Pracovní týden

Zatímco tyhle stránky si rezervuju pro delší texty, jiný a stručnější jsem čerstvě založil a mají za sebou první týden. Začal sice až v útery, ale dál poběží tak, jak se jmenujou:

Od pondělí do pátku si na adrese po-pa.tumblr.com každý den poznamenám jednu skladbu. Bude to skladba, kterou jsem ještě neslyšel, a budou u ní slova, za která neručím.

Logicky pak neručím ani za výběr. Deník, nikoli návod! Obzory si lze rozšiřovat pouze na vlastní nebezpečí.

My Heart’s in the Highlands

Že je cesta do pekla dlážděna dobrými úmysly ještě neznamená, že s nimi nemůžete vydláždit leccos dalšího. Letenky do Edinburghu jsme kupovali s Ripleyovou, ale protože nám došlo, že letět spolu do Edinburghu není dobrý nápad, letěli jsme spolu do Edinburghu — a tam se rozdělili každý svým směrem. Ten můj jsem si pracovně pojmenoval plans within plans within plans a mířil na západ do přístavu Oban, odkud chytíte mimo dalších lodí taky převoz na Vnější Hebridy.

Nebudu zapírat, že poprvé jsem o ně zavadil skrze Esther, ale to ještě nestačilo k zájmu je poznat. Ten u mě startuje libovolné dostatečně odlehlé a dostatečně vodou obehnané místo a jakkoli nedokážu specifikovat jeho kořeny, utíkají ze suchozemské domoviny k oceánu. Před třemi lety jsem do něj namočil špičku palce u nohy a definitivně si stvrdil, že léta neplavectví a vyrůstání v rodině, která neměla peníze ani náturu na dovolenou v Bulharsku, je potřeba dohnat, předehnat a nechat daleko za sebou.

Tudíž si dopoledne 29. prosince dávám v obanském Julie’s Coffee House „bestcoffee“, jak se holedbá heslo na zdejší wi-fi, i když sama Julie ho svou skotskou angličtinou vyslovuje „based“, a pomrkávám na hodinky, které jsem si nadělil k Vánocům a měly by zvládnout deset atmosfér, což se na Hebridách, kam mě v půl třetí vezme převoz, bude hodit nikoli proto, že bych se plánoval koupat, ale protože chance of rain tam během zimy okupuje 100 %. Hlavně mít, na co se spolehnout! K tomu spoleh na nepromokavé pončo, svítilnu, mapu a Severoatlantský proud, díky kterému teploty nejdou do hodnot neslučitelných se zevlováním v otevřené krajině. Když zrovna nefouká. A nejste promočení na kost.

První, co po vylodění zjistíte: fouká tu neustále. Bylo deset večer, dopnul jsem svou větrem neprůstřelnou bundu a vyrazil z přístavu Lochboisdale po A865, táhnoucí se ostrovem South Uist přes Benbeculu až k jeho protějšku North Uist. Nechával jsem náhodě, kam přesně zvládnu dojít, co mě tam bude čekat a jestli si na tom půjde ustlat, ale po zkušenostech z padesátikilometrových pochodů v Alpách, vandrech izraelskou pouští a letitém bojkotu Opencard si věřil. A šel.

Neočekávaný dýchánek

Uvítacím výborem ještě v přístavu byla rvačka, kterou jsem neviděl, ale odposlouchal z křiku na cestě před sebou. Zpomalím a nechám rozčilené hlasy odeznít, dál už potkám jen domy, roztroušené podél silnice a tu a tam ověšené vánoční výzdobou. Světla oken, elektrických svícnů v nich a barevných žároviček pravidelně barví tmu, kterou ani tak není potřeba ohmatávat svítilnou. Rovně, u pravé krajnice, krajinou ticha, do kterého vstupují tušené vodní pumpy v dálce a skoro neznatelný bzukot sloupů elektrického vedení, na jejichž špičkách tancuje cosi po způsobu Eliášova ohně. Neustále totiž mrholí, kapičky jemné natolik, že si jejich společnosti všímám až ve chvíli, kdy mi nacucaný rukáv brnkne o tělo. Směju se vlastní suverénnosti, pončo v batohu se směje taky. Když ho vytáhnu ven, teď už spíš pro parádu, počasí samou radostí, že si konečně rozumíme, spustí regulérní déšť.

Vzápětí se do něj opřou světlomety auta za mými zády. Je odhadem sedmé, které mě za pár hodin chůze minulo, a druhé, které zastavilo. První jelo v protisměru a řidič chtěl vědět, jestli je všechno v pořádku. Bylo, takže jsem poděkoval a poslal ho dál. Tentokrát směr sdílíme a svezení neodmítnu, jakkoli na „kam?“ postrádám kloudnou odpověď. Nabral mě manželský pár, vracející se z večeře u přátel na jihu, řídí abstinující manželka, mluví oba. Jsou tu s dětmi na sváteční návštěvě manželčiných rodičů, a i když mají plný dům, nabídnou mi nocleh na gauči v obýváku — jestli mi tedy nebude vadit, že už tam spí Linda.

