Always crashing in the same car

V dočasným panelákovým azylu, kde momentálně bydlím, se vzduch i při otevřených oknech sotva hne. Letní noci jsou ve třináctým patře tropický a jedním z těch oken je tu mám jako na dlani, panorama světel přes filtr tetelícího se vzduchu. Před půl životem jsem tudy civěl ven, z věže hrál soundtrack Blade Runnera a já si na oranžový pražský nebe domýšlel spinnery. Červencová tma ve městě se zdá být vytržená z času, co protekl asfaltem, a jenom člověk v ní trčí, protože metabolismus mu dávno nahradila fotosyntéza sodíku. Říkám si, že to mám v genech — otec strávil půl podstatně delšího života na nočních směnách hvězdáren.

Ve městě hvězdy pro světelný smog naneštěstí skoro nevidíte a nezbývá tedy, než se zabavit jinak. Instinktivně věnuju zvýšenou pozornost věcem, kde se mi estetický a životní linky sbíhají, a Trauma je jedna přesně taková: momentky z osiřelých ulic jsou nasvícené výbojkami a hráč v nich po vzoru Ricka Deckarda pátrá po stopách, které ho posunou vpřed. Vyprávění fotografiemi pak odkazuje k jiné legendě, experimentální La Jetée, odkud si půjčovali Gilliam i David Bowie. A polaroidům a čmáráním po nich holduje pro změnu Leonard Shelby z Nolanova Mementa. Pro hru společnost více než solidní a ono taky kdo by chtěl tyhle rozteklý noci trávit sám?

Kromě nočních dravců možná i sama hrdinka hry, anonymní účastnice ošklivé bouračky. Na nemocničním lůžku čeká, až ji pátráním v zacyklených snech vysvobodíte z bezvědomí. Jde o sny lucidní, protože se v nich můžete pomocí jednoduchých gest nejenom pohybovat, ale především jejich obsahem i zlehka manipulovat. Pro mě další styčná plocha: posledních několik let se mi daří do lucidního snění nárazově padat a postupně se i lepšit v jeho ovládání. Pokud s ním nemáte osobní zkušenost, patrně vám bude připadat jako esoterická ptákovina, ale věřte, že já jsem ten poslední, kdo by esoterii fandil. Lucidní sny jsou "ověřený" (jak jenom lze vědecky ověřit veskrze subjektivní prožitek) jev a léta mi trvalo, než jsem si je spojil s tím, co se mi jednou za čas zdálo. Jeden z těch zlomových se odehrával na sídlišti, kde teď dřepím, v prostoru za místní ikonickou sámoškou, kudy se táhne vysoká betonová zeď, o kterou jsme pinkali tenis (říkalo se mi pochopitelně "Becker"). Zeď je nahoře lemovaná zrezavělým zábradlím, které po dešti specificky voní, a přes které jsme se v pozdějším věku jednou odvážili přelézt a balancovat tam mezi frajeřinou a zlámanýma nohama. Doteď se divím, že jsem to se svou závratí, která mě z výšek stahuje silou průmyslového elektromagnetu, ustál. Možná se mi to jenom zdálo.

Co se mi ale zdálo stoprocentně byl právě lucidní návrat k té samé zdi, tentokrát se schopností skákat deset metrů vysoko a poletovat kol pouličních lamp. Zpívání v dešti naroubované Matrixem, lucidní Neo Kelly. S lítáním se obecně mořím nejvíc — teprve nedávno se mi podařilo kontrolovaně vznést ze svého ležícího těla (a vsadil bych se, že přesně tohle jsou všechny ty rádoby mystický astrální výlety) a po kolečku bytem vyrazit stěnami do města. Ještě to nemám úplně v malíku, ale učím se s každým dalším snem.

A tady můžu konečně navázat nit zpátky k Traumatu. Každý ze čtyř snů lze procházet opakovaně a objevovat v něm nové, navzájem propojené souvislosti. Každý má také několik konců, kdy jeden konkrétní vždy drcne do stavu hospitalizované hrdinky a ty další napínají snovou realitu k surreálnu, polykajícímu klidně i věžáky. Nejde o souvislé drama s jednoznačným vyústěním, ale o útržky cizího, byť povědomého života. Právě do nich jsou podle všeho promítány četné autobiografické prvky, kotvící jinak nedějový, abstraktní zážitek. Podmanivý přízvuk vypravěčky ostatně patří ženě, která přežila skutečnou automobilovou nehodu. Když se dívá na fotografii kavárny, není jasné, jestli sem před zkouškami chodila ona nebo autor hry, ale to je podružné. Když si prohlíží polaroid ze svého prvního podnájmu, vzpomenete si na první stěhování i vy. Kolik je to let, deset? Ve stínu zdi jsem ládoval auto skromným majetkem, díval se přes ni na okolní paneláky a říkal si, co bude.

Už proto je zvláštní tu zase na moment bydlet a courat povědomými kouty, jakkoli se sídliště stihlo proměnit a za jeho zády dokonce vyrostlo další, moderní. V takovou chvíli není těžké vcítit se do postavy, která je lasována smyčkou osudu. Hrdinka snové výjevy glosuje lakonicky a pokud ji něco přivádí k údivu, jsou to většinou prvky, prosakující sem z bdělosti: jazyk billboardů podél silnice, bezpečnostní kamery na zdech. Foceno bylo v Kolíně nad Rýnem, se kterým mě kromě herní výstavy pojí hlavně dávný výlet na koncert už zmiňovaného Bowieho. Přehrál na něm jedno ze svých nejlepších alb, z krautrocku vyklíčené Low. Jak že se jmenuje jeho pátá písnička?

A Německa se držme — ze slova trauma získáme odmazáním písmene traum, sen, odkud už je to jen kousek k weltraum, tedy do vesmíru. Řekli jsme si, že tenhle komorní tvoří navzájem propojené fotografie a ty jsou po vzoru snů zabydleny volnými asociacemi a také otisky lidské přítomnosti, "duchy" (tedy není zase takovou náhodou, že tónem hra připomíná interaktivní duchařinu Amber: Journeys Beyond). Bát se jich nemusíte, zůstávají nehybní a je na vás, jestli si za ně dosadíte bezejmenné chodce, metaře a techniky, nebo spíš tváře, které se otiskly do vašich nocí.

Nice shot, Leibovitz.

Fotky jsou vůbec tvárný zdrojový materiál: onehdy jsem z nich zkoušel lepit podobně stručnou adventuru podle Camusova Cizince, stahoval anonymní výcvaky pláží, převáděl je do černé a bílé a podložil zvukovou smyčkou oceánu s instrumentálním ždibcem od Sdružení rodičů a přátel RoPy. Fungovalo to fenomenálně a někdy se k tomu chci vrátit.

Krystian Majewski naštěstí nespoléhal na někdy a svůj nápad dotáhl do inspirativního celku. Ten je komplet k přehrání na webu, stejně tak si můžete pustit i přiléhavý soundtrack. Je to asi bezpečnější, než do hry rovnou investovat cenu, kterou si ale jinak sami určíte — rok staré recenze skuhrají nad hodinovou délkou a prahnou po složitějších výzvách. Je pravda, že Trauma naťukává nálady a mechanismy, které by nebylo od věci rozvést i v něčem obsáhlejším, ale vytýkat to autorovi mi přijde jako kritika tahaná z paty. Vyvolat fotku je řemeslo, vyvolat pocity poezie.