Geneze

Pojďme, dáme si to od A — A jako Abdelazer aneb Maurova odplata, zapomenutá divadelní hra, pro kterou složil Henry Purcell pět let před rokem 1700 scénickou hudbu. Nevím, jestli dokážu určit svého nejoblíbenějšího skladatele, ale pokud bych musel, smyčec pod krkem, Henry by patřil mezi favority. Jeho hudba ke mně promlouvala už v časech, kdy jsem netušil, že ty noty jsou jeho, ani co to vlastně noty jsou. Jakkoli nuzná rodina jsme totiž byli, jeden z prvních, snad i těsně předrevolučních pokladů v naší domácnosti představoval CD přehrávač Tesla. Svítil diodami do tmy obýváku a mně osm fascinovaně zíralo na ten pospíchající kotouč uvnitř, zatímco tmu vyplňoval ZVUK. Dodnes si vybavím naléhavost a tíhu těch večerů, i když jsem netušil, která bije a nejradši točil televizní brak. Asi si můžu gratulovat, že dvaadvacet let poté se místo Lauferova halekání vracím k "digitální zvukové gramofonové desce" (slovy návodu), na které má rande komorní hudba hned tří autorů.

Tahákem je samozřejmě Mozart a jeho stejně tak nadužívaná jako nedoceněná Malá noční hudba, o které (a tom, jak na ni skáču po pražských náplavkách) si povíme jindy, ALE

když jsem uslyšel suitu k Abdelazerovi, hrklo mi v paměti. Je spousta hudby, která se člověku líbí, ale jako šafránu takové, co mluví přímo k jeho nitru. Nevím, jakou roli v tom hraje moje příchylnost k soumračné anglické krajině, do které se Purcell denně budil, ale reakce, jakou mi spouští hned předehra (tedy ouvertura, abychom si prosvištěli základní slovíčka), je hvězdná a jak s oblibou říkám, protože je to nejpřesnější: trhá na kusy.

Těch míst, kde Purcell — a tohle říkám taky rád — operuje přímo na komoře, je víc a v mnoha ohledech jde o postupy, kterými mě obecně baroko dokáže dojmout i odpálit v jednom, dvou taktech. Posluchači, orientující se v hudební teorii, zvádnou takové momenty spolehlivě pojmenovat (a často i prohlásit za triviální), ale pro teď si musíme vystačit s mým vulgárním pohledem na věc. A ten taje, kdykoliv začne rondo stoupat a stoupat a stoupat a stoupat a stoupat a stoupat a nádech a TEĎ!

Slyšíte to sbírání síly, to její soustředěné nasazení? Noční hudbu jsem rodičům před mnoha lety uzmul a před několika ji dokonce potkal na vinylu v jednom antikvariátu, stála mě dvacku. Hraje Slovenský komorní orchestr pod vedením Bohdana Warchala, zvuk je těžký, žalostný a přetéká do romantismu — to znamená, že je to celé takové marcipánové. A hlavně, Slováci se šíleně loudají! Což vás zarazí teprve ve chvíli, kdy si poslechnete historicky poučené, tedy z rekonstrukcí dobových nástrojů i hudebních zvyklostí vycházející provedení (v angličtině pro něj mají kouzelnou zkratku "hip" — historically informed performance). Jak zní předehra Christopheru Hogwoodovi a jeho věhlasné Academy of Ancient Music?

Poprvé mi z nich málem zaskočilo. Kam ženou? Kde se Hogwood snad i trochu čertí, Warchalovci pláčou. Celá suita jim trvá necelou čtvrthodinu (na východě jde zřejmě o tradici, tohle už je vyloženě komorní bullet time), zatímco on ji se svou kumpanií sfoukne za sotva třináct minut. A rychlost, nebo lépe řečeno tempo je samozřejmě jen jednou proměnnou, která hraje ve vážné hudbě zásadní roli. Provedení bývá záležitost věčně debatovaná a leží na něm ohromná zodpovědnost za výsledný dojem. Jen výjimečně existuje něco, co by se dalo nazvat provedením "definitivním" a i tehdy je ten statut otevřený hádce. V případě Abdelazera stačí srovnat nástup do první air: Hogwood vchází důstojně a s jistou zatvrzelostí

ale Slováci, celí zmoklí, vykopnou dveře a chce se jim žalem KŘIČET! Společnost je chlácholí, dolévá jim víno, teskně se zadívají do prázdna, ale ne, NE! Marnost raněného, tryskajícího srdce!

Kdo má pravdu? Purcell by pravděpodobně pokynul svým krajanům, ale leží na místě někdejších varhan Westminsterského opatství, kam se odhodlávám zastavit už asi rok, takže teprve bude příležitost se zeptat. Sám nejsem s to rozhodnout se, jestli mi víc konvenuje bratrské štkaní, pro které mám už navždycky problém nevnímat poučenou interpretaci jako spěch. Baroko obecně spíš kvaltuje, často se v něm všelijak křepčí a dá se předpokládat, že na divadle suita doprovázela docela odlišné výjevy, než z ní rozplétá moje hlava. Nevadí, jde přece o melodie, kterým se daří překlenout čas: vrací se k nim Benjamin Britten i filmová hudba od Nymana po novodobou Pýchu a předsudek a s každou další variací se význam obměňuje, navazuje nové souvislosti. Tohle mě na zaprášených notách nepřestává fascinovat, ta jejich schopnost se znovu a znovu probouzet do jiných časů, jako když z archeologického nálezu nejenom složíte původní kostru, ale rovnou před vámi rozepne křídla nějaký čarokrásný pták.

Ideální rekonstrukci Abdelazera neznám, takže váš případný zájem odkážu sem (dost po svém, přesto naléhavě) nebo sem (jen část, ale na sira Rogera je kouzelný pohled a za tou zdánlivou laxností číhá jeden z pionýrů a nejdůslednějších vyznavačů dobového provedení). Petr Olmer nedoporučuje s vážnou hudbou začínat před romantismem, protože mu všechno dřívější přijde "mechanické, strohé, umělé", ale jak si jinak jeho erudice — a slohu, kterým ji dokáže opsat! — vážím, v tomhle bychom spolu, mít nějaké kordy, na tyto byli. Konkrétně baroko je často kontinuální pruda a proposlouchat se jeho banalitami dá zabrat (ano, mračím se na tebe, Vivaldi), navíc mu spousta modernistů neodpustí, že zabrzdilo harmonicky rozjetou renesanci, ALE

melodie, které z jeho časů ční a přežívají a rozsvěcují oči a cupují duši, za tu případnou trpělivost stojí. Klika nebo prozřetelnost zařídily, že hned zkraje jsem poznal zrovna ty Purcellovy.