Nevadí. Linda je zhruba půlroční siamské kotě, přede ještě dřív, než ho začnu drbat, a když se ráno budím, chrní mi na stehně. Oddechnu si, že jsem hostitelům nezalehl kočku, a představím se zbytku rodiny. Dědeček toho moc nenamluví, a když už, tak gaelštinou, babička ho zastane. Děcka ještě chrní. Navazující převoz mi jede až odpoledne, takže dostanu snídani a od Alasdaira (manžel) nabídku okružní jízdy po okolí. V autě si povídáme o skotském referendu, na které jsem neměl názor, ale když jsme zpátky, za sebou brontëovské panorama od bývalé radarové stanice, procházku po písečné pláži ze žurnálu, dva jeleny, jednoho orla skalního a hlavně Alisdairovo zapálené vyprávění, je ze mě skotský nacionalista. Snad aby to doma podtrhli, mladší syn, po škole flétnista, dostává za úkol mi zahrát nějakou od podlahy a nějakou smutnou, což taky udělá, babička ho dojatě pozoruje, je to z části bizarní, z části trapné, ale ze zdaleka největší části mě to dojímá taky. Babička pak vyhecuje i svou dceru, aby mi s Alisdairem zazpívali jednu z tzv. port a beul, písniček „od huby“, které na tancovačkách nahrazovaly dudy, a oni fakt zpívají, já cizák jim nevěřícně dřepím v kuchyni a nádavkem je mi odvyprávěn příběh první z melodií, kterou hrál syn na flétnu. Slyšet to celé od rádobykeltů někde na Festivalu batiky, skřípal bych zuby, ale kontext je v hudbě všechno – a tenhle má na své straně okno, za kterým mlha polyká krajinu.

Abych národoveckou karmu alespoň z části dorovnal, nechávám na lince vánoční cukroví, vyšmelené doma u Hradčanské za prskavku, a pak už se loučíme, babička mě zmáčkne v objetí, dědeček sedne za volant a spolu s Alisdairem zamíříme k molu na ostrůvku Berneray, kam od roku 1999 vede silniční násep. Podobné propojují i oba Uisty s Benbeculou, a když v autě zmíním, že jsem je chtěl původně zažít v noci, kdy to moře po obou stranách jenom slyšíš, Alisdair si vzpomene, že před devíti lety to z jednoho takového náspu spláchlo rodinu, ujíždějící před dvousetkilometrovým orkánem.

No way

Úspora času, energie, ale především času, mě postavila před dilema. Součástí hebridských plánů v plánech dalších plánů byla jednak oslava Silvestra na doslech rozbouřeného moře, pak taky zpáteční letenka z městečka Stornoway na severním ostrově Lewis, a někde mezi tím vlajky, domluvené ještě z Prahy s holkou, která ve Stornoway kéruje. Především jsem ale chtěl jít, vidět, cítit — zadrat si Hebridy pod kůži nejenom inkoustem, novoroční hlt z quarter bottle skotské odbýt někde uprostřed ničeho a finální ostrov načít až jako post scriptum. Ve skutečnosti bylo teprve třicátého, já už se plavil na Harris (který tvoří s Lewisem jednolitou dvojici), převoz kličkoval mělčinami a moje oči v mapě.

Kde zakotvily?

Most nikam je most, který měl startovat cestu podél východního pobřeží, ale pak si zodpovědné osoby řekly, že tam stejně moc fouká, cestě stojí v cestě asi 2786 louží, kterým tu už od nejmenších říkají lochy, a kdo by k čertu potřeboval jít do Port of Ness podél východního pobřeží, když tam může za hodinu dojet po tom západním?

No kdo asi.

V Leverburghu jsem chytil autobus („Prosímvás, nevíte, odkud jezdí autobus?“ „Myslíš támhletu dodávku?“) a s přestupem v Tarbertu se kolem páté rozkoukával uprostřed čerstvě setmělého Stornoway. To už jsem tušil, že na silvestrovské zítra vyrazím k Bridge to Nowhere a odtamtud dál po tzv. Heritage Trail, což je vzletné jméno pro dvacetikilometrový přechod mokřady, značený nenápadnými sloupky, ze kterých vítr dávno očesal barevné odrazky. Takže jsem i tušil, že se chci na zítra trochu líp vyspat a nasnídat.

Přesně tohle se zdály nabízet hvězdičky privátu Janell, svítící na mě v rámci akce, nalistované u piva v baru lakonicky nazvaném Lewis. Dopil jsem a za dvacet minut klepal na dveře. Otevřel mi Paul, o kterém jsem v tu chvíli ještě nevěděl, že je to Paul, a že spolu budeme pozítří zcela namol probírat moje manželství. Uvedl mě do pokoje, kde se to hvězdičkami jenom blýskalo, a zeptal se, v kolik chci zítra snídat. Řekl jsem v sedm, protože mě čeká celodenní pochod. Zeptal se, kam. Řekl jsem po Heritage Trail co nejdál na sever a tam strávit půlnoc u moře. Zeptal se, jestli vím, že to nejde.

