You have a beautiful word for almost everything that I hate

Když se řekne Leatherface, mělo by se říkat Mush, ale já řeknu Horsebox. Co zmůžu jinýho? Nikdy nezapomenete jméno toho, kdo vás v nejhorším nejenom podržel, ale vyzvedl nad hlavu, abyste z díry svého trápení dohlédli k obzoru.

Pravda, moje dosavadní zmary jsou ničím proti trápení v místech, kde si nelze dopřát vypisování se z něj u kafíčka a keksíčků. A proto hudba, které dovolím mě chytit, nemůže být jenom rozčilená, jenom zoufající, nemůže kolem sebe jenom kopat — musí taky zvonit, musí mít plachty klidně jako řešeto, ale hrdě pleskající vstříc libovolnýmu souhvězdí, když přece hvězdy kvůli něčímu pinožení fakt nehodlají zhasínat. Zdraví oka obzor vyžaduje, cituju s oblibou Emersona. Ucha totéž.

K tomuhle jsem přišel jako cizák do hospody v Sunderlandu a tedy dostal obratem do držky: Leatherface byli, by far, England's finest, most exciting punk band of the 90s, a Horsebox vrchol jejich diskografie. There, I said it! Co zmůžu jinýho:

'Musí zvonit' je možná nepřesný pojmenování, ale pojmenovávám tak muziku, když mi zvoní zimním sluncem, šperkujícím ledový pláty na řece rozjařený (pun intended) k životu. Jak kapela tu melodii před druhou minutou zabrzdí a nechá rozlít, aby do všeho na pětníku zase šlápli a utopili v ní cokoli zlýho a špatnýho?

Můžu jenom odhadovat, co všechno topil předák Frankie Stubbs, ale soudě dle jeho neopakovatelnýho hlasu, bylo to dezinfekcí na ty nejrozšklebenější rány rovnou do hrtanu. Řada lidí se nad Frankieho chraplákem pozastavuje, tak to udělám taky, ale v obráceným gardu — bez něj by ty písničky neexistovaly. Když spolu na akordech, táhnoucích peklem, halekáme refrén Lorrydrivers Son, nepotřebuju pamatovat, jak chutnala pinta Vauxu. Stačí mi slyšet ten zuřivej stesk.

Takový síle projde lecos, včetně fantastickýho coveru Cyndi Lauper, se kterým je daleko víc než jen legrace. Leatherface toho během let předělali celou řadu a na Horsebox se jim vešel ještě Nick Cave: trochu mě mrzí, že do patetický epiky přebroušená Ship Song album nezavírá, ale to bych se připravil o jeho nejsmutnější riff. A další refrén, napínající plachty. Remember when you'd hear a song / you sing it all day long?

Now, bring me that horizon.

Maják na konci léta

Když sem píšu o muzice, píšu sem obvykle o dílech rozmáchlejch, tisíc let starejch, ale spousta z nich jsou vlastně jen krásný písničky. Lacrimosa? Písnička. Kommt, ihr Töchter, helft mir klagen? Písnička. Cara sposa? Nejhezčí písnička.

Ale jen málo jich pro mě znamená tolik jako Lighthouse. Najdete ji na desce

dvojice Windy & Carl. Já ji našel pred osmi lety, byl jsem neotesanej a zamilovanej a venku byl mráz, kterej cinkal jako to dvouminutový outro. Celá písnička má dohromady minut devět a jsou chvíle, kdy mi to přijde málo.

Všude se mi dlouhodobě a v různejch permutacích vine motiv ideálu, ke kterýmu lze bez sebemenších obav přimknout celýho sebe, a rock to cling to, jak zpívají Disco Inferno, padnout do náruče jako do mdlob, který jsem zažil jedinkrát v životě a byl to jeden z jeho zatím nejkrásnějších momentů, složit se na podlahu a nechat se z ní zvednout, zcela oproštěnej od tíže zemský i lidský, kolem sebe bílo ne nepodobný sněhu kdesi u polskejch hranic, kde jsem ležel pro změnu dobrovolně, poslouchal tím sněhem utlumenej vesmír a cítil se v naprostým bezpečí.

Doma a přitom daleko. Vysoko na nebi, hluboko v ledu. Devět minut je zoufale málo.

