Jitro kosmonautů

Hrál jsem Moonbase Alpha a kousal se nudou. Nadšení, že NASA zkouší popularizovat svou práci skrze počítačovou hru, vyprchalo s praktickou stránkou věci, protože šourat se po fádně zpracovaném Měsíci, abych někde vyzvedl nářadí a o pár minut dál s ním utahoval ventily? Dobyvatelé hvězd, no jasně. To si můžu koupit libovolný německý simulátor ještěrkáře, pustit k němu Enovu Apollo a říkat si, že ten vysokozdvižný vozík je vlastně Ikarie XB 1.

Jenomže. good morning, commander dělá v podstatě totéž a vydržel jsem u něj tahat za ventily až do povznášejícího konce. Respektive namísto ventilů jsou tu po ruce jednomístný modul a zvukové stopy z 2001 a k nim jednoduché textury na povrchu snad toho samého Měsíce, kde mě společnost KTERÁ TAM DOOPRAVDY BYLA nezvládla bavit.

Že mě ve hrách láká objevování samozřejmě znamená, že chci i něco objevit! Do osmibitové krajiny Protea jsem se nenechal vtáhnout pro vzdechy po časech zapomínání se po škole u kamaráda a jeho C64. Stylizace sice zafungovala jako vábnička, dokonce i pod strom jsem si v podzimní fázi sednul a poslouchal zvonící kapky deště, ale získalo si mě až tajemství jednotlivých období a získala si mě touha po úžasu, který jednou číhal ve tváři zvířete za stromem a jindy třeba v meteoru, protínajícím zimní oblohu.

Velitelovo jitro postrádá barvy a topí se ve formálním i obsahovém minimalismu, odkud ale těží celý vesmír nálad. Ve hře, kde jedinou úvodní instrukci představuje jekot budíku, člověk okamžitě zbystří a každý detail vnímá intenzivněji. Když jsem poprvé vykročil z přetlakové komory, padla na mě autentická bázeň z hvězdného pole nad hlavou. Hra mi přitom nepotřebovala cpát před nos ukazatele kyslíku nebo mapu, nepotřebovala zakroužit kolem základny ani otáčet přilbou proti mé vůli směrem, kde mi v dálce kynuly navigační světla dalších základen.

Ponechat konstrukt na hráčově úvaze a fantazii není pochopitelně nic revolučního, ale vyztužit ho, vstříknout do myšlenkového procesu patřičnou dávku sugesce, to už chce skutečného autora. Tenhle se podepisuje allen, je mu pětadvacet, na jednu stranu uctívá Kubricka (v jednohubce The King of the Wood jsou k potkání výjevy z Full Metal Jacket nebo The Shining) a věrozvěsty post-rocku Slint, na druhou nikdy neslyšel o Bergmanovi a nad dotazy hráčů, kteří se snaží citace v jeho hrách rozebírat, spíš krčí rameny, než že by tajil nějaký souvislejší záměr.

Tím mi přijde celá allenova tvorba o píď poutavější: řídí se instinktem, chutí konstruovat v Unity podle sice odpozorovaných, ale v herním médiu rozhodně ne okoukaných vzorců. Když svou prvotinu 2061 otevře po kubrickovsku nástupem Ligetiho Atmosphères, nahazuje tím hráčově vnímání docela jiný převod, než obyčejná nahrávací obrazovka. 2061 je přitom naprosto triviální plošinovka (naneštěstí trestající přešlapy kompletním restartem, tudíž plošinovka na facku), uvržená zvukem i obrazem do prostoru, který v hlavě rozepne k nekonečnu. I tu nejvyjetější šablonu lze dostatečně důrazným stylotvorným prvkem obrátit naruby, podřídit kontextu. A jak tvůrci neúnavně zapomínají, v umění obzvlášť je kontext magie, zaklínadlo výjimečnosti.

Kontext. Kontext. Kontext.

A kontext:

Trčel jsem v modulu nad šedivou krajinou a dumal, kudy dál. Hvězdy mlčely, navigační stožáry sousedních táborů jakbysmet. Z indicií v laboratoři jsem si odvodil, že mi chybí poslední díl anomální skládačky. Posadil jsem modul před vylomené dveře tábora na kopci a nechal zapnutý reflektor. Světlo vteklo do chodby a na zadní stěně prozradilo do té doby skrytý panel.

Budíček, veliteli.