V tuhle chvíli bych rád navázal radou, že místní bývají paradoxně ti poslední, komu věřit, že něco nejde, ale Paul byl místní jen napůl: na Lewis se s jihoafrickou chotí Maureen přistěhovali před dvěma lety a tenhle bodrý čtyřicátník z Glasgow neměl jednak dva prsty na pravé ruce a druhak tušení, jak to na Heritage Trail vypadá. Já taky ne — ale tím spíš jsem z toho nevyvozoval závěry, že něco nejde. Když ale nabídl, že mě hodí autem alespoň k mostu, vidina náskoku, získaného k nalezení novoročního útočiště, mě donutila zjihnout. A stejně tak jsme si plácli, že se pozítří vrátím a na pokoji mezitím bezplatně nechám nepotřebné krámy. Nepočítal jsem, že by mi v obklopení lochů a vřesu a rašeliny byla co k čemu redukce na britské zásuvky nebo knížka, kterou jsem tu plánoval konečně dočíst, a ve které se kontrastně stříhá mezi trýzní a luxusem. Na pohádkově pohodlné manželské posteli jsem si zabalil ponožky, další ponožky, jídlo, dva svetry, náhradní baterky do svítilny a něco ponožek navrch.

Tohle spolu s pončem a jídlem mi čekalo v batohu, když jsem Paulovi na Bridge to Nowhere stiskl ruku, poděkoval za svezení, otočil se k mostu zády a vyrazil udělat z nikam někam.

Po větru

Cesta obkroužila skálu, překročila potok a ztratila se. Protože jsem sporadicky rozmístěným sloupkům ze začátku nevěnoval patřičnou pozornost, ztratil jsem se taky, respektive začal namísto Heritage Trail stínovat skály, padající po pravé ruce do moře. Ostrý vítr mě tlačil před sebou, zavázal jsem si šálu kolem uší a držel tempo: krok, další krok, skok přes louži, úkrok, krok. Pod nohama mi čvachtaly barvy a jen co jsem si řekl, že mám manévrování jejich zrádností zmáknuté, šlápl jsem tak, až mi noha zmizela po koleno.

Nově získaný respekt k promáčenému terénu mě zpomalil, ale v zásadě jsem si pořád kráčel jako pán. Když mě přestalo bavit, jak vítr dovádí s pončem, opásal jsem si šálu kolem stehen a nazdar. Stal se ze mě převoz naruby — kličkování mezi hloubkou viditelnou i tušenou mě provázelo až ke svahu, kde se trasa, kterou jsem zvládl opět potkat, na sto metrů prudce spustila dolů a přes potok, ústící do moře.

Vítr do vzniklé roklinky netrefil, tak v ní skládám batoh ke svačině a při zapíjení vodou z potoka se rozhodnu udělat si podél jeho proudu odbočku k Atlantiku. Držím se koryta, ale musím ho opakovaně brodit tam a zpátky, a když už to dělám asi popáté, na jednom z kluzkých balvanů hloupě podklouznu a přistanu celou vahou na holeních. Vynadám si do debilů, protože to zabolí, jako by bylo něco špatně, ale pár nepříjemných kroků mě odvede k výhledu, před kterým vadne nejenom bolest.

Zatímco mi na pravé noze bobtná luxusní boule, osmělím se jít blíž. Z moře trčí skály, pod nebem krouží trojice terejů, vlny se k břehu spíš plouží, ale pak o něj třísknou s překvapivou parádou. Postupující voda prozradí příliv, takže se nepouštím do větších akcí a po nalezení památečního oblázku otočím nazpátek k potoku, vyškrábat se do protějšího svahu. Nahoře minu prázdnou pasteveckou boudu a švihám si to mokřadem dál na sever. Střídavě prší a mrholí, jenom vítr nepřestává pospíchat od jihu. Po další hodině mokřad přechází do souvislejší louky, útesy naberou severozápadní kurz a na obloze se začnou párat mraky.

Poprvé za celý pochod vidím slunce. Paprsky položí na rozvaliny kostela a domku z 19. století, tak jdu k jeho kamenným zdem, kterým schází střecha. Pár dalších kroků a letěl bych do Atlantiku, rozpínajícího se, kam dohlédnu. V kameni nacházím značky z různých let, včetně roku mého narození. Přiryju k němu L, abych ho mohl ukázat dětem, se kterými se tu v prorocké vizi courám a vyprávím, kde táta přemýšlel, jestli už nezůstat na noc. Kámen odolává větru, moře je blankyt, rozeklané útesy vábí na jeskyně, kam musí být úžasné slanit nebo doplout na kajaku. Ale já nemám ani lano, ani kajak, takže ne, tohle ještě není oltář, kde pohřbít rok života a vysvětit ten další.