Nevím, o čem v nich Windy zpívá. Onehdy se mi podařilo dohledat text, jenže jsem stihl zapomenout kde — i co v něm bylo. Rozumím slova jako rty nebo políbit, ale jejich potopení do celkovýho zvuku vnímám jako signál jejich podružnosti. Všechno je řečeno tónem hlasu, ale taky Carlovy kytary, tepem spodního pulzu, přelitím jednoho akordu do dalšího.

Proto si namísto utopenejch polibků vypůjčím text písničky úplně jiný, parafrázovaný nadpisem:

Nikam dál už nevedou cesty / Je tam jenom moře / Moře a hvězdy

Víc nepotřebuju.

Zapomnění

Na rovinu, za všechno může čas čas čas čas čas.

$

V únoru jsem po desetiletí na volný noze nastoupil do tzv. normální práce, ze který jsem v květnu přestoupil do jiný tzv. normální práce a prázdniny strávil hledáním balancu, jak tohle skloubit s Games, Full Moonem, rádiem a tímhle tady.

Jak vidno z tohohle tady, jde mi to fenomenálně. Prej mám taky manželku, nebo se to alespoň říká.

Ale tohle není a nemá být povzdech, naopak. Ve skutečnosti nestíhám ještě práci na nový desce, práci na starý knížce a práci na něčem, o čem zatím mluvit nechci, protože nejvíc tý práce odvádí někdo jinej a až to bude, budeme o tom mluvit víc než dost.

V mezičase jsem dostal nabídku mluvit a gestikulovat na tzv. internetové televizi, tak jsem to vzal, anžto bych byl nejspíš hloupej, kdybych nevzal. Uvidíme, kam dál se to vzít podaří — ideálně někam mimo zavedenej diskurz. Vysílat pro dav ještě neznamená, že s tím davem musíme jít.

Čemu naproti?

!

Čemukoli z média, který v tuhle chvíli skučí vzájemným nepochopením jeho progresivní větve a jeho zahnívajících kořenů, ale naštěstí tu zůstávají ty hry. Sám za sebe jsem zvědavej na

a taky

nebo (enormně)

samozřejmě držím palce

a mít čas, hraju tuhle variaci

na tohle, nebo zkusím

jenže stíhám jen

na recenzi do Levelu, což je ale více než snesitelnej scénář. Napnu struny a jedu!

♪

S nadcházejícím podzimem do těch strun opírám smyčce mýho milovanýho Ralpha Vaughana Williamse, jehož 5. symfonii jsem si ráčil poslechnout až nedávno a zaprášený provedení pod taktovkou Johna Barbirolliho

mě utvrdilo v přesvědčení, že Barbirolli musel být co do vyvážení orchestru moje duševní dvojče.

Paralelně pak tvrdím svý přesvědčení, že Deerhoof, vydávající v listopadu nový album, jsou moje nejoblíbenější aktivní kapela, že o měsíc dřív půjdu v Praze na Swans nikoli na Swans, ale na Pharmakon, a především jsem si pro sebe konečně objevil Grimes, jejíž nejoblíbenější knížka je Duna, což je skvělý, protože to je i moje nejoblíbenější knížka — když teda pominu chvíle, kdy moje nejoblíbenější knížka nepřestává být Poslední samuraj od Helen DeWitt.

❀

Nezapomenu, jak jsem s Helen DeWitt probíral slabiny Společnosti mrtvých básníků a bylo to zhruba tak podivný, jak podivný by to člověk čekal od probírání slabin jednoho ze svejch nejoblíbenějších filmů s autorkou svý nejoblíbenější knížky.

Pokud tohle čtete před 13. zářím, můžeme se na mrtvejch básnících vidět.

See you on a dark night.

Nejkrásnější věk

Není čas na stránky, doktore Jonesi, ale na lásku? Vždycky. Do Händelovy opery Rinaldo jsem se ve skutečnosti zamiloval až napodruhé, ale do její nejlepší (a skladatelovy nejoblíbenější) árie zhruba měsíc před první návštěvou Stavovského divadla. Láska moja, kde si, nezpívali protentokrát moji oblíbení Hudci prérie, ale Mariana Rewerski v titulní roli, a mně došlo, že tohle musím vidět celé, že tohle bude zážitek nad zážitky, že tohle bude srdcebol nasvícený svíčkami a dílo hlubší propasti, kam by ani Nietzscheho nevyhnal. Tohle všechno jsem četl z tváře zpěvačky, zpívající udatného křesťanského rytíře.

