Zdá se to věčnost, ale není to tak dávno, co jsem seděl v jedné z lavic Mramorového kostela v Kodani a přemítal, jestli zaříznout vztah, ze kterého se vytratila láska. Kostel byl poloprázdný, jenom varhany opakovaly stručnou, nekonkrétní pasáž. Možná mám na tyhle solitéry u píšťal štěstí, protože něco velice podobného se mi přihodilo pár prázdnin nazpátek v Saint-Rémy, kdy jsem sice neřešil otázky rozvodového řízení, ale kontemplace to jinak byla příbuzná, tehdy navíc v obklopení zdí černých jako uhel. Bude to pomalu století, co těmi mramorovými rezonovaly preludia Rueda Langgaarda, toho času pomocného varhaníka a nadějného skladatelského mláděte. Zvuk tamních varhan mu učaroval už jako tříletému, když ho do Marmorkirken vodili nábožní rodiče, a já jsem dnes očarován jednou z Langgaardových stěžejních skladeb, Sfærernes Musik — Hudbou sfér, ke které mě dovedla čirá zvědavost a pokud víra, tak víra v sugestivní názvy. Tíhnu k takovým, když se dotýkají věcí a hodnot, co mi přijdou.. inu, asi věcný a hodnotný. Autor k tématu skladby třicet let po jejím vzniku krypticky píše:
 |
| „Hvězdy se zdají laskavě nám kynout, jejich zápisem je ale nelítostný chlad.“ |
Těch třicet let zároveň trefuje dobu, za kterou vážná hudba dohnala Langgaardem načrtnuté myšlenky. Jsme na startu padesátých let, východní Evropa se barví do ruda vlajkami i krví a na Liszt Ferenc Zeneművészeti Egyetem absolvuje György Ligeti, aby po Maďarském povstání utekl na západ a stal se jednou z hudebních ikon 20. století zdaleka nejenom pro svoje metronomy. Když se k Ligetimu v osmašedesátém dostane partitura Sfærernes Musik, s údivem se prohlásí za Langgaardova imitátora. Dánského samotáře pochopitelně neznal, protože Langgaarda neznal skoro nikdo: po slibném dospívání byl Rued pro svou radikální povahu a nekonvenční názory vytlačen mimo veškeré hudební struktury, jeho žádosti o práci padaly pod stůl a skladby mu nikdo nehrál.
Taková škoda! V jedné z deštivých nocí, kdy tenhle text lepím dohromady, mi tu do sluchátek burácela fantastická Endens Tid a to mám většinu Langgaardova repertoáru ještě před sebou. Ze symfonií jsem zatím slyšel jedinou a teď pozor, ten zážitek s vámi hodlám sdílet. Jedenáctá s podtitulem Ixión trvá necelých šest minut, které už pár posluchačů stihlo označit za "nejhorší hudbu všech dob". Máte strach? Nemusíte, stačí se vyzbrojit znalostí kontextu. Ixión byl nevděčný král svržený z Olympu a skladatel do jeho sisyfovského údělu zapletl svůj marný boj s dánskými institucemi. Jediný motiv symfonie se tak dokola vzpíná do nikam a její ironický tón se zdá být pohrdlivým výsměchem hudebnímu měšťáctví. Na každý pád jde o unikátní šanci pro všechny z vás, kdo jste v životě žádnou symfonii neslyšeli a slyšet ani neplánujete, protože stačí chvilka trpělivosti a můžete se chlubit svému okolí, jak jste jednu — nota bene takhle skandální! — poctivě zvládli. A abych to případné poprvé vynásobil, dávám sem Ixión v její britské premiéře, která se odbyla na letošních (dílo z roku 1945!) Proms.
Ten sarkastický závěr! Mám za to, že Langgaard nebyl žádný cvok, ale že mu dělalo problémy obstát ve společnosti, se kterou se míjel především pro své nadšení do věcí sférických. Divte se mi, že s takovým autorem souzním! Především se mnou ale souzní jeho hudba a právě tu sfér bych se odvážil doporučit, kdyby nebyla tak náročná nikoli na souznění, ale na soustředění. Kolik ho máte po ruce a hlavně jak odolné? V nahrávce Dánského symfonického orchestru trvá skladba čtyřicet minut a její stručný vrchol ve mne probouzí citu, že bych s ním mohl rozjet síť emocionálních frančíz.
 |
| tonalita ≠ banalita |
Čtvrtlibrák dojetí? Na Langgaardově menu ho dostanete s extra porcí jímavosti, ale k té se nejdřív musíte, když už jsme u těch stravovacích analogií, prokousat. Hodnota věcí bývá obecně násobena způsobem jejich dosažení, ale Sfærernes Musik trpí na opak neprostupnosti: je chvílemi až neuvěřitelně řídká. Potřebuje k tomu přitom hned dva orchestry, sbor i varhany a letmé chvíle, kdy jejich společnou sílu uvolní, třesou vesmírem (živé provedení musí být ÚCHVATNÉ). Všechny ale vedou k něčemu daleko silnějšímu, o čem vám nedokážu nepovědět. Ještě před ohlušujícím finále totiž smyčce, které celou skladbu tolik chtěly, ale tympány je nepustily, štěstím rozepnou křídla a na pár taktů ulétnou všemu, co tíží.
Hrál jsem si s myšlenkou, že sem tuhle osvobozenou pasáž vykrojím a ticho a hluk, které jsou podmínkou jejího zásahu, nahradím Ixiónem nebo hlukem svých soukromých strastí, abyste to jakože neměli úplně zadarmo. Nakonec jsem vám ale vnutil symfonii a odměnu nedostanete žádnou. Ty dvě minuty vnímám jako natolik křehké, že bude o to krásnější, pokud si na ně vy, co se rozhodnete hledat, přijdete sami a zastihnou vás zvědavé, ale nepřipravené. Jejich místo je skladatelem vetknuto do mramoru a mimo něj by působily banálně, což jsou ostatně po hudební stránce i tak. Jak jsme si ale předvedli s Ixiónem, zdánlivou banalitu umí kontext přetavit do vodopádu emocí.
Skutečnost, že podobnými snadno přetékám, může mít dva různé důvody: buď jsem podstatně mělčí, než bych si přál, nebo potkávám emoce natolik intenzivní. A protože už mám nejenom v citových sférách něco odžito, dovolím si vsadit na druhou možnost. Však si to zkuste, nepřetéct vodopádem! Když jsem napsal "nedokážu nepovědět", nebyla to fráze — taková hudba napíná srdce k nesnesení.
Jako láska.
Žádné komentáře:
Okomentovat