Abych navázal správný kurz, musím jít pár minut proti větru a je to natolik odlišná legrace, až spontánně vykřiknu IS THIS ALL?! a obratem se omlouvám, protože se to nehodilo nezávisle na skutečnosti, že beru v potaz jedinou věc mezi nebem a zemí: mraky. Přesně ty se opět zatáhnou a dál kráčím v rutině, kterou na Hebridech brzo přijmete za svou. Kožené pohorky už dávno prosákly, kalhoty mám zmáčené pod kolena, ale na to se přece neumírá a dokud jsem v pohybu, jsem v komfortu tepla i účelu. Jen pohled na hodinky mě šťouchne, že čas do soumraku se krátí, navíc zase ztrácím sloupky a obloukem si zajdu na separátní útes, ze kterého jde jedině couvnout a tedy rozdat si to s teď už regulérním vichrem ještě jednou na férovku.

Z alpského tempa je krok sun krok, ale dopachtím se k osadě, odkud pokračuje asfaltka na Port Ness. Po obou stranách ji lemuje rašelina, místy naporcovaná, protože se tu s ní výtečně topí v kamnech a krbech domků, které mě po další půlhodině pozdraví z krajiny. Dojdu k vesničce Sgiogarstaigh, kde zrovna pošťácké auto v silvestrovském odpoledni zajíždí k jednotlivým adresám, je chvíli po čtvrté, namísto lidí potkávám jen malé štěbetající ptáky na drátech a v keřích a taky kachny a husy na dvorcích a cedule „na prodej“ před baráky, jejichž dvorky zejí prázdnotou a okna jsou mrtvá. K moři zbývají ještě tři kilometry, ale jestli jsem si doteď říkal, že to z přístavu vezmu k pláži na severozápadě, v jediné chvíli se mi plány obrátí ke světlu, mrkajícímu těsně nad obzorem.

O majácích jsem se tu vyjadřoval, ale tenhle je můj první skutečný. Z mapy vím, že šperkuje nejsevernější cíp souostroví a zpětně se dočtu, že také největrnější místo Spojeného království. Teprve rytmus jeho světla mě ale ponouká, že spolu potřebujeme být. Přidám do kroku, jenže když oči vidí, že se maják blíží daleko pomaleji, než by nohy doufaly, tělo začne kňourat. Držím se silnice a znamenám si místa, kde by šlo přetlouct noc. Minu fotbalové hřiště s tribunou z vlnitého plechu a říkám si Tady? Minu prázdný chlév a říkám si Tady? Mentalita můry mi zastavit nedovolí, a když to vzdá i silnice, otevřu branku na pastvu, utíkající k moři, a vydám se přes ní šerem a mokrem a žízní, která mě konečně donutí přijít k rozumu a zapauzovat u betonového přístřešku se zatlučenými dveřmi.

(Tady?)

Obejdu ho na stranu, kde mě ochrání před větrem, dám si pozdní svačinu a počítám škody. Z ponožek jsou hadry, torzo zůstává v suchu. Jídla dostatek, nejistoty taky. Na pravoboku mě shovívavě pozoruje měsíc, na levoboku se do Atlantiku spouští slunce.

Under moon & star, outlander, WHAT do you want?!

Nejlepší otázka. Obléknu o vrstvu víc, nasoukám se do batohu a donutím nohy jít.

Na konci světa

I kdyby se mi chtělo pouštět do metafor o rozbouřeném životě, neokecám, že se blížím z pevniny. Přesto — klesat soumrakem ke světlu, natahujícímu se kuželem do čtyřicetikilometrové dálky, byl skoro mystický zážitek. Padesátimetrový maják tu stojí od šedesátých let 19. století, z červených cihel a dnes už v plně automatizované režii. Je dominantou výběžku Butt of Lewis a náleží k němu ještě několik dalších budov, obehnaných plotem a kamennou zdí. Chvíli jdu podél ní a zklame mě, že nenacházím úhel, ze kterého by se nehnal vítr. S čerstvě spadlou tmou ze mě padá potřeba jít dál a říkám si, že bych to mohl zalomit někde tady, kdyby někde tady nepostrádalo útočiště před počasím.

S výjimkou samotného majáku, pochopitelně. Nakukuji přes zeď do jeho areálu, trafostanice a nápisy, zapovězující vstup, budí respekt. Přímo do majáku vedou zamřížované dveře, nad kterými vytrvale svítí lampa. Kromě mých nadávajících dvou tu není ani noha. Vezmu je ještě na procházku k okraji útesu, odkud bych za světla možná dohlédl k opuštěné zátoce Port Stoth a můj Silvestr by skončil v luxusu bývalého skladiště, které tam prý ještě stojí. Jenže světlo tu kromě majáku obstarává jen měsíc: občas vyhlédne zpoza mraků, aby se na sebe podíval v moři. Nedivím se mu a shlížím z útesu na skály, jedny z nejstarších v Evropě, stovky milionů let oplachované vlnami, co si v bouřkách sáhnou i na maják. Dnes večer je ale relativní klid, sdílený několika ovcemi ve tmě kolem — dřepí tu a bez komentáře sledují, jak se rozhodnu.