Ve skutečnosti je to úplná blbost. Udatný rytíř miluje líbeznou princeznu, ušlechtilý král mu ji slíbí za vítězné křižácké tažení, neušlechtilý musulman si přivolá na pomoc zlovolnou manželku černokněžnici, černokněžnice s pomocí fúrií princeznu unese, princezna pláče, rytíř si zoufá, černokněžnice se do něj zamiluje, musulman se zamiluje do princezny... až všechno dobře dopadne a všichni si společně zazpívají, jak všechno dobře dopadlo.

Když šla opona definitivně dolů, napoprvé jsem to málem zaspal. Rinaldo má tři dějství a řetěz mu spadne už ve druhém. ALE. Hned první napěchoval Händel hudbou, pro kterou jsem se vrátil na další představení, a pak na další, až nakonec za necelých deset dní půjdu, jestli dobře počítám, popáté. Tentokrát už jen na stojáka, ale jen co orchestr spustí

začnu se tetelit nejspíš podobně, jako se tetelilo publikum na londýnské premiéře zhruba před třemi sty lety. A co teprve, když se do noblesní ouvertury vloží rozjařené housličky

to už si budu podupávat jako děcko, do kterého nitrožilně naprali směs marcipánu a cukrové vaty. Co je pak vůbec nejlepší — jak má Händel sešlápnuto, pere to do nás celé první dějství. Princezna, volající svého reka do boje?

Svého času jsem to měl dokonce jako vyzvánění. Fanfáry nástupu muslimského vládce Arganteho?

Jak říká moje žena: Nejlepší. Miluju. A konečně árie Cara sposa, devět minut pláče, který když pláče Mariana

tak se mlží oči i nazgûlovi před Stavovským. Jestli existuje něco jako žebříček nejlepších prvních dějství v opeře, Rinalda z něj porota preventivně diskvalifikovala, aby ty ubožáky moc neztrapnil. Do nebes ale zaslouží vynést i to druhé, nebo alespoň jeho úvod, kde je ke slyšení jedna z mých nejoblíbenějších melodií vůbec:

Vilné víly s ní (sní?) vábí titulního reka, aby si vyrazil na lodičky. A co myslíte, že udělá?

Vyrazí si na lodičky! Blbec.

V provedení, ze kterého sem sázím audio, Rinalda zpívá chlap, konkrétně David Daniels. Co tak vysoko, ptáte se? Kontratenor, odpovídám. V barokních časech se tyhle role psaly na rozkrok eunuchům, ale s těmi je dneska kříž, tudíž se doba musí spokojit s kontratenory. Ti se původnímu záměru sice blíží, ale hudební obec je ve při, jestli vlastně podobné role nepřenechat hlasům ženským.

A mimochodem, jak jsme si tu párkrát povídali o rozličnostech provedení, obzvlášť v baroku? Tak poslouchejte, jak lllllíííííínnnněěěěěě do boje volá dirigent Jean-Claude Malgoire svůj Le Grande Ecurie et La Chambre du Roy!

Ty vado, to bych nechal kopí válet v předsíni a šel si dát na kanape dvacet, než aby mě šnečí, dnes už přežité (nahrávka z roku 1977) tempo probralo k životu, nota bene k jeho pokládání za křesťanské hodnoty. Na druhou stranu, princeznu Armidu tu zpívá Jeanette Scovotti a zpívá ji nádherně, jak si lze ve druhém dějství spolehlivě ověřit na megahitu operního repertoáru, árii Lascia ch'io pianga.

Nechme stranou, jak únavné je potkávat ji na každé druhé kompilaci ZBYNĚK MERUNKA UVÁDÍ OPERNÍ VÁLY K VALCHOVÁNÍ PRÁDLA, a nechme stranou, že u Larse von Triera během ní vypadne dítě z okna — když ji ve Stavovském zpívala Kateřina Kněžíková, čas nejenom, že se zastavil, on rovnou zapomněl, kolik bylo. Už tak malé divadlo se scvrklo na jeden barokní obývák, ve kterém jsme všichni pospolu nedutali jako plamínky svíček, lemujících scénu. Nechte mě plakat, fňukala princezna Almirena a my s ní, prokřehlí krásou hlasu i melodie, po které stoupal.

