout z cigarety a přes namodralý dým zírat do zvolna se plnící šachovnice. Zíral jsem a přemýšlel, kdo sedí na druhé straně. A pak mě něco napadlo: vzal jsem figurku a posunul ji o dvě pole doprava, vzal jsem další a položil ji vedle a vzal jsem dalších sedm a postupně z nich skládal srdce, obrácené vzhůru nohama. Kýč —

ANO, TAKHLE.

Poslední bod doplnila ona.

Když jsem později vyšel z domu, moře bylo černý, nebe spalo. Obvykle nedám dopustit na Unreal Tournament, ale tohle byl nejsmysluplnější deathmatch mého virtuálního života.

♪ Nous n'irons plus jamais

Mais je me souviendrais

Du premier rendez-vous

Que tu m'avais donné ♪

Ano, takhle.