Přijde mi to daný. Majáky jsou přece od toho, aby pomáhaly námořníkům v nouzi, ne? A já sice nejsem námořník, ale mokra mám v botách dost. Vyšvihnu se na zeď, přetáhnu znavený tělo přes kámen a jsem uvnitř.

Lampa nade dveřmi osvětluje plácek, kterému se zprvu vyhýbám, snad jako bych čekal, že je tu někde kamera, a že ji někdo v tuhle dobu věnuje pozornost. Je ještě hrozně brzo — kolem šesté — a obcházím patu majáku v naději, že obstojí větru. Dlaní se dotknu cihel, jsou hladké a navlhlé. Za majákem běží zeď natěsno, na tři kroky, ale i když je odsud fenomenální pohled na sílící příboj, vítr si mě zase vyhmátne a nenechá schnout. Vrátím se na osvětlený plácek, proti kterému začíná schodiště do jedné z budov. Jeho vysoké a tlusté zdi vypadají bytelně a taky jsou, protože když mezi nimi vystoupám až ke dveřím v patře, foukání zcela ustane.

Ustanu taky, na poslední schod, a vysvobodím nohy z promáčeného vězení. Vzduch ve skutečnosti hřeje a dává mi kuráž, že jsem si vybral správně. A i kdyby ne, stačí zaklonit hlavu, nad kterou kužel majáku rytmicky přitakává. Schnu teplem, schnu štěstím.

Znovu se podívám na hodinky, do půlnoci zbývá ještě pět hodin. Zabalím nohy do dvojice čerstvých ponožek a najdu polohu, ve které mi jde zavřít oči a jít naproti spánku. Co chvíli mě sice vyruší zvuk auta, ale vždycky se ukáže, že to byl jen vítr, zapřený do těla majáku, takže zaberu se vším všudy a budím se někdy v devět, zimou.

Jakkoli sem nahoru nedofoukne, nehybné tělo stydne do nepohodlí. Vstanu a projdu se po ztemnělém areálu, teď už zcela bez bázně z odhalení, ale vítr se lísá s takovou vehemencí, že jsem brzo zpátky na schodišti a pokorně dupu na místě. Poslední hodiny do nového roku strávím tancem, zpěvem a vůbec šarádou, ze které si bílé fleky za zdí ťukají kopýtky na čelo. Když jsem před pár dny absolvoval snídani u lidovek v podání Alisdairovy rodiny, babička se ptala, jestli náhodou nezpívám taky. A já, idiot, měl v tu chvíli brutální okno: zoufale jsem v hlavě lovil alespoň jednu melodii a dokola mi tam skákala Na tom pražským mostě, která mi přišla natolik debilní, že jsem se s pocitem zločince vymluvil na hudební hluch.

Teď, na 58° 30′ 56,16″ severní šírky a 6° 15′ 40,28″ východní délky, se snažím z předchozích hříchů vyzpívat. Zcela bez ostychu hulákám Pásli ovce Valaši, Išiel Macek do Malacek a Ach synku, synku, pak se mi to volně překlopí do pologaelských, poloindiánských glosolálií a kupodivu tím nepřivolám déšť, ale naopak rozfoukám mraky, na pravoboku se rozsvítí Vega, zpoza majáku vystoupá Velká medvědice a thanks, you’ve been a wonderful audience!

Je jedenáct, to znamená půlnoc doma u našich, u kamarádů z Letný, kamarádů ze zbytku republiky, zazpívám jim hymnu a ten náš hučivo-šumivej patos vyklátím nejodpíchlejší interpretací Nad Tatrou sa blýska na západ od Terchovej. Pak už to uteče jako nic, sáhnu do batohu pro quarter bottle a jdu za maják, připít si s příbojem na něj, na sebe, na lásku, na švagra-budoucího kapitána, na Ripleyovou a vůbec všechny lidi dobrý vůle — a na ty ostatní, aby ji v sobě dokázali najít. Skotská zahřeje tam, kde Skotsko studí, nevidím a neslyším jedinou rachejtli, jedinou květinu ohně, flusnutou proti obloze, jen volání racků a terejů a taky tuleňů kdesi na skalách v moři, a všechno, mě nevyjímaje, se zdá být na svém místě.

Když je po rituálu, sbalím batoh a přelezu tentokrát železnou branku na silnici, od které čekám, že mě vrátí zpátky do civilizace. Kužel z majáku mi její štěrk pravidelně osvětluje, tak světlu zasalutuju a vyrazím najít nocleh. Přímo k lidem se mi nechce a oschnul jsem do míry, ve které si troufám vsadit na použitelnost útočišť, vyhlížených cestou sem. Oblouk zatáčky mě vyvede z dohledu majáku a—

Spustí se peklo.

Než si stihnu uvědomit, že se rozpršelo, jsou z kapek kroupy, vítr mi je kope do tváře, kterou schovávám pod cíp kapuce, udělat krok je najednou přetlačovaná s bohy a v řevu, zaléhajícím uši, slyším konečně odpověď na drzé odpolední zvolání.