Inscenaci ve Stavovském provádí jeden z nejlepších souborů staré hudby vůbec, Collegium 1704. Což neříkám, protože se s lidmi od něj kamarádím, ale protože mě dávno před tím kamarádstvím uchvátili jednak Purcellem, jednak Zelenkou (na toho tu taky přijde řeč, čestný dismasovský), no a Georg Friedrich? S tím se Collegium mazlí přesně tak, jak si baroko žádá, nebo alespoň jak mi přijde, že by mělo znít: chvíli zpívat, chvíli plakat, chvíli ryčet a chvíli zůstat tiše, ve svitu právě těch plamínků, o kterých už byla řeč.

Čtyřiadvacátého června budou hořet možná naposledy — a zbývá třiadvacet lístků.

Ceci n´est pas une Tetris

Když úspěšně dohrajete rymdkapsel v základním režimu, což ostatně není zase taková věda, můžete ho zkusit dohrát v rámci New Game+. Když ho dohrajete v rámci New Game+, jste machři — mně se to zatím, i přes třicet nahraných hodin, nepodařilo. Prozkoumal jsem všechny monolity v rekordním čase, splnil a překročil plán v těžbě surovin, ale přežít všech osmadvacet nepřátelských vln?

Když moje vesmírná stanice kapituluje někdy kolem vlny dvacáté, beru to jako úspěch. Zjevně tu stanici nepřestávám stavět blbě, respektive ji nepřestávám stavět nedostatečně dobře. Rozvržení místností a koridorů místnosti spojující je v rymdkapsel klíčové a probíhá formou, která nemá daleko do Tetrisu: jednotlivé díly, ať už z nich uděláte plošinu na těžbu vzácných plynů, ubytovnu posádky, střílnu, nebo prostě jen tu spojovací chodbu, vám chodí ve tvarech ze soustruhu Alexeje Pažitnova.

Jeho Tetris jsem tu zmiňoval ve spojitosti s touláním po hvězdách, tentokrát jsou ale pravidla jasně telegrafovaná dopředu a žánr hry lze bezpečně situovat někam mezi budovatelskou strategii a tower defense. Z prvního si rymdkapsel bere důraz na rozvržení stavby a příjemný trans, který z efektivního rozvržení plyne, z druhého vlny nepřátel, nalétávající na váš kosmický konstrukt s neúprosně zkracovanou frekvencí. Tetrisové kostky pak dodávají celému snažení prvek nahodilosti a potřeby se s ní pružně popasovat.

rymdkapsel je, i přes vrozenou demenci vámi spravovaných jednotek, jedna z nejlepších strategií, kterou jsem za poslední roky hrál. Není ale první, co jde na svou výjimečnost přes Tetris: element kostkované náhody ji spojuje s jednou z nejlepších strategií, které jsem hrál vůbec. Výjimečně se nebudu rozplývat o Star Command: Revolution, ale povím vám o hře ještě obskurnější.

NetStorm: Islands at War vydal před sedmnácti lety Activision, ale vcelku pohodlně ji můžete hrát i dnes, ať už ve fanoušky ošetřené původní verzi nebo skrze nadšenci zbastlené pokračování. S tím jsem neměl tu čest, protože se mi jednak na pohled moc nelíbí, ale především si vystačím s originálem — náročnější a zároveň svébytnější strategickou výzvu byste v žánru hledali marně.

Nebo snad znáte strategii, ve které hráč krotí božstva různých elementů a operuje se zástupem bizarních jednotek? Vlastně asi znáte: Sacrifice! Ale ta má své místo v herním panteonu o pár židlí vedle. NetStorm je daleko vážnější, jakkoli jí specifický smysl pro humor rozhodně neschází, a hraje se spíš jako Z od Bitmap Brothers (hodnota kultu na odstavec čtvereční dosáhla kritickou mez, vím): divoce a do určité míry spíš zkušeností vycepovaným instinktem, než důkladnou šachovou rozvahou. Pokud zvládáte být rozvážní i pod tlakem, tím líp pro vás! Ve fantaskním světě mezi mračny stavíte z náhodně losovaných tetrisových dílů chodníky, propojující vzdušné ostrovy, o jejichž nadvládu vedete boj s jedním i více soupeři. A většinou musíte chodníky sypat setsakra rychle, jinak přijdete o přístup ke klíčovým zdrojům, případně je váš ostrov promptně obestavěn nepřátelskými věžemi a cokoli na něm stálo skončí v plamenech. Chyták spočívá v tom, že pokud si nepočkáte, až se nově příchozí díly "dopečou", budou vám chodníky praskat a řítit se do nicoty, stejně jako se zřítí v případě, že je necháte dlouho viset neukotvené k "pevnině".