Rychle počítám, jestli by nebylo rozumnější ustoupit k majáku, ale ne, tam jsem svůj čas vyčerpal do dna a tohle je přece obyčejná voda, voda uprostřed silnice, ze které není kam spadnout nebo v čem se utopit, takže zapřu co ve mně je a šinu se proti vichřici. Když po pár desítkách minut dokráčím k betonové zastávce na okraji vesnice Eòrapaidh, místo nohavic mám dvě kluzké ploutve a ve svalech už jenom odevzdání. Zastávka je zastřešená růžice, ve které nacházím kout, kam krupobití nedosáhne, tak se do něj vtisknu a jenom zírám na spoušť přede mnou.

Kroupy jsou drobounké a jsou jich houfy, tudíž perfektně modelují jednotlivé proudy vzduchu, vztekle švihající všechno, co se neschovalo. Zůstávám nehnutě ve své betonové skrýši, ale představa, že tu trčím do rána, mi bere náladu. Kolem jsou ztichlé domy a mě pokouší to vzdát se a zkusit někde zaklepat, ale po půlhodině kroupy konečně dojdou a najednou je ticho. Rozhodnu se v něm pokračovat k fotbalovému hřišti, které už je od zastávky jen pár stovek metrů. Dorazím pod oblohou, která by ve dne byla modrá a teď na ní k západu klesá Orion, přes hřiště je na něj a ostatní hvězdy úžasný pohled, zamávám mu rukou, na které ho mám, a přelezu plot u improvizované tribuny.

Na středovém kruhu odpočívají husy, ale moje plány se k nim z tribuny přidat mi záhy rozbije co jiného než vítr, který se s každým silnějším poryvem prosmýkne škvírami ve vlnitém plechu. Když se navíc podívám na sever, přes moře sem táhne obrovská, sytě černá stěna vody, definitivně lámající moje asociální předsevzetí. Vedle hřiště stojí rozsvícené patrové stavení, tak posbírám zbytky důstojnosti a vyrazím k němu. Ze dveří mi naproti vypadne chlap a než si zapálí cigaretu, všimnu si dalších dvou.

„Where the FUCK did you come from?!“

Skelné pohledy napovídají, že musím odpovědi zestručnit. Odkud jdu? Od majáku. Co to mám na sobě? Pláštěnku. Kam jdu? Nevím. A pak už se konečně zeptám já: to za dveřmi je soukromá zábava? Ne, mám jít dovnitř na pintu!

Jestli si vybavíte takové ty westernové scény, kdy cizinec vkročí do saloonu a zábava ztichne — tuhle nešlo zrežírovat líp. Stavení, ze kterého se vyklubal „social club“ místního fotbalového oddílu, je narvané ostrovany mezi dvacítkou a důchodem, z jednoho koutu vše diriguje harmonikou a houslemi vyzbrojená kapela a u výčepu panuje přetlak, do kterého se po vysvlečení batohu a několika vrstev oblečení pustím s přesvědčením, že dostat tu do držky bude pořád lepší scénář, než dostávat celou noc do držky od počasí. Blíží se druhá ráno a střízlivý jsem tu jen já, což obratem začnou korigovat Skotové rozličného ražení, pokládající otázky na tělo a panáky na stůl.

„Are you smoking dope?“
„Do you need therapy?“
„Which way do you swing?“

Nepiju tak rychle, aby mi nedošlo, že ta poslední se netýká golfu, takže po jejím zopakování, při kterém mě dotyčný poprská, odpovím „straight“.

„You sure?!“

Napadne mě pár vtipů na krátké dívčí účesy, pro které chodívám světa kraj, ale jinak jsem tak sure, jak jen můžu po dvojité Whyte & Mackay být. Skoro každý se samozřejmě zajímá, kde dneska spím, a když krčím rameny, tři mladší cápci mě ponoukají, ať jdu po zavíračce s nimi. Tancuje se na skočné odrhovačky, tancuje se na Auld Lang Syne, dojde řeč na Rosického s Nedvědem, a když kolem čtvrté začnou servírky vymetat osazenstvo do přistaveného mikrobusu, přitočí se ke mě ještě děvče, které zmíní guest house, co je hned o dům dál a prý tam i v tuhle hodinu určitě někdo bude.

V tamtu hodinu tedy klepu nejprve na dveře a posléze okno svítícího domu o dům dál, nikdo neodpovídá, ale zevnitř slyším hlasy, tak sáhnu po klice, a protože je tu jako skoro všude odemčeno, vejdu jim naproti. Ukáže se, že guest house zůstal mezi svátky prázdný, tak ho majitelé nechali napospas svému pozdně náctiletému potomkovi a jeho kamarádům z vnitrozemí. Přes tuny alkoholu, o který tu zakopnete i v koupelně, je místní posádka dostatečně při smyslech, abychom si vyjasnili situaci, a dostatečně opilá, aby mě bez okolků nechali položit k jejich krbu sebe i většinu svého oblečení. Parta čtyř kluků a dvou holek (s jedním rumem vyřazeným náhradníkem v posteli na patře) zrovna řeší, jakou muziku pustit. Zmíním, že o muzice píšu a jsem tedy výjimečně kvalifikován podrobit jejich výběr kritické analýze, a v následné zapálené debatě se dobereme ke jménu, při kterém mi málem zaskočí obdržený svařák: Dmitrij Šostakovič.