Zetkovsky hysterické startovní tempo by mě za normálních okolností spíš odradilo — jsem typ, který si pečlivě buduje základnu, než z ní vystrčí nos, ale tady mě chytlavý princip a košatá taktika, větvící se z pestrosti staveb i stavěných jednotek, udržela skrze fáze počátečních výprasků. Rychlé starty člověka motivují zkoušet vše znovu a lépe (na rozdíl od rymdkapsel, kde se úvodní minuty neúnosně vlečou a jediným alibi je hypnotická hudba). Chvíle, kdy prolomíte soupeřovu obranu? K nezaplacení.

fig. 1: Bílý svůj ostrov obtěžkal regenerujícími se ledovými věžemi.

fig. 2: Útok je tedy veden ze západu, přímo do srdce soupeřova průmyslu.

Modelová situace je modelová už proto, že v praxi ji s chutí komplikují základní i pokročilé taktiky. Dvojnásob, když hrajete proti živému soupeři! Strategie si našla úzký okruh věrných, kteří hru s nešťastným osudem (demo piráti odemkli do plné verze a ta navíc vyšla ve stínu fenomenálního úspěchu Age of Empires) postupně opravili a udrželi při životě skrze její síťový režim. Klání většího počtu hráčů díky tomu i dnes kvetou do fantastického šílenství:

Nic podobného nemáte ve hře jednoho hráče šanci zažít, ale záhul, který i tak nabízí, není od výše uvedeného zase TAK daleko. Zatímco původně mobilní rymdkapsel se s umělou inteligencí v podstatě neobtěžuje (a do určité míry by šlo obhájit, že je to ze strany autora záměr), mazanost počítačových nepřátel v NetStorm je fenomenální. Zvládají reagovat na vaši taktiku a neusnou na vavřínech časté počáteční převahy. Zatímco se pipláte s můstky, přetnou jejich směřování vlastní konstrukcí, zatímco horečnatě vrstvíte útočné věže, vpadnou do vás z boku, dalekonosnou palbou omráčí nejdůležitější jednotku ve hře — kněze, stavějícího továrny — a obratem pro něj posílají transport, aby ho na svém ostrově obětovali zdejším fúriím.

A to sedí. NetStorm má, vedle silného a originálního strategického jádra, povahu rituálu. Kdo jste s ním neměli tu čest, bylo mi ctí vás zasvětit.

Svatá trojice

Mluvím o sobě jako o ateistovi, ale lžu. Bůh existuje — a jmenuje se Eric Brosius. Vzpomněl jsem si na něj u desátého Might & Magic, protože když se v jednom z měst zastavíte na určitém místě, uslyšíte

Anonymní sampl z libovolné zvukové banky? Dnes možná, ale původ si, pokud máte to štěstí na nikoli fotografickou, ale řekněme fonografickou paměť, nespletete. Pokud totiž v instalačním adresáři Thiefa přejmenujete soubor snd.crf na .zip a rozbalíte, vypadne na vás i bells3.wav a jsme u zdroje. Nejenom tenhle zvuk tam kdysi vložil kytarista z někdejší bostonské kapely Tribe.

Z herního pohledu šlo dokonce o superkapelu! Ten divný pavouk, kterému teče přes tvář pramen vlasů? Greg LoPiccolo, basák a dnes vedoucí výroby u Harmonixu se zářezy na System Shocku nebo Descentu. Ta ostýchavá dáma úplně vlevo? Klávesistka, jejíž hlas nejspíš velice dobře znáte:

Eric stojí hned vedle ní, což je příznačné — ti dva se časem vzali a z Terri Barous se stala paní Brosiusová. Manželčin hlas nejdřív zkroutil do nejděsivější umělé inteligence od HALa z Vesmírné odysey a společně pak naplnili svět Thiefa (kde Terri dabovala mimo jiné Viktorii) rozměrem, který nelze snadno podchytit slovy. Jak popsat, co se mnou dělalo, když se v docích druhého dílu odnikud vzedme následující pasáž?