Bude pět ráno, suším bosé nohy u krbu na ostrově Lewis a z novoročního mejdanu skotských studentů se vyklube novoroční mejdan skotských studentů hudby, z nichž ten nejkouzelnější mě právě usilovně přesvědčuje, že si musím poslechnout Šostakovičovu pátou, protože PŘECE TY TRUMPETY!

Zeptám se, jestli si dělají legraci, a když je jasné, že ne, zkoušejí nazpátek, jestli jsem je nevodil za nos já. Trumpetista chce znát mou vůbec nejoblíbenější skladbu, tak mu o ní řeknu a jedna z holek vypískne, že tu si přece nechali hrát cestou sem v rádiu na přání. Fantazie!

Povídáme si skoro do šesti a zůstávám přespat na gauči vedle krbu, kde ještě chvíli uhranutě zírám do tmy a pak už mě dohasínající oheň a hladina alkoholu stáhnou do nevědomí.

Hold fast

Prvního se budím až v jedenáct a cíl je tentokrát zcela prozaický: dostat se zpátky do Stornoway, kam to mám třiačtyřicet kilometrů po A857. Autobusy na Nový rok nejezdí, ale spoléhám na auta, vracející se stejným směrem do města — a dojít se to dá přinejhorším taky.

A přinejhorším taky mi nic jiného nezbyde, protože auta se sice vracejí, ale nezastavuje žádné. Opět mám štěstí na vítr, takže se jde relativně slušně, domky pomalu ustupují krajině a ta si drží svůj punc, pro který stojí za to jít pěšky, ale ubíhá výrazně pomaleji, než čas. Najednou jsou čtyři odpoledne a mně zbývají ještě celé kilometry do Barvasu, kde se silnice konečně stáčí na Stornoway. Kousek před vesnicí mi zastaví auto, ale jsou v něm jen dvě babičky, které mě minuly v protisměru a nedalo jim mě nedojet a nezeptat se, jestli něco nepotřebuji. Kdyby moje nohy mohly mluvit, řekly by k tomu svoje.

Pit stop jim dopřeju až u nádrže na dešťovou vodu vedle parkoviště pro autobusy, natáhnu je podél betonového okraje a sbírám odhodlání ke zbývajícím dvaceti kilometrům. Pauza a jídlo mi dodají nadšení, díky kterému ten první uteče jako nic, ale pak se pro změnu spustí déšť, takže jdu do pláštěnky, svítilnu obrátím na temeno a držím se, abych každému z aut, co můj do reflektorů zdvižený palec nepřestávají míjet, nevěnoval mezi zuby ceděné „..and fuck you too!“

Ty pako, napomínám se uprostřed pustiny, vždyť na blikající strašidlo v ponču musí být dost všelijakej pohled a co, chtěl jsi to snad jinak? Nakonec mě z nekončícího pochodu vysvobodí dvojice na cestě do nemocnice, jsme ze sebe vzájemně perplex, takže prohodíme jen pár frází a ve Stornoway s uctivými díky vyskočím kousek od Janell.

S Paulem se vítáme, jako bych se vrátil z fronty, dá prát moje zbědovaný svršky, půjčí mi o pár čísel větší tepláky a zvou mě s Maureen na večeři, kterou si dáváme u nich v kuchyni. Maureen přede mě položí talíř s párky a kaší a hráškovým pyré a rovnou ho může vzít, jak to do sebe natláskám, pijeme víno a skotskou a mluvíme snad úplně o všem, o čem se mluvit dá. Ptají se mě na komunismus, já se ptám Maureen na apartheid, Paul ji provokuje, ať řekne něco afrikánsky, a ona mu vrací, že je „cheeky“. Probereme skotskou nezávislost (Paul volil proti), probereme jejich děti (dvě), probereme jejich budoucí plány (splatit hypotéku, podívat se na Fidži). Maureen nás kolem jedné nechá napospas rozpitým whiskám, dorazíme hned tři různé flašky, a když Paul před čtvrtou ráno sáhne po další, házím ručník do ringu.