V těch přelévajících se smyčcích jsem slyšel všechno, od melancholie světa, nad kterým se stahují mračna společenských změn, přes tajemství, ukrytá v jednotlivých skladištích, až po dřevo a kov, vlhčené přístavní mlhou. Podobně pak Brosius kouzlil i na daleko stručnějších plochách. Byl snovačem nálad a neopakovatelných témbrů, zvukem vyprávěl. Nevěříte? Pusťte si do sluchátek jednu z klíčových scén Metal Age a všímejte si, co všechno v ní skřípe a vrže a zvoní a zní:

Přesně tohle jsou čáry, které mi, spolu s hlasem Stephena Russella, budou v novém Thiefovi chybět zdaleka nejvíc. Herní svět starých dílů byl definován zvukem, který vydával, a Brosius se postaral o to, aby i nejbanálnější hučení hučelo s unikátní patinou. Držím autorům z montrealského Eidosu palce, ať se původní genialitě zvládnou alespoň přiblížit, ale v duchu už počítám se zklamáním.

Když ale říkám A, musím doříct i B — konkrétně B jako Busoni, křestním Ferruccio. Fenomenální klavírista z druhé poloviny 19. století ve století nadcházejícím složil několik velice odvážných a hudební vývoj předjímajících skladeb. Jednu jsem si zamiloval: opus 43, nadepsaný Nocturne Symphonique. Necelých devět minut v něm vaří přesně tutéž hudební mlhu, kterou jsem potkal v docích.

Busoniho význam se ztrácí v impresionistické mlze jeho slavnějších souputníků, i když existují hlasy (například můj), volající po skladatelově zpětném docenění nad rámec dobou obdivovaného virtuosa. Až bude příležitost, určitě se o Busoniho hudbě rozepíšu víc, jenže teď musím skočit o necelých šedesát let dopředu ke skladbě Rothko Chapel amerického minimalisty Mortona Feldmana.

O něm, a hlavně o vytržení, které jsem absolvoval na koncertu jeho hudby, už tu existuje záznam, ale tentokrát Feldmana zmíním jako hlavního podezřelého. V jaké souvislosti? Božské, pochopitelně. Nepřekvapilo by mě, kdyby Eric Brosius nikdy neslyšel o Busonim, a nepřekvapilo by mě, kdyby slyšel kompletního Feldmana. Když jsem totiž Rothko Chapel konečně slyšel já, okamžitě jsem byl doma.

Domov je pochopitelně tam, kde je srdce, ale v tomhle případě jde o sídlo na útesu a srdce zlámané: náleží vdově po zesnulém námořním kapitánovi. Potkáte ji ve třetím Thiefovi a Brosius se postará o to, aby vás její žal obejmul.

Feldman sice v kapli, „zasvěcené“ malíři Marku Rothkovi, spíš rozjímá, než aby se vyloženě trápil, ale jeho úsporný hudební jazyk by našel místo v libovolném z Garrettových dobrodružství. Podobně jako legendární zloděj i Feldman operuje v prostoru, který je zdánlivě prázdný, jenže když se pak podíváte do klenotnice, zjistíte, že jste měli návštěvu.

Skutečná kaple nepřísluší žádnému konkrétnímu náboženství a zůstává otevřená kontemplaci věřících i bezvěrců. Pokud se mi někdy naskytne šance podívat se dovnitř, budu mít v otázce, komu se tam klanět, vcelku jasno.

Nejlepší z možných světů

Chcete poslouchat, jak dřív bývalo líp? Já taky ne. Ale když se na redditu prezident Sony Online Entertainment vyjádřil, že

tak sice nemám tendenci mu věřit, ale spustí mi to v paměti proces, který si sem s dovolením odložím.

Star Wars Galaxies byla moje první online hra, ale to není důvod, proč byla nejlepší. Star Wars Galaxies byla online hra ze světa, na kterém jsem od devíti let vyrůstal, ale ani to není důvod, proč byla nejlepší. Těch důvodů bylo ve skutečnosti víc, ale především — Star Wars Galaxies chápala, že kouzlo tzv. role-playing games nespočívá, slovy klasika, v rolls, ale v roles.

Ne snad, že by se v Galaxies neházelo kostkou, naopak. Systémovější hru byste pohledali! Všechny systémy ale sloužily (respektive se o to v záplavě nedodělků zoufale snažily) jediné věci: zabydlování fiktivního vesmíru hráči různých povolání, motivací a snů o jejich naplnění. A když říkám povolání, nemluvím o světelných mečích. Stará trilogie tepe životem díky pilotům, pašerákům, konfidentům, řadovým povstalcům a farmářským snílkům, kteří to narozdíl od Luka Skywalkera dotáhnou tak možná do situace, kdy je sestřelí první TIE fighter v dohledu. Tepe životem díky mimozemské pestrosti, rozházené po zapadlých koutech galaxie velmi, velmi vzdálené. Kýmkoli z výše uvedeného jste se mohli stát a naplnit svou virtuální existenci čímkoli od barového povalečství přes obchod a politiku až po to nefalšované hrdinství. A světelný meč? Ten jste si museli vydřít způsobem, který zajistil, že většina hráčů nikdy žádný neviděla — a když už, znamenalo to mít na chvostu lovce odměn, kteří dokázali jakékoli použití Síly stopovat.

Namísto instantních rytířů Jedi se tedy v kosmických přístavech potkávali obyčejní lidé i nelidé, vysedávali na promenádách, tlachali ve svých jazycích (které bylo potřeba se naučit, abyste namísto řeči neviděli jen shluk znaků) a radovali i škorpili se vzájemně, dokud nepřiletěl další raketoplán a nevzal je na nějakou z planet, kde ještě nebyli.

Fungovalo to a nefungovalo zároveň. Hra trpěla na stovky programátorských kiksů a třeba ty jazyky? Ty vás kompletně naučil první dobrák, kterého jste ve hře potkali. Jinak ale systém odolával chronickým min-maxerům, tedy hráčům, kteří nehledí kolem sebe a jedou striktně podle Svatého návodu™ za Nejlepším z možných hrdinů™. Žádný takový ale v Galaxies neexistoval. Mohli jste být nejobávanější lovec v soustavě, nejoblíbenější muzikant v Mos Eisley, nejzkušenější stavitel lodí, lékař nebo krejčí. Mohli jste být dobří v libovolném z cílů, které jste si vytyčili, a hra to neměřila levelem vaší postavy, ale schopnostmi, ovládnutými praxí v oboru.

Což je jednak model, který mám za svůj od Daggerfallu, ale hlavně je to model, který neredukoval společný herní zážitek na přebíjení se abstraktními čísly. Každý hrál v Galaxies nějakou roli, ať už aktivně jako hráč, který se do své postavy chce a dokáže vžít, nebo jako komparz, zabydlující prostředí. Žádné povolání tu nebylo jen na okrasu, všechna plnila konkrétní funkci: řemeslníci a konstruktéři zbrojili do mezigalaktické války, na zábavu se chodilo setřást bitvami kumulovaný stres, architekti stavěli hráčská města, politici je spravovali. Šíře záběru ve mně zapálila vášeň, pro kterou jsem už v žádné další online hře nenašel dostatek kyslíku. Samozřejmě existovaly výjimky, ke kterým jsem se buď nikdy pořádně nedostal (A Tale in the Desert), nebo mi nebylo dáno proniknout do jejich svébytnosti (Ryzom), ale jak celou scénu znormalizoval mustr World of Warcraft, odvaha jít v ní vlastní cestou zůstala v podstatě jen EVE a ta na svůj virtuálně hmatatelný sociální aspekt pořád ještě čeká.

Právě v reakci na monstrózní úspěch Warcraftu došlo v Galaxies k překopání základů celého zážitku. Zavedly se levely, proškrtala povolání a světelné meče se rozdávaly hned na startu. Hře sice zůstalo určité kouzlo — pořád to byly staré dobré, nikoli nové špatné Hvězdné války — a hlavně i odolná komunita věrných, ale já ztratil důvod se vracet.

Moje nejsilnější vzpomínky se netýkaly luxování úkolů a nahánění co možná nejlepšího vybavení, ale společné přítomnosti ve fikci, kterou jsme si zamilovali už jako děcka. Myslel jsem na náhodná setkání i náhodné konflikty, na večery při západech tatooinských sluncí i zbloudilé výpravy pustinami, vyplňujícími většinu herní kilometráže. A myslel jsem na všechny ty twi'leky a wookiee a trandoshany a sullustany, a taky Američany, Němce, Francouze nebo Španěly, se kterými šlo odžít víc, než jen nejkratší cestu k dalšímu vykřičníku. Ať už jsme kopali za rebely, Impérium nebo prostě jen kapku corelliánské brandy, byli jsme svobodní, jako už nikdy potom.

Když jsem před necelým rokem oplakal LucasArts, neslzel jsem z nostalgie po tom, jaké to bylo — i Galaxies zůstávají připomínkou, jaké to může být.