Kocovinu vyhrávám na body: sparingpartner zůstává celý den mimo provoz, ale já se oklepu už na snídani a dál se jen válím, abych si usmířil nohy a připravil tělo na jehlu, kterou do něj v podvečer zaboří Krissy. Podsaditá a pokérovaná Angličanka sem přišla před pěti lety a bylo to prý jako vstoupit do Twilight Zone. Mluví o odvrácené straně komunity, která sice drží pospolu, ale stejně tak pospolu se drží zvyklostí, v jejichž rámci ukryjete leckteré svinstvo. Zastaví strojek a popíše příběh chlápka, co znásilnil mladou holku a vyvázl jen s přeřazením do jiné, ve skutečnosti lepší práce. Tlačí mi do prstů inkoust a vypráví, jak otevření studia musela — bez její přítomnosti — schválit městská rada, protože Krissy je lesbička. A jak měla první měsíce přede dveřmi běžně zaparkované demonstranty včetně megery, odhánějící zákaznice se slovy, že je „ta anglická mrcha“ bude při tetování svádět.

Svádíme řeč k veselejším tématům, smějeme se skutečným historkám i tomu, co z nich vyfabulujeme dál, dozvím se, že na letišti ráno vítr shodil startující letadlo z runwaye a kdy prý to letím? Během vybarvování se mě Krissy zeptá, kde mám ženu. Když je hotovo, ukazuju manželčiny vlčí máky. V tomhle případě by měla megera recht.

Myslím na Paula, jak se mi dívá do očí a zcela vážně říká, že minimálně jednou týdně sedí s Maureen na gauči v obýváku a jeden z nich se druhého zeptá, jestli se jim to všechno, co spolu mají, jenom nezdá.

A myslím na autora rozečtené Submergence, který vyrostl na Shetlandech a na straně 45 ústy irského kněze říká:

„James, there is never a moment in a life when a selfish heart is satisfied.“

Odliv

Jakožto gesto vzepření se víře, ženoucí lidi prudit před něčí byznys, si dávám šábes už v sobotu. V neděli tu nenajdete otevřeného zhola nic a trvalo dlouho, než tradice pustila ze stisku alespoň převozy. Jdu se projít do přístavu a pak dál, kam mě nálada vezme, v knihkupectví si koupím výběr ostrovní poezie a v potravinách kopu jídla, kterou na pokoji spořádám. Po domluvě s Paulem zůstávám až do odletu, za dumpingovou cenu, ale provinile se cítím z jiného důvodu — pohodlí je nákaza, metastázující okamžitě do všech kostí, až musím po obědě rozložit na posteli mapu a poručit si na zítřejší poslední den na Hebridech, ještě někam vyrazit. Večer pak vyrazím na pivo, zpátky do baru Lewis, kde kolem šesté zpívá Sinatra svoje

Somewhere beyond the sea / somewhere waiting for me / my lover stands on golden sands..

jenom mně a obsluze, ale jak zazní od výčepu, „it’s gonna explode,“ a přesně to se taky stane s příchodem drobnější, ze všech řetězů utržený ženský, která na pětníku objednává jägermeistery a rozmění si u mě desetilibrovku na jukebox, kam s výpomocí příchozího štamgasta sází Poison od Alice Coopera a dál neví.

„Co nějakej Ozzy Osbourne?“
„FUCK OZZY OSBOURNE!“
„I did!“

Bar se začíná plnit, hýčkám si svoje místo hned vedle ohně a svou pintu ucházejícího Tennent’s a ženská si mě začíná zvědavě dobírat, jakože co tu dělám a jestli jsem Polák a proč mám na stole zápisník dokořán a jestli do něj čmářu nějakou báseň, čímž mě zaskočí, protože na rozepsané stránce by se, umět po našem, dočetla

Jsou to šípy?
Jsou to podpálený hroty?
Jsou to hvězdy, padající z nebe?
Jsou to oči, ze tmy
ruce, v kapse
Jsou to slova, chrámem
okamžiku spolu

Překlad si nechávám pro sebe a stejně tak odpovědi na stále všetečnější otázky. Představí se mi jako Sylvie a všímám si, jak neuvěřitelně smutný oči na mě u toho, všemu ryku navzdory, koukají. Přitáhne si židli a do těch mých zahlásí, že s ní mám jít domů a „řekne mi všechno“, myšleno všechno o Stornoway, všechno o děvčatech na jehlách, co se tu začínají rojit, všechno o fasádě, pod kterou se i tady do velké míry žije. Fire walk with me. Vyskočí tancovat, mám v sobě čtyři piva a snažím se myslet rovně, láká mě nikoli její tělo, ale příběh, stojím na jeho prahu, ale krok udělám jen k parketu, kam mě Sylvie vytáhne a jsme jako draci do písniček halekaných vousáčem, který stranou všeho rozbalil kytaru a kombo a provozuje na ně country, co není po čtyřech pivech úplně marný.

Vím, že bych tu mohl zůstat, kochat se podpatky a Sylvii opakovat, že na ni nezapomenu — ne protože mi to už poněkolikáté ukládá na srdce, ale protože je to pravda.

Stejně tak ale vím, že srdce mám dávno jinde, na doslech moře, kterému se v neděli odpoledne z pláže Tràigh Chuil dívám do vln a ze sbírky básní nahlas čtu:

When I’m lonely, dear white heart
Black the night & wild the sea
By love’s light my foot finds
The old pathway to me

Vítr ty verše podebere a odnese, kam má.